Ilona Rozehnalová Ostravu miluje. Když se jí prochází s reportérem, ke každému zákoutí má co říct. "Podívejte se na toto místo, ještě nedávno to byl jen nevábný parčík, který se teď už začíná měnit. A uvidíte, jak se časem změní k lepšímu," vypráví v centru města.
Každou - ač sebemenší - proměnu svého města prožívá. Na jiném místě si zase posteskne, že po renovaci se mělo více myslet na zeleň. O kousek dál pro změnu chválí vznik velkého broukoviště.
Ilona Rozehnalová je živel. To je patrné po několika minutách s ní. Pokud by někdo čekal vzhledem k její hlavní profesi antikvářky někoho spíše introvertnějšího, kdo žije jen mezi knihami, byl by překvapený. I mezi nimi se samozřejmě často pohybuje, ale je typem člověka, který dělá několik věcí najednou.
"Jestli chcete, já od vás tuto starou knížku koupím. Nemůžu vám ale za ni dát moc peněz, protože je už poškozená, a navíc se jí snažil někdo neodborně opravit stránky, čímž ji ještě více poškodil. Pokud to máte dědictví po babičce, tak si ji raději nechejte," doporučí jednomu ze zákazníků ve svém antikvariátu v Mlýnské ulici.
Hned vzápětí se však začne opět zabývat proměnou veřejných míst v Ostravě. Popisuje, že právě rozmanitost ji na jejím životě baví. "Kombinace literatura-architektura-příroda je to, čím žiji nejvíce. Dříve mě zajímala nejvíce literatura, ale v poslední době žiji ještě tématem proluk po průmyslu jako příležitosti pro živočichy a rostliny. Kdysi mě štvalo, že Ostrava je plná proluk. Dnes tuhle městskou divočinu miluju a vnímám ji jako dar a příležitost, jak čelit klimatické změně," vypráví energická žena, která má v sobě hodně ze svého dědečka Jaromíra Řezníčka.
Když na něj vzpomíná, vybavuje si nejen jeho prudkou povahu, ale také velkou knihovnu a lásku k zemi, kterou v něm pěstoval jeho otec František Řezníček. Sběratel knih udržoval řadu literárních přátelství, takže často měl v knihách věnování od jejich autorů. Nejvíce ze všeho mu ale záleželo na vlastenecké výchově syna Jaromíra.
"Našla jsem například psaní, vložené v Dějinách Františka Palackého, které mu daroval k jeho deseti letům se slovy: 'Synu, važ si svého národa, buď dobrý Čech.' Dědu to ovlivnilo, ale měl smůlu, že žil v době komunismu, kdy nemohl žít tak, jak by chtěl," vypráví Rozehnalová.
Hledáme inspirativní lidi
Svými nápady, zápalem a úsilím mění svět kolem sebe, jsou jich tisíce - a přesto je veřejnost příliš nezná. Deník Aktuálně.cz přináší nový seriál Inspirativní Česko, v němž postupně představuje osobnosti, které svou prací a aktivitou oslovují druhé.
Znáte někoho takového ve svém okolí? Dejte nám vědět na e-mail [email protected].
Její děda Jaromír chtěl být letcem, často létal s větroněm. Tehdejší komunistický režim mu ale jeho vytoužené přání zakázal a on tak musel jít pracovat do továrny. "Dnes se směju, když si vybavím, jak často se hádali s mým druhým tátou o politice. Dědeček byl držkatý, což mám po něm. A byl to celý život masarykovec. Opravdu mě velmi ovlivnil. Na rozdíl od něho nebyli moji rodiče velcí čtenáři. Děda byl pro mě vzor. To si člověk uvědomí až zpětně, když stárne a začne přemýšlet, kde se co v něm vzalo," popisuje.
Po svém předkovi zdědila i silný vztah ke své zemi i městu. Velmi prožívá politické dění i ruskou agresi na Ukrajině. Hned u vchodu do jejího antikvariátu a galerie visí ukrajinská vlajka, uprchlíkům se snaží aktivně pomáhat. Podobně nelze pochybovat o jejím vztahu k městu.
Z její iniciativy vznikl Okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu. Ten vydává knihy, průvodce i časopis o městě, opravuje podchody, instaluje naučné tabule, vytváří pamětní desky či opravil hrob sochaře Augustina Handzela. Pro lidi pořádá architektonické a literární procházky. "Pořádáme rovněž akce pro rodiny a samozřejmě v našem klubu děláme výstavy a koncerty, připravujeme přednášky a diskuse, často právě k rozvoji Ostravy," dodává Rozehnalová.
Za svou aktivitu obdržela v roce 2021 Cenu města Ostravy za přínos v oblasti občanského a komunitního života města. Ocenění chtěla původně odmítnout z toho důvodu, že její práce je dílem společným, takže ocenění by si zasloužili všichni její spolupracovníci. "Nakonec jsem cenu převzala. Vážím si jí, ale skutečně ji beru tak, že zdaleka nebyla určena jen mně," upozorňuje.
O jejím shonu a zaneprázdněnosti svědčí také desítky krabic od banánů, které jsou plné knih seřazené u vchodu do antikvariátu. Rozehnalová je nazývá covidovou pyramidou. "Bohužel za covidu zemřelo dost lidí. Jsou to pozůstalosti, které jsem ještě nestíhala ocenit," vysvětluje.
Přes všechny její lásky zůstávají knihy prioritou, a to už od studentských let. Vystudovala češtinu a literaturu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity a marketingovou komunikaci na Univerzitě Tomáše Bati. Nejdříve pracovala jako brigádnice ve známé Stodolní ulici v antikvariátu Černý pavouk, který v 90. letech minulého století patřil k proslulým podnikům. Po dvou letech si se svým nynějším manželem otevřela vlastní antikvariát. Ten letos oslaví už 25 let existence.
"Pro mou duši je to zásadní místo. Doufám, že je důležité i pro lidi, kteří mají rádi Ostravu jako já. To je náš svět, ze kterého šíříme informace a lásku k Ostravě," říká s úsměvem. Kromě antikvariátu zde provozuje také klub Fiducia, kde s kolegy pořádá přednášky, besedy nebo výstavy.
Ptát se jí, zda by dokázala žít jinde, je téměř zbytečné. "Ne," odpoví okamžitě. "Žili tady mí předkové, mám tady rodinu a většinu přátel. Mám toto město ráda, Ostrava je prostě skvělá," říká nadšeně.
"Ostrava je krásná. Není to na první pohled žádná blonďatá modelka, její krásu nemusí každý hned vidět. Někdy je tato krása spíš skrytá. A my se snažíme lidem pomáhat, aby tuto krásu, venkovní i vnitřní, nacházeli," vysvětluje své poslání.
