Brno - Když posloucháte její vyprávění, zmocní se vás trochu neskutečný pocit. Jakoby před vámi ožilo něco z Rakouska-Uherska, něco, co považujete vlastně za "dávné dějiny" a nad čím se pousmíváte - jako u Švejka.
Bedřiška Köhlerová, která se narodila jako Friedrike Katscher v Meranu v Tyrolsku, tyto "dávné dějiny" prožila na vlastní kůži. Někdejší fakturantka-účetní oslavila v roce 2010 své 103. narozeniny.
Souhlasila s prosbou redakce Aktuálně.cz a zapojila se do unikátního projektu "Století mezi námi". Nabízíme vám nyní možnost nahlédnout do života této skromné dámy.
Století mezi námi
- Statistiky potvrzují, že se v Česku zvyšuje věk dožití. Podle prognóz by za padesát let mělo žít až sedmkrát více lidí starších 85 let.
- Více bude i těch, kteří se dožijí úctyhodných sta let. Zatímco dnes čeká oslava stých narozenin 411 osob, v roce 2065 bych jim mělo být více než čtrnáct tisíc.
- Redakce Aktuálně.cz se proto vydala zmapovat, jaký život se "sto křížky" je.
- Tento příběh je součástí seriálu, z něhož jste již mohli vidět fotogalerii: Jak žijí Češi, když je jim 100 let
Adresa: Dům Moravia, Merano, podhůří Alp
Jaké jsou její vůbec nejstarší vzpomínky? Rozhodně na dětství v severní Itálii, v Meranu. Tehdy součást rakousko-uherského mocnářství, kam rodina přišla za prací.
Tatínek byl stavitelem, maminka - jak se dnes říká - ženou v domácnosti, společně se sourozenci obývali několikapatrový obytný dům v podhůří Alp. "Postavil to tatínek pro vícero rodin. A pojmenoval Moravia," vzpomíná paní Bedřiška.
Do války - 1. světové - v něm bydleli sami. Paní Bedřiška vzpomína na rozlehlé prostory s balkonem. "Pak začala válka a tatínek šel sloužit císaři. Byl v pracovní skupině, která stavěla zákopy po celém Rakousku-Uhersku. Celá naše rodina s ním tehdy putovala. Žili jsme v Itálii, Sedmihradsku i Maďarsku," vypráví.
Na čtyři roky války, která o život připravila na 10 milionů lidí a dalších 22 milionů utrpělo zranění, vzpomíná paradoxně jako na nejšťastnější období svého života. Na bezstarostnost dětství v Tyrolsku a cestování po Rakousku-Uhersku s rodinou.
Když šla rumunská fronta na Sedmihradsko
Ale pamatuje si i hrůzy, které se tehdy děly.
Silný zážitek ji zůstal v paměti z evakuace Sedmihradska za první světové války: "To jsme prchali před rumunskou frontou. Když se blížila do Sedmihradska, nařídili nám evakuaci. Tatínek musel jako voják zůstat, ale dal nám s sebou sluhu a nějaké peníze. A my s maminkou a se se sestrou jsme musely odjet. Natlačili nás do žebřiňáků a do náklaďáků na uhlí a zapojili lokomotivu. To vám byl vlak plný lidí a to se vám tak pomalu sunul po těch kolejích, všude to pískalo, pak se zastavil, pak zas kousek popojel... Nakonec zůstal stát na otevřené trati a dlouho se nic nedělo, nikdo nevěděl, co se bude dít. Ten náš sluha vystoupil a zjistil, že odněkud pojede rychlík, tak jsme vystoupili a došli na nejbližší nádraží. Tam jsme na něj nasedli a vyhandlovali jízdenky do Maďarska. Tam nás taky po válce tatínek našel."
Tak trochu všude cizinkou
V Meranu chodila nejprve do německé školy. "Kvůli častým přesunům s tatínkem za prací jsem však už po druhé třídě musela školu opustit. Nastoupila jsem pak do školy maďarské, ale ani tam to nebylo na dlouho," vzpomíná.
Po skončení války si Čechoslováci vydobyli samostatnost. A paní Bedřišku ze školy vyloučili coby cizinku. Rodina se přestěhovala do Brna, psal se tehdy rok 1919.
"Do Československa jsme se vraceli zrovna 28.10.1919 a vůbec jsme nevěděli, že je zrovna první výročí republiky. Maďaři nás vyhnali a na hranicích nás zase Češi nechtěli pustit do země, protože jsme přijížděli z Maďarska."
Nakonec tu nastoupila do německé školy. "Já se do toho Brna těšila. Říkali mi: 'Pálava: to jsou krásné hory na Jižní Moravě, nádherný kraj'. Ale já si pamatovala italské Alpy a tak jsem byla zklamaná, povídám: 'Kde jsou ty hory?'"
47 let fakturantkou-účetní
Po dokončení základní školy vychodila dvouletou obchodní školu. Už v šestnácti letech nastoupila do prvního zaměstnání. Byla fakturantkou-účetní.
Tomuto oboru zasvětila 47 let svého života.
"Za první republiky jsem pracovala v Brně ve Spojených továrnách na plst s německým vedením. Zůstala jsem tu i za války, ale po roce 1945 továrna zanikla. Takže jsem přestoupila do drůbežářských závodů v Brně-Komárově," vypočítává těch nemnoho zaměstnavatelů, které poznala.
U drůbežářů zůstala dvacet let. Tedy do důchodu. Do penze odcházela v 63 letech.
35 let vdovou
Svého manžela si vzala v roce 1933. Bylo jí tehdy 26 roků a navzdory hospodářské krizi si nežili špatně. Manžel se uměl ohánět, prodával do textilních továren chemotechnické výrobky z Holandska.
Netrvalo to dlouho. Přišla 2. světová válka a majitelé textilek, vesměs židé, museli uprchnout, anebo byli deportováni. A pan Köhler přišel o práci.
Živil se pak jako obchodník všeho druhu. Odpočinku si společně neužili - zemřel, když šla jeho paní do důchodu. Bedřiška Köhlerová žije už 35 let sama. Děti jí osud nedopřál.
Dnes své dny tráví v Domově seniorů v Brně-Vinohradech. Dlouhé hodiny na pokoji zpestří tu dvacetiminutová procházka po chodbách domova, tu návštěva zdravotní sestry. Kamarádky už nemá, a vlastně jich nikdy mnoho neměla. Když se člověk v dětství často stěhuje, a pak se vdá a chodí do práce, je těžké mít kamarádky, vysvětluje.
Když vám táhne na "104"
Co tedy dělá člověk, kterému táhne na 104 roků? "No, na koncerty nemůžu, protože to neslyším a nic z toho nemám. Číst knihy nemůžu, nevidím na to, tak aspoň poslouchám radio - Praha 2, ale nic tam nedávají, samé hloupé vtipy. Chtěla bych slyšet trochu dobré hudby anebo zajímavé vyprávění."
Občas se vídá s mladším bratrem. Žije ovšem v Praze, také mu táhne na stovku a dlouhou cestu z Prahy přestává zvládat. Alespoň Štědrý den spolu strávili.
Potěšení ji tak skýtá pytlík s pohlednicemi z Tyrolska, které posbírala od známých. Schovává si jej u postele.
Do Itálie, do kraje svého dětství, se už nikdy nevrátila. Nebyla příležitost. Před 2. světovou válkou hodně pracovala, za komunistů to nešlo a po roce 1989 už se na takovou cestu cítila stará. Když v Česku padl totalitní režim, bylo jí 82 let.
