Podle analýzy zveřejněné v časopise Biological Conservation, na kterou upozornil britský list The Guardian, mizí hmyz osmkrát rychleji než savci, ptáci a plazi. Každý rok ve světě zmizí 2,5 procenta z celkového objemu hmyzu, a bude-li ubývat dosavadním tempem, tak za 100 let zmizí úplně. Pozorujete i vy při své práci v terénu úbytek hmyzu?
Ano, i u nás v Česku úbytek hmyzu pozorujeme, ale je vyjádřený úbytkem druhové rozmanitosti. Na to máme údaje, data. Ale nemáme informace o tom, kolik jedinců zmizelo. Existuje ale studie z Německa, která je vypovídající i pro Česko, protože v Německu je krajina v podstatě stejná, hospodaří se tam stejně jako u nás. Tam vypozorovali úbytek tří čtvrtin hmyzích jedinců od 80. let.
Jak jsme na tom tedy v Česku s úbytkem druhové rozmanitosti?
Stále platí to, co jsme napsali před deseti lety do časopisu Vesmír. V analýze Zpráva o stavu země: odhmyzeno jsme popsali, že máme řádově asi 25 tisíc druhů hmyzu a ve skupinách, o kterých máme přehled, jsme přišli o 5 až 15 procent druhového bohatství. Když to převedeme i na všechny ostatní skupiny hmyzu, vychází to na 1500 až 3000 druhů hmyzu, o který jsme přišli za posledních 200 let.
Které druhy vymírají nejvíce?
Nejvíc mizí organismy, které jsou vázané na takzvané sukcesní extrémy. To jsou třeba včely nebo motýli, kteří jsou vázaní na velmi intenzivně narušovaná stanoviště. Třeba na plochy holé půdy, intenzivně spásané. Třeba brouci zvaní majky. Potřebují holou půdu, v padesátých letech by to byl klasický kozí vršek za dědinou. V takových místech hnízdí i včely, kladou tam vajíčka sarančata.
Zmizela také stanoviště, jako jsou vymleté břehy nebo náplavy, které řeka každý rok ukousne nebo nanese. Na to doplácejí i ptáci - třeba břehule, která potřebuje dynamiku v krajině. Dnes přežívá jen v pískovnách, protože už nemáme řeky, které by si koryto hlodaly volně, tím pádem jí na březích chybí místa, kde by mohla zahnízdit. Přicházíme také o organismy, které naopak potřebují místa v krajině, která nejsou narušovaná téměř vůbec. Tedy plochy se starými vykotlanými stromy.
Co je to třeba za organismy?
Ve starých stromech jsou to stovky druhů brouků, stovky druhů blanokřídlých. Včely samotářky buď hnízdí v písku nebo naopak ve starém stromě, kde jsou dírky od červotočů, tesaříků a brouků. Tyto chodbičky jsou pro včelu ideální místo, kam může nanosit pyl nebo jinou potravu pro svůj plod, pak může chodbičku ucpat a tím pádem jsou tam potomci v bezpečí.
Vybavíte si nějaký hmyzí druh, který je pro vás ikonou vymírání hmyzu?
Například motýl zvaný okáč skalní. Kdysi celkem běžný druh slunných pastvin s řídkou trávou vymřel na Moravě a málem i v Čechách. Na posledních lokalitách v Českém Středohoří se ho s velkým nasazením peněz i lidí pokoušíme zachránit. Zmizel i ze Slovenska, Polska, vymírá v Rakousku.
Pro člověka je zásadní vymírání včel. Jak jsou na tom u nás?
Máme několik set druhů včel, jsou to téměř vše včely samotářské, tedy ne ty, které chováme v úlech. A ty jsou na tom mizerně. Velká část je vymizelá a spousta přežívá jen na několika málo místech, přestože dřív bývaly leckde. Doplácejí na nedostatek květů v krajině. Když dneska odkvetou pampelišky, na spoustě luk není prakticky téměř žádná další květina, která by včelám nebo motýlům nabízela nektar. Druhý problém pro tyto včely je, že dneska nemají kde zahnízdit.
Lidé si mohou pořídit třeba včelí hotely a zachraňovat tak populaci tohoto hmyzu…
Ano, ale ty situaci nevyřeší. Trošku pomohou v zahrádkách, ale je to spíš nástroj ekologického vzdělávání, než že bychom tím ty včely opravdu zachránili. Chybí jim buď staré stromy provrtané od dřevokazných živočichů nebo holá půda na pastvinách a třeba cestách. Asfaltování polních cest a cyklostezek jim bere další kusy životního prostředí.
Pak tady máme ještě chemické postřiky na polích…
Chemie nejspíš nehraje tak velkou roli. Určitě tomu přidává, je schopna populaci dorazit, ale nejspíš to není primární problém. Primární problém je podoba krajiny, protože mizí i organismy, které se s chemií moc do styku nedostávají.
V souvislosti s mizením hmyzu se ale mluví o skupině pesticidů obsahujících neonikotinoidy, které zřejmě mají vliv na životní cyklus hmyzu…
Je možné a pravděpodobné, že včelám ubližují. Je také pravděpodobné, že budou spíš postihovat včely medonosné, které mají složitou sociální organizaci, a když jsou z přípravků omámené, úl se jim může rozpadnout. Ale mizí i včely, které létají jen brzy zjara a ty se s takovými látkami prakticky do styku nedostávají.
Takže by hmyzu obecně prospělo, kdybychom tady měli větší plochu krajiny, která leží ladem a je ponechaná svému vývoji?
Tak to přímo není. Když krajinu necháte ladem, zaroste ji hustý les. Toho máme více než dost, zabírá třetinu republiky. Z krajiny zmizela většina pastviny a luk, a zásadně změnila podoba těch zbývajících. Na loukách i v polích krajině bývaly stromy a keře, v lesích zase světliny a podstatně méně stromů. Vše se prolínalo a často nebylo jasné, kde končí les a začíná pastvina. Dneska je leckde téměř jediným typem bezlesí pole, obrovská, jednolitá plocha, perfektně upravovaná a ošetřovaná postřiky, vše nám tam bezvadně roste a plodí.
Ale spoustě kdysi typicky polních organismů, jako jsou koroptve, zajíci a různé druhy hmyzu, se už na polích nedaří. Druhý problém je, že jsme toto sjednocení struktury udělali nejen na polích, ale i v lese a na loukách. Louky a pastviny jsou dnes spíš jednolitá pole na trávu než pestrý biotop, kterým bývaly dříve. Města a obce jsou v některých ohledech přírodně často bohatší než volná krajina.
Jaký to má dopad na hmyz?
Na louky dřív nastoupila skupina sekáčů a velkou plochu měli skosenou za čtrnáct dní. Dneska je to za půl dne posečené traktorem, sekačkou. Třeba taková housenka potřebuje krátkostébelnou trávu jako potravu, pak se potřebuje vyhřát na plošce holé půdy, kam svítí slunce. Když se pak jde zakuklit, potřebuje vysokou trávu. A když se pak vylíhne motýl, vyžaduje nektar, tedy květy, a křoví nebo stromy, kam se schová, když je vedro nebo fouká vítr. Dřív bylo na každé pastvince křoví, holá půda, krátká stébla. Byla to jemná mozaika různorodé vegetace. Dneska je na celé louce trávy po kolena, pak přijede traktor a udělá z toho velmi rychle golfové hřiště. A protože se tohle téměř ve stejný okamžik stane v celé republice, co žilo ve vysoké trávě, je bez domova, co umí žít v nízkém trávníku, nemá odkud přijít.
Jako malý jsem choval gekony a nebyl problém jít v centru Brna na nejbližší trávník a během půl hodiny tam nachytat hromadu sarančí. Dneska člověk i na louce ve volné krajině narazí jen na pár jedinců.
Zmíněná zahraniční studie publikovaná v časopise Biological Conservation dokonce varuje, že je možné, že za sto let hmyz vymizí úplně. Věříte tomu?
Nevěřím. Hmyzu je opravdu hodně a téměř vždycky bude některým druhům vyhovovat krajina určitého typu. Klidně ale můžeme přijít třeba o motýly. A problém je, že je tu čím dál méně jedinců i druhů a často mizí ty, které nám zajišťují systémové služby - opylování. Odčervování dobytka postihlo chrobáky a další odstraňovače trusu, takže zůstává více trusu pro larvy krev sajících a jinak obtížných much.
Když zmizí hmyzí predátoři nebo paraziti, můžou začít škodit druhy, které se zatím držely na uzdě. Ale už když hmyz výrazně ubude, budeme mít problém, že nám nebude mít kdo opylovat naše plodiny. I když to se třeba podaří vyřešit velmi opatrně chovanými včelami nebo čmeláky. Ale to může být drahá záležitost ve srovnání s tím, že jsme to měli zdarma.
Nemohou vzniknout třeba robotické včely…?
Třeba ano, nějakým způsobem to budeme schopni zařídit, ale je problém, že to bude drahé a tím pádem to nebude pro všechny. Mizení hmyzu nás varuje, že způsob, jak s krajinou nakládáme, je dlouhodobě neudržitelný. Nakonec to postihne také nás, což se teď ukazuje v případě lesů. Máme ty nejhustší lesy v Evropě. Dávají hodně dřeva, ale to se teď obrací proti nám. Vypěstovat takový les je drahé. Zároveň je takový les choulostivý. Stromy si konkurují, když rostou nahusto, dříve vypijí dostupnou vodu a spíš uschnou nebo zeslábnou. Pořád častěji se objevují exotické patogeny stromů. Když je les hustý a jednodruhový a stejnověký, tak co zabije jeden strom, zabije i zbytek. Když přijde problém, lehne takový les celý. Což v našem draze pěstovaném lese znamená obrovské ztráty.
Zmínil jste, že vymírající včely způsobí potíže v zemědělství. Pozorujete i další důsledky vymírání hmyzu?
Příroda má takovou vlastnost, že důsledky svých činů nevidí lidé hned. To, jak dnes ubývá hmyz, je důsledkem toho, jak krajinu obhospodařujeme, ale my jsme ji takto začali obhospodařovat někdy kolem poloviny dvacátého století, když přišla intenzifikace, chemizace, mechanizace a všechny výdobytky socialistického zemědělství. Ale příroda na tyto věci reaguje pomalu, postupně. I když rozoráte většinu mezí a krajinu změníte, tak organismy, které obývaly předchozí krajinu, v nové krajině zůstávají. A mohou tam být různě dlouho. Nezmizí najednou, budou postupně ubývat až zmizí úplně.
Projeví se tedy ubývání hmyzu na vymírání ptáků a dalších organismů?
Hmyz je na začátku potravního řetězce, přímo nebo nepřímo se jím živí téměř všechno. Změny nemusíme pozorovat hned. Lidé ptáky intenzivně přikrmují, takže spousta ptačích druhů bude schopna přežít díky změně životních strategií. Dneska je náš asi nejohroženější pták sýček. Kdysi běžná sova, v 60. a 70. letech byla všude. Živí se velkým hmyzem. Dneska zbývá několik posledních párů a jejich výhledy nejsou dobré. Většina ptáků, kteří u nás v posledních desetiletích vymizeli, se živí velkým hmyzem.
Sledujeme začátek velkého vymírání?
Těžko říct, jak se to projeví globálně, ale v naší krajině velmi pravděpodobně ano. Aspoň co se týče vymírání malých živočichů. Zatímco spousta velkých zvířat a ptáků se vrací, hmyz naopak mizí. Vyrůstal jsem v osmdesátých letech, kdy u nás nebyl los, bobr, volavka byla vzácný pták. Nebyl tady orel královský, orel skalní. Vlci, medvědi, rys. To jsou zvířata, která se šíří. Tím, že jsou velká, mají poměrně malou populační hustotu, dřív jich na našem území žily nanejvýš tisíce a člověk je vystřílel. Jejich návrat většinou nijak nesouvisí s podobou krajiny, ale s tím, že myslivci nepálí po všem, co má zahnutý zobák a drápy.
Ale vymírání zase pozorujeme na jiných frontách…
Ano a tam s ním nejsme schopni něco rozumným způsobem udělat. Například Národní park Podyjí. Je to říční kaňon, jediný park v nížině. Donedávna byl pokrytý stepmi, vřesovišti, řídkými světlými lesy. Park však necháváme zarůstat, v rámci boje za opravdovou přírodu. Ta je v myslích mnoha ochranářů definována tím, že čím méně je někde člověka, tím více je tam přírody. A nezajímá je, jestli je příroda bohatá nebo chudá. Podle nové zonace parku, která vychází z nového zákona, je plánované, že necháme zarůst i zbytek. I ochranáři často odmítají přírodě pomáhat, jakkoli to absurdně zní.
Reakce NP Podyjí
"V Národním parku Podyjí jsme si dobře vědomi, že pro udržení jeho různorodosti jsou důležité i pravidelné zásahy člověka. Zároveň se ale snažíme ponechat prostor i nerušeným přírodním procesům a tak i rostlinám a živočichům, kteří je ke svému životu potřebuji. Nová zonace národního parku je výsledkem řády interních i externích diskuzí, dobré znalosti terénu i vědeckých poznatků. Podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí je tak vyjádřením rovnováhy mezi oběma výše zmíněnými přístupy. Je absurdní rozdělovat přírodu na opravdovou a jinou. Slova, které mě pan Čížek vkládá v tomto smyslu do úst, jsem nikdy nepronesl. Buď se tedy spletl, nebo vědomě lže."
Tomáš Rothröckl, ředitel Správy Národního parku Podyjí
Jak to myslíte?
Jeden z velmi ohrožených brouků je tesařík obrovský, asi pěticentimetrový brouk, který žije ve starých, velkých osluněných dubech. Takové stromy potřebují světlý les. Dřív takové plochy fungovaly díky tomu, že se někde pásl dobytek nebo divoká zvířata, případně les občas shořel. Dub je strom, který požáry zvládá velmi dobře a naopak mu oheň pomáhá likvidovat konkurenci. Tesařík obrovský je druh chráněný Evropskou unií a od šedesátých let našimi zákony. Národní park Podyjí je zároveň evropsky významná lokalita, kde jsme zodpovědní za zachování tohoto brouka.
Škodí mu nějak nová zonace?
Zonace, která se tam zavádí, ho efektivně vyhubí. Dělali jsme analýzy leteckých snímků, jak krajina vypadala ve třicátých letech a jak vypadá teď. Zatímco dříve tam bylo asi 1500 hektarů světlého lesa, čtvrtina parku byl světlý les, dneska je to jenom 500 hektarů. Tesařík žije buď tam, kde je světlý les, nebo tam, kde byl ve třicátých letech.
Většinu míst s broukem dali do bezzásahové zóny. Tím pádem ho odsoudili na věčnost. Ředitel parku mi říkal, že severně od Znojma je pěkný les, kde bychom tesaříka měli chránit. Ne v národním parku, kde překáží ochraně opravdové přírody. Ochrana přírody má někdy absurdní rozměry.
Hlavní problém pro přírodu, biodiverzitu, hmyz, je zemědělské hospodaření, lesnické hospodaření. Zasahují krajinu jako celek. Naopak překvapivě minimální problém jsou doly a průmysl, jsou plošně omezené, často nabízejí náhradní biotopy podobné těm, co už zmizely. Takže třeba v severních Čechách na výsypkách přežívají ptáci, brouci, blanokřídlí, které jsme jinde z krajiny dostali pryč. Téměř jakékoliv vybočení z toho, co je v krajině běžné, je pro přírodu zajímavé, protože se tam mohou nastěhovat organismy, které jinde v krajině nemají místo.
Na Šumavě ale les, který ponechali správci vlastnímu vývoji, podle odborníků dobře prospívá…
Ano, že se tam les ponechává sám sobě, funguje velmi dobře. Je tam kůrovec, stromy občas porazí vítr. Funguje tam přírodní dynamika, která vytváří biotopy, které v dnešní krajině jinde nejsou. Tím pádem se tam daří tetřevovi, na Šumavě se začali objevovat brouci, o nichž se myslelo, že tam vymřeli před sto lety - většinou brouci vázaní na mrtvé dřevo.
Podyjí takový zdroj narušení nemá. Jsou to listnaté lesy, z velké části doubravy, a pokud občas neshoří, dub tam nemá šanci, protože jako malý semenáček potřebuje hodně světla. Pokud se tam nepasou zvířata, světlo nemá a podrůstají jiné dřeviny - javory, habry, jasany, které zvládnou stín. Vznikne hustý les, který by tam nebýt člověka nebyl. Nebýt omezení požárů lesa a odstranění velkých pasoucích se zvířat, jako jsou domácí a dříve divocí koně, krávy nebo kdysi mamut a nosorožec.
V článku v časopise Vesmír jste v roce 2009 psali, že se příroda v Česku chrání špatně. Ne, že by se chránila málo, protože investic je v poslední době hodně, ale chrání se špatně. Stále to podle vás platí?
Ano, je jednoduché vyhlásit nějakou oblast jako chráněné území, když tam nejsou žádné ekonomické zájmy. Když se podíváte na to, kde jsou chráněná území, je to téměř vždycky tam, kde to nikdo moc nechtěl hospodářsky využívat. Vysoké hory, bažiny, suché skály… pak je nejjednodušší nechat to zarůst, protože nemusíte nic dělat. Naopak nahnat tam dobytek nebo opečovávat to, kosit to ručně je drahé a složité.
Jenže naše příroda bez velkých zvířat fungovat neumí, vždy tu nějaká byla. Pomohlo by vypalování, ale to u nás neumíme, na rozdíl od všech sousedních zemí. Částečně za to u nás může pohodlnost, částečně zamrzlost ochranářských názorů někde v šedesátých letech. Od sedmdesátých a osmdesátých let se začalo ukazovat, že to tak není, ale v ochranářských hlavách se to tolik neproměnilo. Jsou světlé výjimky, ale není jich zatím dost.
Jak jste mluvil o postupech, jako je vypalování, různé způsoby kultivace krajiny, prospívá to nejen hmyzu, ale i dalším druhům?
Vypaluje se většinou tam, kde se pase. Kde se potřebujete zbavit stařiny, suché trávy, teď je ideální doba. I ochranáři zjistili, že když se na Valašsku vypálí pasenek, roste na něm víc orchidejí, než když se poseče. Prospívá to krajině, spoustě organismů. Oheň je největší herbivor, navíc je levný. Je to způsob, jak obhospodařit poměrně velké plochy krajiny, ale problém je, že když se u nás řekne, že budeme vypalovat les, každý si představí, že celý les shoří a bude to průšvih.
Ono to je většinou tak, že když se to dělá dobře, oheň lesem projde a spálí křoví, nálety a větší stromy zůstanou nepoškozené. Běžně se u nás vypalovalo ve 30. a 40. letech. Když byla neposekaná nebo nespasená tráva, na jaře se zapálila.
Je v Česku nějaký zajímavý příklad toho, jak se to dělá dobře? Úsek krajiny, kde se ochrana přírody, i s ohledem na zachování druhové pestrosti, zachování druhů hmyzu, dělá dobře?
Jsou nejrůznější příklady, například v rámci organizací spadajících pod Český svaz ochránců přírody. Například ČSOP Vlašim nebo ČSOP Jaro Jaroměř. Vlašimáci jsou šikovní, co se týče získávání projektů, mají dost peněz, v Jaroměři to zase dělají prakticky zadarmo, ale velmi dobře. Jsou také motorem koalice proti palmovému oleji, vedle toho u nás obslouží málem víc chráněných území než státní ochrana přírody. Dělají, co je potřeba. Pasou, vysekávají. Vypalování zatím naše legislativa neumožňuje. Velmi dobrý příklad je vojenský výcvikový prostor v Milovicích. Pozitivní příklady se najdou, ale zatím jich není moc a je to spíš vždycky navzdory systému, než že by to systém podporoval.
Jak je to s klimatickou změnou? Jak velkou roli hraje ve vymírání hmyzu?
Zatím v podstatě skoro žádnou. Přestože klima krajinu a hmyz nepochybně ovlivňuje, navzdory tomu, že je klima poměrně extrémní už nějakou dobu, z dlouhodobého hlediska má hmyz šanci se s tím dobře vyrovnat. Pokud bude krajina v podobě, která mu to umožní. Pro hmyz není problém, když se změní teplota, přestěhovat se z jižního svahu na severní. Úbytek hmyzu by nastal, i kdyby žádná klimatická změna nebyla. Protože krajina vypadá tak, jak vypadá.
