Příslušníci Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu pod dozorem státního zastupitelství obvinili minulý týden bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, někdejšího premiéra Lubomíra Štrougala a bývalého ministra vnitra Vratislava Vajnara kvůli zabíjení civilistů na hranicích. Jakou to ve vás vyvolalo emoci?
Mám radost, cítím zadostiučinění a je to i úleva, protože jsme tomu s mým týmem věnovali obrovské úsilí. Trvalo to několik let a dali jsme do toho hodně. Inteligenci, důvtip, znalosti, píli. Pro mě je to šťastný pocit, že to všechno mělo smysl.
Policie je začala stíhat třicet let po pádu minulého režimu. Není to pozdě?
Já vám na to řeknu to okřídlené "lépe pozdě než nikdy".
Proč je důležité, aby policie po takové době vyšetřovala muže, kterým je dnes přes 90 let?
To nejsou soukromí důchodci, to jsou reprezentanti komunistické totalitní diktatury. Jsou to muži, kteří ten režim vymysleli a drželi. Oni jsou zodpovědní za to, jak vypadal hraniční prostor a že se tam zabíjeli lidé. To není msta na důchodcích, je to navrácení spravedlnosti. Je to narovnání těžkých křivd na bezbranných lidech.
Režim bez okolků a sadisticky zabíjel civilisty, kteří nebyli ozbrojeni. Střílel je do zad, zabíjel je pomocí psů. Je důležité, aby náš demokratický stát, který vznikl jako nástupce totalitní diktatury, tyto zločiny odsoudil a řekl, že to bylo bezpráví. Pokud bychom nic takového neudělali, tak trvá to, že to bylo v pořádku. Dál by se tu glorifikovaly zločiny pohraničníků.
Neodsoudil to ale náš nový stát už na začátku 90. let, kdy přijal zákon o protiprávnosti komunistického režimu?
Ten zákon je velmi vágní, není tam nic o osobní zodpovědnosti dotyčných lidí, kteří dodnes nebyli odsouzeni za to, co se v minulém režimu dělo. Jakeš, Štrougal a další politické špičky nesou odpovědnost za celé spektrum bezpráví. Neměli jsme tu jediné základní lidské právo. Když se v roce 1948 přijímala na půdě Valného shromáždění OSN Všeobecná deklarace lidských práv, komunistický blok se zdržel hlasování. Neměli jsme právo na život, svobodu pohybu, vyznání, volební právo, právo shromažďovací a tak dále - a za to můžou lidé jako oni.
Pokud se případ dostane k soudu a tam budou uznáni vinnými, má význam, aby šli do vězení?
Nechceme se osobně mstít na těchto lidech. Mně je jedno, jestli ti pánové půjdou do vězení. Nám šlo o to, aby dnešní moc prohlásila výrokem soudu, že se jednalo o bezpráví. Že to byl zločin už v době, kdy byl spáchán. Takže v první řadě je důležité, aby justice vynesla výrok o vině. Co se potom s těmi lidmi stane, je druhotné. Ale samotným pronesením výroku o vině dojde k vrácení nejvyšších morálních hodnot do naší společnosti, a sice úcty k životu.
Patnáct vyvolených řešilo vše
Na začátku stíhání stála právě Platforma evropské paměti a svědomí, kterou jste roky řídila. Právě vy jste podali trestní oznámení, na jejichž základě policie koná. Co bylo impulzem k tomu, abyste se do toho pustili?
Naše platforma byla založena v roce 2011. Spojili jsme se napříč státy bývalého komunistického bloku, abychom porovnali naše zkušenosti ve vyrovnávání se s totalitou. Už v roce 2010 jsme se zakládajícími členy uspořádali konferenci o zločinech komunistických režimů. S překvapením jsme zjistili, že všude byla páchána zvěrstva a že za ně prakticky nikde nebyl nikdo odsouzen, s výjimkou Německa a Polska.
"Zjistili jsme také, že můžeme tyto zločiny definovat jako zločiny proti lidskosti, a že jsou tudíž nepromlčitelné. Bylo pro nás také překvapivé, že se zločiny v této kvalifikaci nikdo nezabývá."
V roce 2014 jsme spustili projekt Justice 2.0 a vyzvali jsme naše členské organizace, aby nám v relativně krátké době poslaly tipy na zločiny proti lidskosti páchané v jejich zemích, u kterých jsou naživu svědci, oběti a pachatelé. V případě bývalého Československa nám vypadlo zabíjení na železné oponě.
Proč právě to?
Pro trestní oznámení jsme si vybrali jasný příklad odpírání svobody pohybu, práva vycestovat ze své země a kdykoliv se do ní vrátit. Zejména dnes, kdy žijeme v lepším, demokratickém a otevřeném světě, každý chápe, že to bylo bezpráví.
Co bylo dál?
Založili jsme mezinárodní tým složený z renomovaných akademických právníků z několika zemí Evropy, bez nichž by tento projekt nebyl možný. Nejvíce dat jsme v té době měli sebráno nejen díky naší práci, ale i díky práci našich předchůdců, historiků, kteří se tomu věnovali před námi. Téma je nám nejbližší i z toho důvodu, protože platforma sídlí v Praze.
Jakým způsobem jste postupovali v práci, jakou jste zvolili metodu?
Byly to tři roky práce speciálního týmu šesti až osmi lidí, kteří prováděli rešerše v archivech. Jsou za tím stovky hodin práce nejlepších lidí, se kterými mi bylo ctí spolupracovat. Chodili jsme do veřejně přístupných archivů, nešli jsme do žádných tajných nebo vojenských archivů. Proto neříkáme, že náš seznam je vyčerpávající. Nezabývali jsme se třeba vojenskou radou státu. To bylo grémium, které radilo předsednictvu ÚV KSČ a vládě v otázkách bezpečnosti. Neměli jsme kapacitu dohledávat v archivech stopy této rady. Osob zodpovědných za to, jak za minulého režimu vypadala ostraha státních hranic, je tedy víc.
Věděli jste, co máte v archivech hledat?
Šli jsme do archivu předsednictva ÚV KSČ v Národním archivu. Člověk se tam může podívat, jak byl řízen totalitní komunistický stát. Každý týden zasedalo politbyro ÚV KSČ, které mělo řádově 10 až 15 členů, a mělo na stole všechno, co se ve státě dělo. Řešili národní hospodářství, sociální otázky nebo takzvané nepřátele státu. Úkolovali vládu, soudy nebo armádu.
Těch zhruba 15 vyvolených rozhodovalo všechno. Pravidelně k nim chodil ministr vnitra, který jim podával zprávu o situaci na státních hranicích s návrhy na zlepšení. Politbyro si ho vyslechlo, byl dán návrh na usnesení a odhlasovali ho. Například aby se zúžilo nebo rozšířilo hraniční pásmo nebo aby bylo lépe zabezpečeno. Věděli, že se tam zabíjejí lidé. S tím nyní pracuje státní zastupitelství. Když říká, že se dohledaly nové archivní dokumenty, tak to je podle všeho naše práce.
Že jdou po nich odshora, je průlom
Kdy jste podali první trestní oznámení?
První trestní oznámení jsme podali v roce 2015 ve Varšavě. Vzali jsme třináct Poláků zabitých v Československu na železné oponě elektrickým proudem v době, kdy byl ministrem vnitra Lubomír Štrougal. Informace jsme předali polskému Ústavu národní paměti, který úzce spolupracuje s hlavním prokurátorem pro vyšetřování zločinů proti polskému národu. V srpnu 2016 jsme pak podali trestní oznámení německému nejvyššímu spolkovému státnímu zástupci v Karlsruhe. To mířilo na 67 mužů včetně Jakeše, Štrougala a (bývalého komunistického premiéra Slovenska Petera) Colotky.
V září 2017 následovalo trestní oznámení k Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, v němž se jednalo o 28 obětí železné opony ze 60. až 80. let. Podání se opět týkalo Jakeše, Štrougala, Colotky, ministrů vnitra, jejich náměstků, velení Pohraniční stráže až dolů k samotným střelcům. Pro každou z obětí jsme sestavili tabulku zodpovědných lidí. Teď vidíme, že naše poslední dvě oznámení se spojila a vyústila v obvinění z minulého týdne.
Nejvíce jsem slyšel o vaší spolupráci s německou stranou, jak probíhala?
Němci odstíhali zabíjení na vnitroněmecké hranici hned po znovusjednocení Německa, byl to vlajkový projekt sjednocené německé justice. Přísně střežená železná opona byla symbol rozděleného Německa, na ní zahynulo odhadem minimálně tisíc lidí. Celá 90. léta až do začátku milénia stíhali Němci vojenské složky i zodpovědné politické činitele až nahoru k poslednímu žijícímu generálnímu tajemníkovi Ústředního výboru komunistické strany východního Německa Egonu Krenzovi, který byl za zabíjení na hranicích poslán do vězení a trest si z velké části odseděl.
Tím jsme se inspirovali, a protože v Československu na hranicích umírali i Němci, podali jsme zmíněné trestní oznámení na Jakeše, Štrougala, Colotku a další. Nejvyšší spolkový soud rozhodl, že je to přípustné a že se to bude v Německu šetřit. Vznikl tým vyšetřovatelů zemského kriminálního úřadu v Mnichově. Pro urychlení se s českou stranou dohodli, že založí společný vyšetřovací tým, který byl veřejně ohlášen na přelomu července a srpna letošního roku. Ten tým jednal napřed ve Weidenu, potom jednal v srpnu v Praze a tohle je výsledek.
Platforma vnučky Jaroslava Heyrovského
Platforma evropské paměti a svědomí sdružuje dnes 62 institucí a organizací z 20 států Evropy a Severní Ameriky, které se zabývají vyrovnáváním se s totalitními režimy. Ustavila se v roce 2011, u jejího zrodu stál i český Ústav pro studium totalitních režimů. Platforma vzešla z "Pražské deklarace" přijaté už roku 2008, jejími signatáři jsou mimo jiné první český prezident Václav Havel, bývalý německý prezident Joachim Gauck či exilová prezidentka Běloruska Ivonka Survilla.
Platformu do loňského roku řídila Neela Winkelmannová, který vystudovala v Praze a v New Yorku molekulární biologii a genetiku. Získala doktorát. V Německu učila integrační kurzy pro přistěhovalce a češtinu. Věnovala se zavedení transparentních legislativních podmínek pro obnovitelné zdroje energie v ČR. Byla asistentkou senátora Martina Mejstříka. Její dědeček byl profesor Jaroslav Heyrovský, český fyzikální chemik, objevitel a zakladatel polarografie a držitel Nobelovy ceny za chemii z roku 1959.
Odpovídá kvalifikace zvolená státním zastupitelstvím při obvinění Jakeše, Štrougala a Vajnara tomu, jak jste koncipovali trestní oznámení?
Státní zastupitelství prezentovalo kvalifikaci trestného činu jako zneužití pravomoci veřejného činitele. My jsme v našem trestním oznámení jak v Německu, tak v Česku argumentovali, že se jednalo o vraždy, a u nás o vraždy jako zločin proti lidskosti. Podle nás to nebylo jen zneužití pravomoci od roku 1976, kdy se součástí českého právního řádu stal mezinárodní pakt o lidských právech, jak říká státní zastupitelství.
"Už od 1. ledna 1970 jsme měli novelu trestního zákona, kde byla zakotvena coby trestný čin vražda jako zločin proti lidskosti. Proto podle nás minimálně od 1. ledna 1970 byli všichni lidi na hranicích zabíjeni protiprávně."
Takže zatím to vypadá, že české orgány postupují jinak, než kam jste je navedli.
Nejsem zklamaná, že státní zastupitelství postupuje jinak. Je dobře, že našli další, vlastní právní kvalifikaci. Rozhodně se jedná o obrovský průlom, že jdou po pachatelích odshora. Abychom totiž úplně nekřivdili ÚDV, dosud už byli odsouzeni čtyři pohraničníci za zabíjení na hranicích. Byli to ale tři vojáci základní vojenské služby a jeden nižší důstojník. Proto mě teď velmi těší, že to naše justice vzala obráceně a že jde po těch nejvyšších. Je to zadostiučinění, z kterého mám radost. Cílem našeho projektu bylo, abychom zlepšili stav naší justice, aby se probudila, přestala být bezzubá a začala být odvážná. Aby se chovala jako silná žena.
Máte informace o tom, že kromě pánů Jakeše, Štrougala a Vajnara jsou naživu i další vysocí představitelé KSČ, na které by se měla policie zaměřit?
Letos na jaře zemřel Peter Colotka, který byl další z těch nahoře. Asi před čtyřmi lety zemřel František Šádek, což byl poslední velitel Pohraniční stráže, který je dodnes adorován Klubem českého pohraničí. Když jsme začínali projekt, měli jsme ho v seznamu nejvýše postavených lidí. Ale ještě by měl žít bývalý ministr vnitra František Kincl, ten podle našeho názoru má také odpovědnost za aspoň dva mrtvé. Pak jsou možná naživu dva náměstci ministra vnitra zodpovědní za Pohraniční stráž, Vladimír Hrušecký a Stanislav Nezval. Také jsme vyrešeršovali přesně ty velitele brigád, důstojníky a řadové příslušníky Pohraniční stráže, kteří měli službu ve dnech, kdy došlo k zabití člověka. Neuvedli jsme tedy šmahem všechny pohraničníky.
Krvácel a oni ho vyslýchali
Opakovaně mluvíte o tom, že za zabíjení na hranicích jsou zodpovědné desítky mužů včetně těch na té nejnižší úrovni. Zatím stíhá policie tři. Máme tedy čekat v budoucnu vlnu dalších obvinění?
Já doufám. Ale z hlediska taktiky hodnotím jako dobrý krok české justice, že vzala jako první ty nejstarší, aby neodešli z tohoto světa dřív, než zpracují všechen ostatní materiál. Určitým způsobem mě těší, že se ti tři pánové dožili těchto dní. Také rozumím tomu, že u dalších je možná potřeba argumentovat právně ještě jinak. Takže to třeba ještě chvíli potrvá. Ale věřím tomu, že spravedlnost se najde.
Například v případu Hartmuta Tautze, kterého roztrhali psi pohraničníků u Bratislavy, jde o dva padesátníky. Neposkytli mu první pomoc. On křičel Hilfe, Hilfe, krvácel, musel mít strašlivé bolesti a oni ho přitom vyslýchali a bylo jim to jedno.
Co bude Platforma evropské paměti a svědomí dělat teď?
Platforma je nevládní organizace, měli jsme od začátků problémy materiální i personální. Neměli jsme trvalý zdroj příjmů. Kdybychom měli dobré financování, mohli bychom uvažovat o založení jakéhosi Wiesenthalova centra na zločiny komunismu. Najmul by se kvalitní, kvalifikovaný personál, potom by bylo možné podávat jedno trestní oznámení za druhým. Nevyřešených zločinů komunismu je obrovská spousta. Platforma však mezitím dále pokračuje v projektu Justice 2.0, například řeší uprchlíky zabité na železné oponě v dalších zemích východního bloku.
Jaké jsou ty další možné zločiny proti lidskosti, na které by se měla česká justice podívat?
Jedná se například o otrocké práce, u nás to byli političtí vězni v uranových dolech či PTPáci. Pak jsme otevřeli téma, které jsme nedokončili, a sice sterilizace romských žen. V tomto případě to také vypadá, že by to mohlo mít znaky zločinu proti lidskosti. Bylo to řízené centrálně, postupovalo se podle vyhlášek z ministerské úrovně a vědělo o tom politbyro. Pak se jedná o zneužití psychiatrie, které nebylo jen v Sovětském svazu, ale také u nás. V Československu se děly i mimosoudní vraždy. Ale to už jsou věci, na které by bylo potřeba založit onu obdobu Wiesenthalova centra a ponořit se do toho.
Budete se v tom angažovat?
My jsme odevzdali informace, které jsme našli v archivech o zabíjení na hranicích, vyšetřovatelům a já jsem loni ukončila svou činnost pro platformu. Odpočívám, protože jsem se na tom vyčerpala.
Jak se vám daří?
Daří se mi dobře, děkuji. Věnuji se osobnímu rozvoji. Myslím, že mě tahle práce v důsledku osobně velice posunula. Začínám rozumět hlubším souvislostem a příčinám hrůz dvacátého století. Všechno je to způsobené traumatem. I lidé, kteří páchají a páchali v minulosti zlo, to dělají proto, že jsou traumatizovaní. I naše společnost je traumatizovaná. A otevření srdce, přiznání skutečnosti a navrácení spravedlnosti pomáhá to trauma léčit.
VIDEO: Trailer k filmu Milda o Miloši Jakešovi
