Spousta lidí dělá před Vánocemi radikální úklid domácnosti. Je pro vás, karmelitky, advent dobou jakéhosi "vnitřního úklidu"?
Je. Určitě jde o nějaký typ vnitřního pořádku nebo spíš udělat si prostor v sobě. Aby toho v nás nebylo moc nebo aby to nebylo zpřeházené. Proto máme dobu adventu, která se nese ve znamení trochu většího mlčení, ztišení a usebrání.
Co se ale týče toho zběsilého vnějšího úklidu, není to tak, že bychom mu se sestrami v klášteře nepodléhaly. Když se chystáme na něco, co je pro nás důležité, chceme, aby podle toho vypadal i vnější prostor. Aby všechno bylo v souladu s tím slavnostním okamžikem, na který se připravujeme. Tento podzim byl ale velmi náročný, rychlý a něčím dost zátěžový - slýchám to od svých přátel a pozoruji to i sama na sobě. Se sestrami jsme se z tohoto důvodu letos rozhodly, že si dáme velký pozor na to, aby se na nás vlna vánočního úklidu nepřevalila tím způsobem, že si ještě zvýšíme napětí před Vánocemi.
Mluvíte o adventu jako o době ztišení, zároveň celoročně vedete tiché meditace. Jsme dnes natolik přehlceni podněty, že nám ticho schází? A jakou novou kvalitu nám ticho může přinést?
Samozřejmě hodně záleží na tom, kde žijeme, jestli v centru Prahy, nebo někde na vesnici. Může se stát, že kolem sebe máme víc podnětů, než dokážeme vstřebat. Pro takové situace je dobré mít možnost nějakým způsobem kultivovat schopnost vnitřního tříbení a ztišení, pokud to dokážeme sami.
Já ale vnímám, že nepotřebujeme jen vnější ticho. To, o čem se bavíme především, je dimenze nějakého vnitřního ztišení, které mně pomáhá uspořádat si, co se ve mně děje. Moci znovu uchopit svůj život. Když rozvíříte prach, tak než zase dopadne, chvíli nevidíte jasně a nevíte, co se vlastně děje, dokud zase neopadne. A k tomu, aby si to všechno zase "sedlo", potřebujeme klid a jakési vnitřní zastavení.
Jak slavíte Vánoce ve vašem klášteře?
My jsme mezinárodní komunita, ale slavíme je na český způsob, protože žijeme v Česku. Sestry, které žijí v Itálii, slaví na italský způsob a naše brazilské sestry na brazilský způsob, což je hodně odlišné. Pro nás je samozřejmě hlavním důvodem oslavy Vánoc motiv spojený s Božím příchodem, Boží blízkostí. Se světlem, které vstupuje do života každého člověka. Pečeme ale také cukroví, strojíme stromeček, připravujeme štědrovečerní večeři…
Dáváte si také dárky, nebo vám to přijde materialistické?
Ano, já jsem se sestrami letos dohodla, ať napíšou Ježíškovi, co potřebují. Jde o symbol, který má vyjadřovat, že na sebe vzájemně myslíme, že se máme rády. Že Vánoce neprožíváme jenom individuálně, ale že k tomu patří nějaké klima společenství nebo rodiny. Člověk samozřejmě nevstupuje do kláštera, aby ho měli rádi druzí lidé, ale patří k tomu i mezilidské vztahy. A pokud vnímám, že Bůh o mě pečuje, že sama nějakou lásku přijímám, tak si pak taky mohu dovolit rozprostřít ji i mezi lidi, se kterými žiji.
Slevit ze svých nároků na druhé
Mnozí lidé nemají vánoční rodinná setkání spojená s pozitivní zkušeností. Vy se jako teoložka specializujete na etiku dialogu. Jak mluvit například s příbuznými, s nimiž se názorově nebo hodnotově rozcházíme?
Vím, že Vánoce jsou pro mnoho lidí spíš obdobím zkoušky nebo takovou inventurou vztahů. Vánoce nám často ukazují, do jakých vztahů budeme muset třeba ještě v budoucnu zainvestovat, abychom mohli vnímat, že nám na sobě záleží. Taky se můžeme o Vánocích hodně zranit, navzdory tomu, že nám na tom daném záleží, nebo možná právě proto.
Z mé zkušenosti pomáhá, když si uvědomíme, že na druhé lidi někdy možná klademe příliš velké nároky. Absolutní přijetí nás takových, jací zrovna jsme, je někdy těžké a ne každý to hned dokáže. To je ještě jiná věc než vyloženě odpouštění. Dokázat odpustit, že mě druhý člověk zranil nebo že mě nechápe, to je samozřejmě vyšší "level". Já jsem zastáncem osobní odpovědnosti a přijímání reality takové, jaká je. I s tím, že to prostě momentálně třeba jinak a lépe nepůjde, že ten druhý opravdu není Bůh a nemůže mi možná zrovna teď dát to, co potřebuji. Ono to může někdy přinést uvolnění.
Vy sama nejste z věřící rodiny. Jak vnímáte rozdíl oproti tomu, jak jste prožívala Vánoce s rodinou a jak je prožíváte teď v klášteře?
Já jsem v dětství prožívala opravdu hezké Vánoce. Nebyli jsme věřící rodina, ale poslouchali jsme koledy nebo měli betlém. Myslím, že sekulární a náboženské oslavy si vůbec nemusí překážet.
Pro mě byly tehdy Vánoce ve znamení posvátného bytí s lidmi, s nimiž se máme rádi a společně překonáváme překážky, drobné nevraživosti a všechno možné, co se kolem děje. Je to jeden z velkých svátků, u kterých se rodina schází. Rodinné sešlosti pro nás vždycky byly důležité, i když v sekulárním rámci. To, co jsem objevila díky konverzi, je tím původním významem. Dodalo mi to větší plnost, ještě větší docenění toho, co jsme mohli společně s rodinou prožívat.
V Česku dnes většina lidí prožívá Vánoce sekulárním způsobem. Je přesto něco, co by si mohli z jejich náboženského rozměru vzít, i když třeba nejsou věřící?
Celý vánoční příběh je samozřejmě velmi inspirativní a většina lidí jej více či méně zná. Já bych ale možná vypíchla něco jiného, co tomu předcházelo a co možná tak rozšířené v sekulárním prostředí není. Vždycky je totiž dobré podívat se na kontext.
Podívejme se na začátek příběhu, kdy přichází k Marii nějaký podivný posel a tvrdí, že je anděl, že je od Boha. Říká jí zvláštní věci o zaslíbení, které by se mohlo stát. Celé to má parametry toho, že to nebude úplně normální. Ona na to ale říká "Tak jo! Staň se!", i když ještě neví, co všechno to bude znamenat. Ostatně Boží narození se taky odehrává v rodinném klimatu a prostředí, kde situace není úplně ideální.
Někdy neuškodí nahlédnout takhle na svůj vlastní život - že rozhodnutí, které jsem právě udělal, může vést k něčemu, co může být zvláštní nebo těžké, někdy hodně těžké. Ale je dobré vědět, že jsem také součástí nějakého příběhu, že to není jenom jedna událost, do které se úplně vnořím, a když je hrozná, tak je to strašné. Nebo to naopak může být super, ale už se bojím, co budu dělat, až to super nebude. Také z tohoto důvodu si myslím, že jsou náboženské příběhy tak důležité. Ukazují, že to, co prožíváme, je součástí většího kontinuálního narativu.
Nepodlehnout nenávisti
Jste představená Karmelu Edith Steinové, která kvůli svému židovskému původu zemřela v koncentračním táboře. Jak vnímáte současnou vlnu vzdouvajícího se antisemitismu?
Je mi především moc líto, co se nyní děje v Izraeli, stejně jako to, co se děje na Ukrajině. My máme samozřejmě taky sestry, které žijí v Izraeli, a některé jsou původem Židovky, jiné Arabky, takže máme informační "pokrytí" z obou stran.
V čem je příběh patronky vaší kongregace inspirativní?
Editu Steinovou jsem vždycky považovala za postavu, která reprezentuje to, co znamená být uprostřed, nebýt doma jenom v jedné tradici. Protože ona byla sice Židovka, ale vždycky se identifikovala také s pruskou kulturou. Když posléze konvertovala ke katolickému křesťanství, vzdálila se tím od části své židovské rodiny. Myslím, že to muselo být bolestné.
Když musela odejít do koncentračního tábora, samu sebe nabízela jako člověka, který chce nést utrpení nejenom za Židy, ale i za všechny ostatní národy, které se v ní nějak setkaly. Za německý národ stejně jako za židovský. Stejně jako za kulturu, do které vrostla, protože ona v sobě také zároveň slučovala sekulární i katolickou kulturu. Je to člověk na mnoha křižovatkách, který v sobě spojuje to, že nikdy nepatříme jenom na jednu stranu. Možná že v sobě neseme bolesti různých kultur, různých míst a je potřeba to unést. Aniž bychom začali nenávidět.
Naši předci byli zvyklí slavit události v dlouhodobějším horizontu, křesťané ostatně nevnímají Vánoce jen jako Štědrý den, ale jako období až do Křtu Páně. Neztratili jsme tuhle schopnost slavit?
Je to škoda, když si krátíme Vánoce, protože by to chtělo trochu více radosti, no ne? Aspoň o nějaký den více, když už nám to nejde pořád. Dovolit si tu radost o trochu víc!
O co jste Ježíškovi letos napsala vy?
Vzhledem k době, ve které teď žijeme, v poslední době moc prosím o nové světlo, nějaké nové osvícení do našeho života. To je to, co bych nám taky přála, a opravdu si myslím, že někdy jsou věci, které nám může dát jenom Bůh, ne druzí lidé. Nějaký typ hlubokého vnitřního pokoje uprostřed událostí, které mohou být složité. Radost, kterou mohu prožívat i ve chvíli, kdy se zároveň něčím trápím. Pravou, hlubokou vnitřní radost, která dovoluje mému životu, aby dál kvetl a rozvíjel se tak, abych mohl vnímat svůj vlastní život jako dar a abych se já sám mohl stávat darem pro druhé lidi. Tak to nám přeji. A to je to, co taky píšu Ježíškovi.
