Nikde nebyla inverze tak drastická jako v Teplicích, a to hlavně kvůli jejich poloze. V ďolíku mezi Českým středohořím a Krušnými horami padlo na město to, na co místní pamětníci vzpomínají jako na žlutou mlhu.
Teplice té doby byly pozoruhodným mixem. Lázeňské město, průmyslová aglomerace a zároveň líheň undergroundového umění a hudby, jaká neměla v Čechách s výjimkou Prahy obdoby. Teplická punková scéna s kapelami jako Šanov nebo F.P.B. byla unikátní a jedinečná.
Mezi početné teplické fanoušky punku, kteří se na konci osmdesátých let scházeli v restauraci U Ptáčků, patřil také učeň Zbyšek Jindra. V roce 1989 mu bylo šestnáct a právě u něj začal příběh teplické revolty, která o týden předběhla Prahu se 17. listopadem.
Chceme vzduch!
Na zdech domů v Teplicích se 7. listopadu objevily nalepené letáky. Vyzývaly občany města, aby přišli v sobotu 11. listopadu večer na náměstí Zdeňka Nejedlého a společně požadovali čistý vzduch. Další přibyly 8. listopadu, celkem se jich po Teplicích objevily asi tři stovky.
Plakátová výzva měla úspěch, na náměstí se v sobotu sešla asi tisícovka lidí. Pro Aktuálně.cz na ten den zavzpomínal lékař Petr Veselský, který se demonstrace zúčastnil. "V té době nikdo nevěděl, kdo letáky roznesl, kdo za tím stojí. Ale trefilo se to do nálady ve městě. Lidé byli naštvaní, jednali impulzivně. Strach trochu opadl, neboť jsme už v té době věděli, že se hýbou věci za hranicemi. Hlavně ve východním Německu. Výzva byla příležitostí dát najevo nespokojenost," říká Petr Veselský.
První den stálo na náměstí jen málo policistů a nezasahovali. "Bylo jich opravdu málo a jen tam postávali. Asi nikdo nepočítal s tím, že se sejde tolik lidí, nebo že vůbec někdo přijde," pokračuje teplický lékař.
Teplický rodák a ředitel ústavu pro soudobé dějiny Miroslav Vaněk se tématu listopadové vzpoury jako historik věnoval. Tvrdí, že Státní bezpečnost i lokální vedení komunistické strany situaci podcenily. Dokládají to i záznamy komunikace, kterou vedli příslušníci Státní bezpečnosti a Sboru národní bezpečnosti během demonstrací přes vysílačky. Je z nich patrné, že nevědí, jak reagovat, tak nereagují nijak.
"Byli naprosto zaskočeni, protože toto opravdu nikdo nečekal. Státní bezpečnost reagovala pozdě a komunističtí funkcionáři zrovna tak. Severní Čechy byla zóna, kde byl mimořádný dozor. Vytvářely deset procent HDP, bylo to centrum těžby, energetiky, chemického průmyslu. Místní papaláši byli hnáni k ekonomickým výkonům, k plnění plánu v těžbě a výrobě, stranické vedení tam bylo řekl bych ultrakonzervativní. Tohle byl naprostý šok, že se tady někdo tímto způsobem postaví na odpor," říká Miroslav Vaněk.
Na řadu přišly obušky a vodní děla
Hlavní organizátor Zbyšek Jindra se během shromáždění postavil na kašnu a vyzval lidi k pochodu městem a k dalšímu setkání následující den. V neděli 12. listopadu se tak znovu sešly stovky lidí, ale moc už byla tentokrát připravenější.
"Po první demonstraci tušili, že to bude eskalovat, tak povolali posily. Tentokrát už zasahovali tvrdě. Přehrazovali některé ulice a mlátili do lidí obušky v Jankovcově ulici před restaurací U Ptáčků. Lidi se rozprchli a znovu se vraceli na náměstí Zdeňka Nejedlého (dnes Benešovo náměstí - pozn. red.), ale i tam byly ulice přehrazené. Někteří lidé byli po zásahu ošetřeni v nemocnici," vypráví grafický designér Martin Fuksa, který spolu se svým kolegou Martinem Poncem v těchto dnech vydává o událostech před třiceti lety fotografickou knihu s názvem Inverze 89. Shromáždili dosud nepublikované výpovědi, fotografie a záznamy z výslechů na Státní bezpečnosti.
"V neděli jsem vyšla ven po půl páté a viděla jsem, že centrum je přehrazené. Byla tam vodní děla. Pokoušela jsem se policisty přemluvit, ať lidi pustí. Byli celkově dost překvapení, nečekali, že něco takového bude v Teplicích. Já jsem tehdy na náměstí bydlela, ale nemohla jsem se přes ten dav dostat domů. Shodou náhod jsem se pak ocitla na té kašně. Mluvila jsem o tom, že sepíšeme petici, tak jsem se ptala lidí, co v ní chtějí mít. Například odsíření elektráren," vypráví účastnice demonstrací Jana Dvorská, která tehdy učila na teplickém gymnáziu.
Petici začala s kamarády sepisovat v bytě, ale přišli si pro ni policisté a odvedli ji k výslechu. "Ptali se mě, kdo to organizuje, kdo za tím stojí. Jeden hrál hodného, druhý zlého. A vyhrožovali, že za organizování nepovolených demonstrací mohu dostat až deset let. Vedení gymnázia dostalo příkaz mě vyhodit, ale nestihli mi to doručit," vypráví Dvorská.
"Ten druhý den v neděli povolali pohotovostní pluk SNB z Ústí nad Labem, protože v Teplicích jako okresním městě taková jednotka nebyla. Tohle byli ti obávaní policisté s plexisklovými štíty a dlouhými obušky," vzpomíná Miroslav Vaněk.
Z pracovny mezi demonstranty
Ani tvrdý zásah ale mnohé neodradil a v pondělí 13. listopadu přišlo na náměstí nejvíc lidí. Vydali se na pochod městem před sídlo okresního výboru Komunistické strany Československa. Žádali řešení a vyzývali okresního tajemníka Antonína Váňu, aby vyšel ven a řešil problémy znečištěného ovzduší.
A tehdy se odehrálo další překvapení. Tajemník Váňa se zvedl ze své pracovny a přišel mezi demonstranty. Výsledkem vyhrocené výměny názorů byl slib, že v pondělí 20. listopadu uspořádá veřejnou diskusi na zimním stadionu.
"Je to asi jediný případ v komunistickém Československu, kdy takto lidé dotlačili nějakého tajemníka k takové diskusi. Nicméně on sám samozřejmě v podmínkách centrálně řízené ekonomiky nemohl tu tragickou ekologickou situaci ve městě vyřešit," domnívá se Miroslav Vaněk.
"Tajemník Váňa byl relativně mladý a nový ve funkci. Takový ten přestavbový komunista. Snažil se být trochu jiný než jeho předchůdci a zároveň, myslím, cítil, že problém Teplic se smogem je opravdu vážný, že to nejde úplně zamést pod koberec. Nebyl to takový magor, aby se zavřel v kanceláři a vzkázal všem, ať si trhnou nohou," vzpomíná Petr Veselský.
Váňa se později odstěhoval na Moravu, k teplickým událostem se krátce vrátil v rozhovoru pro knihu "Vítězové? Poražení? Politické elity v období takzvané normalizace": "Demonstrace došla k okresnímu výboru strany. Tam byla jediná starost, aby nám to nevtrhlo do nemocnice. Tak jsme si je navedli před barák. Tam jsem měl na vybranou, že buď demonstranti převrátí barák, nebo že je zastavím. Samozřejmě jsem šel ven."
Před setkáním na zimním stadionu si ale Státní bezpečnost a SNB začaly předvolávat lidi, kteří byli na demonstracích aktivní. Mezi nimi i Petra Veselského. "Je samozřejmě otázka, co by se dělo dál, kdyby nepřišel 17. listopad. Já byl u výslechu až po něm. Už to samozřejmě bylo jiné, spíš šlo o takový přátelský potlach," říká Veselský.
Iniciátor protestů tragicky zemřel
Autoři knihy o listopadových událostech v Teplicích Martin Fuksa s Martinem Poncem v archivu zjistili, že příslušníci Státní bezpečnosti autora letáků Zbyška Jindru 8. listopadu zatkli přímo při jejich vylepování a vyslýchali ho. Podle záznamu jim neprozradil jména dvou kamarádů, kteří mu pomáhali, a řekl vyšetřovatelům, že ničeho nelituje. Dnes svědectví Zbyška Jindry získat nelze, protože už nežije.
"Zemřel při autonehodě v roce 1996. Po revoluci z Teplic odešel, žil v Praze a nějakou dobu v Německu. V době, kdy se zabil, čekal rodinu, jeho dcera se narodila až po jeho smrti. Někteří lidé nám naznačovali, že ta autonehoda je podezřelá, že se odehrála za podivných okolností. Ale při pátrání jsme nenarazili na nic, co by na nějaké podezření ukazovalo," říká Martin Fuksa.
Dohrou teplické ekologické revolty bylo v pondělí 20. listopadu Váňou slíbené setkání s občany na zimním stadionu (stával vedle známého fotbalového stadionu Na Stínadlech, v roce 2012 ho strhli a na jeho místě stojí Kaufland). Zájem byl obrovský, dav dokonce prorazil dveře. "Přišlo asi šest tisíc lidí, na tom stadionu nikdy taková návštěva nebyla," říká Veselský a dodává, že situaci přece jen změnil 17. listopad. "Sice moc informací ještě do Teplic nedorazilo, ale bylo vidět, že se něco děje, atmosféra už byla jiná," vzpomíná na debatu.
Provázely ji výpadky ozvučení a mikrofonů. "Řekl bych, že to mohl být i záměr, ale těžko soudit po těch letech. To už dnes nezjistíme," dodává Veselský. Podle Jany Dvorské tam bylo dost milicionářů, ale po skončení debaty šli naštvaní lidé městem, skandovali a už nikdo nezasahoval.
"Pikantním závěrem celé té historie bylo, když mi 27. listopadu, v den generální stávky, Váňa nabídl vstup do strany," směje se Jana Dvorská, které tehdy bylo devětadvacet let.
Všichni Tepličané oslovení deníkem Aktuálně.cz se shodují v názoru, že čistota ovzduší tehdy a dnes se nedá srovnat. "Je to opravdu nesrovnatelně lepší. Naprosto jiné," říká Petr Veselský.
"Tehdy byla situace tristní. Lidé se do teplických lázní jezdili léčit, přitom v okolí byly stromy bez jehličí. Moje teta pracovala jako zdravotní sestra v okresní nemocnici a měla přístup k datům, které naměřila hygienická stanice. Bylo to naprosto příšerné, co vše ta teplická mlha obsahovala. V současnosti možná pár dní v roce je zhoršené ovzduší, ale s inverzemi roku 1989 to skutečně srovnávat nelze," uvádí Miroslav Vaněk.
Památné tři listopadové dny připomíná v Teplicích deska připevněná ke kašně, ze které v sobotu 11. listopadu promluvil Zbyšek Jindra. Vedle dlaně se dvěma zdviženými prsty na znak vítězství na ní stojí napsáno: "V těchto místech se ve dnech 11.-13. listopadu 1989 konaly ekologické demonstrace, které byly prvním signálem k pádu totality v Československu."
