Když ve středu přišla zpráva o úmrtí Milana Kundery, média jej v titulcích často nazývala "nejvýznamnějším" či "nejznámějším" českým autorem. Lze tedy podle vás říct, že Česko přišlo o svého největšího spisovatele?
Myslím, že to tak je. O Kunderovi se ale dají v novinových titulcích říct i podstatnější věci. Před chvílí jsem si otevřel některá francouzská média, abych se dozvěděl, jak o smrti Kundery píší v zemi, kde od roku 1975 po emigraci žil. Mám z toho dva zajímavé poznatky. Zaprvé: všude ve Francii je to jako hlavní zpráva. A zadruhé: deník Le Figaro má třeba titulek, kde je řečeno, že zemřel Milan Kundera, "svaté monstrum literatury". Francouzi se tedy odvázali o poznání víc než Češi.
Zajímavé pojmenování. Je podle vás trefné?
Stihl jsem si přečíst jen titulek, takže se mohu leda domýšlet, jak to mysleli. V něčem monstrem asi byl. Ač jinak, než to na první pohled může znít. Třeba v neuvěřitelné snaze mít obraz sebe sama pod kontrolou. Zdá se mi, že v dnešní době je něco takového neuskutečnitelný monstrprojekt. Kundera ale udělal maximum možného.
A proč svatý? Zdá se mi, že každý, kdo se tak dlouho a intenzivně věnuje nějaké činnosti, má v sobě až klášterní odříkavost a soustředěnost. Je v tom něco svatého, když pro vás v životě existuje jen jedno a dáte tomu všechno. A to byla pro Kunderu literatura.
Proč je zrovna Kundera z českých spisovatelů vnímán jako takto významný i v zahraničí?
Aby člověk dosáhl světové proslulosti, musí se samozřejmě sejít více věcí. Zaprvé je to virtuozita v nějaké oblasti. Že byl extrémně talentovaný autor, není třeba zdůrazňovat, jen to by ale nestačilo. V případě Milana Kundery je důležitý i jeho životní osud. Myslím, že kdyby neemigroval, tak slavným by se nestal. Pro západní svět zafungoval jako reprezentant východní zkušenosti, který zosobňoval události roku 1968.
A širší kontext potřeboval i on sám. Nechtěl být součástí jen české literatury, ale evropské románové tradice. A v tom mu emigrace do Francie pomohla. Francouzská tradice mu ostatně byla blízká už zde.
Přístupné a chytré dílo
Když se zaměříme na samotné dílo, v čem Kundera tak vynikal?
Zaprvé je třeba říct, že se výborně čte. Byť jde o uměleckou literaturu, jeho dílo je přístupné, téměř všechny romány jsou o mezilidských vztazích. Vyvinul si také velmi průzračný styl, knihy nekladou formální překážky, není to experimentální literatura.
Jeho dílo je tedy přístupné a zároveň chytré, plné postřehů. Byl skvělým pozorovatelem nejen mezilidských vztahů, ale i dějinných událostí. Právě propojení historie s osobními příběhy je pro něj taky typické, a zvláště v druhé polovině 20. století velmi rezonovalo.
I přesto Kundera nikdy nezískal Nobelovu cenu za literaturu. Zasloužil by si ji podle vás?
Myslím si, že se to obzvláště v druhé polovině 80. let po vydání Nesnesitelné lehkosti bytí velmi nabízelo. V literárních kuloárech se o tom mluvilo, byl horkým kandidátem. Český disent, se kterým Kundera nikdy neměl moc dobré vztahy, se k tomu postavil tak, že by měl cenu získat někdo, kdo v těžkých časech zůstal s národem. Dali ji tedy básníkovi Jaroslavu Seifertovi, tehdy už nemocnému. Myslím ale, že byl Kundera tehdy mnohem přirozenější volba. Při vší úctě k Seifertovi je dnes oproti Kunderovi, kterého zná celý svět, neznámým autorem.
Je nějaké Kunderovo dílo, které byste označil za podceňované?
Jako první mě napadá jeho esej Unesený Západ, ta poslední, která vyšla česky. V roce 1983, kdy ji ve Francii publikoval, jsme v Česku neměli šanci docenit to, co Kundera udělal pro vnímání kultury za železnou oponou. Základní myšlenkou je, že se země jako Československo ocitly na Východě, přitom byly kulturně vždy součástí Západu. Esej vyšla ve Francii i v Americe a znovu vzbudila zájem o osud východních zemí. Velmi pomohla vnímání kultury a osudu našeho prostoru.
Když se dnes podíváme na Kunderovu bibliografii, je taková, jak by sám autor chtěl, aby po něm zůstala? Nebo v ní chybí něco, co už napsat nestihl?
Spíš bych to obrátil. Myslím si, že vyšlo víc, než kolik by on sám chtěl. Mám na mysli jeho první básnické sbírky, jako je Člověk, zahrada širá. To je opravdu stalinistická poezie. Za ni se dost styděl a snažil se ji ze své bibliografie vyškrtnout, což ale samozřejmě nejde.
Zároveň je třeba říct, že se svými začátky zapáleného komunisty se sám nějak popasoval. Román Život je jinde je příběhem nadšeného komunistického básníka Jaromila a Kundera zde podle mě zcela evidentně pořádá románový proces se svým mladickým, naivním, lyrickým já.
Část lidí mu vyčítá, že se se svou minulostí nikdy veřejně nevyrovnal, nezřekl se jí. On to ale udělal - jen způsobem, který mu byl vlastní, tedy v rámci svého díla. Sypat si popel na hlavu na náměstí nebyl jeho styl.
O kamery ani politiky nestál
Velkým tématem je Kunderův vztah k vlasti a Čechů ke Kunderovi. "Když jsem poprvé přijela, myslela jsem, že Praha bude plná poct Kunderovi, že tu budou cedule na budovách, kde žil nebo kam chodil do kina. Překvapilo mě, když jsem nic nenašla," líčila před lety Ariane Cheminová, francouzská autorka knihy o Kunderovi, jak si začala uvědomovat, že Češi se ke svému nejslavnějšímu autorovi vztahují jinak než Francouzi.
Taky mi to blýsklo hlavou. Stejně je to i v Brně, odkud Kundera pocházel. Letos tam začala fungovat knihovna Milana Kundery, ale ve veřejném prostoru na něj téměř nenatrefíte. Zatímco třeba na básníka Jana Skácela narazíte v Brně téměř všude. Má sochu na Špilberku, na náměstí Svobody je kašna posetá Skácelovými verši. Na domě, kde žil, je plaketa. V případě Kundery ale není nic. Část vysvětlení je samozřejmě to, že Skácel zemřel v roce 1989, Kundera předevčírem. I tak je to ale zarážející.
Ve své recenzi knihy Nevědění, vydané v Česku v roce 2021, píšete, že Češi jsou národem, který vyznává "náboženství slavných návratů". Třeba když na letišti vítá úspěšné sportovce nebo navrátivší se emigranty. Kundera ale národu svůj slavný návrat nedal. Určilo to nějak spíše vlažnější vztah Čechů a Kundery?
Je to jedna z věcí, ve kterých se rozcházel s českou společností. My jsme si s ním potřebovali prožít stejné chvíle jako s Karlem Krylem. Potřebovali jsme, aby po pádu komunistického režimu přiletěl na Ruzyni a tam ho čekaly kamery a objetí. To on ale nikdy neudělal. Když už přijel, tak inkognito, o nějaké kamery ani o pravice politiků nestál. Pro mě je to pochopitelné. Ale vnímám, že společnosti to může chybět.
Obecně bych Kunderu nazval takovým nepřítomným otcem české literatury. Když z rodiny odejde otec, tak máte dvě možnosti. Můžete si ho začít idealizovat. Dělat z něj někoho, po kom toužíte, ale on tam není. Část české veřejnosti Kunderu opravdu nekriticky obdivuje.
A pak je tam druhý scénář, opačný, kdy jste na toho otce strašně naštvaný, pořádně nevíte, proč to udělal. Štve vás to a chcete, aby se vrátil. I to se děje. Býváme na Kunderu někdy až příliš přísní, jako by nám něco dlužil.
Oba ty postoje mi přijdou trochu infantilní. Když dítě dospěje, mělo by pochopit, že otec žije svůj vlastní život. Přesně to udělal Kundera. A my jsme po něm nemohli chtít, aby si v roce 1990 sbalil kufry a vrátil se.
Trochu nám tedy chybí pochopení pro příběh někoho, kdo odejde a nepotřebuje se vrátit. Zároveň je třeba říct, že nám Kundera nedal příliš mnoho šancí pochopit jeho vnitřní příběh, protože odmítal sama sebe vysvětlovat. A i v jeho románech to samozřejmě lze číst jen mezi řádky, a to může být ošidné.
Projekce do nepřítomného otce
Před patnácti lety časopis Respekt napsal, že Milan Kundera v roce 1950 coby mladý student údajně udal západního agenta Miroslava Dvořáčka. Ovlivnila nějak tato kauza vztah Čechů ke svému nejslavnějšímu spisovateli?
Nepochybně. Objevují se i tvrzení, že Kundera se snaží maskovat a jeho zmizení za dílem je motivováno pragmaticky, protože schovává kostlivce ve skříni. Mně vždy přišlo, že to je spíše účelová a nevstřícná interpretace Milana Kundery. Rozhodně si nemyslím, že byl bez chyb, ale jak zpívá Leonard Cohen: Já jsem se nenarodil, abych soudil svět.
Často předpokládáme, že protože my máme komplikovaný vztah ke Kunderovi, tak on měl komplikovaný vztah k Česku. Mluví se o tom třeba v souvislosti s překlady děl do češtiny, že si údajně nepřál, aby zde jeho knihy vycházely. Ale to není pravda. Až na dvě novely v Česku vyšlo vše podstatné, a i ty dvě zbylé podle všeho brzy vyjdou.
Kundera se nikdy nepřestal hlásit k tomu, odkud pochází, a dokud mu to zdraví dovolovalo, tak se tady skutečně čas od času objevil. Jen to nikomu nehlásil, nejezdil na státní návštěvy a neměl potřebu se vysvětlovat v médiích. Je to tedy spíše naše projekce. Projekce do toho nepřítomného otce, o němž si myslíme, že když my máme problém s ním, tak musí i on mít problém s námi.
