Byl silvestr roku 1992, poslední den téměř 75 let trvajícího společného soužití Čechů a Slováků. Zatímco v Bratislavě a v Praze lidé slavili vznik dvou nových republik, v pohraničních obcích byla nálada ponurá. Lidé ve vesnici Strání na Uherskohradišťsku využívali poslední momenty Československa k tomu, aby se ještě jednou setkali jako občané stejné země se svými slovenskými přáteli.
"My kamarádi z obou stran jsme se o půlnoci sešli na hranicích. Objímali jsme se a plakali. Opodál už čekali policajti. A hned po půlnoci to začalo - kontroly," vzpomíná Jana Margetinová, jejíž dům je od státních hranic vzdálený jen asi sto metrů.
Rozpad Československa byl pro obyvatele dnes třiapůltisícové obce v údolí idylické venkovské krajiny Bílých Karpat velkou ranou. Člověk, který tudy projíždí, si ani nemusí všimnout, že opustil Strání a vjel do slovenské obce Moravské Lieskové. Zástavbu rodinných domků přerušuje pouze pozůstatek staré celnice, v jejíž prostorech nyní sídlí směnárna.
Nikde jinde na nově vytvořených hranicích nepřecházela česká obec do slovenské tak plynule. Zřejmě nikde nebyl život lidí dvou obcí tak propojený. A zřejmě nikde nezanechal na obyvatelích tak hořkou pachuť. "Cítila jsem zlobu a vztek. Pláču dodnes," říká Jana zpoza plotu, kde jí asistují dva psi.
Do té doby byl předěl mezi oběma státy symbolický. Označovala jej sice značka, místní se ale shodují, že nikdo příliš nevnímal, kde která země začíná a končí nebo kdo je Čech a kdo Slovák. "Žili jsme tu jako jeden národ," vzpomíná Jana. Na druhé straně měla většinu přátel i práci, o kterou ale kvůli komplikacím při převozu zboží přes hranice přišla.
Ona sama je napůl Slovenka, ze sousedního státu pochází i její manžel. Ve Strání nic výjimečného. "Žiji na Slovensku, ale jsem napůl z Moravy," prohlašuje na druhé straně hranic Rastislav, kterému bylo v době rozpadu Československa pět let. "Máme polovinu rodiny na Slovensku. Bylo nám to strašně líto, nechtěli jsme se dělit. Život v obcích byl provázaný, například já jsem chodila do školy na Strání, ale do hudebky do Lieskového," doplňuje Michaela Štanglová, jejíž rodina žije v jednom z domů nejblíže hranic.
"Radili jsme milencům, ať nechodí hluboko do lesa"
Zajít si na obvyklou návštěvu k rodičům nebo na kávu ke kamarádům žijícím za hranicemi se tak ze dne na den značně zkomplikovalo. "Kontroly byly někdy opravdu silné, i když jsme vždycky řekli, že jsme místní. Pasy jsme museli mít vždy. A často to bylo na dlouho, auta občas stála až po sídliště. Určitě jsme se tedy už nevídali tak často jako předtím," říká smutným hlasem Jana a ukazuje ke zhruba půl kilometrů vzdáleným bytovým domům.
Pracovníkům místních skláren, kteří byli zvyklí dojíždět ze Slovenska, se cesta do práce prodloužila kvůli hraničním kontrolám i o několik desítek minut. "Na druhou stranu tady našlo zaměstnání dost mladých lidí, protože se musela zřídit cizinecká a pohraniční policie a celní správa," vypráví starosta obce Antonín Popelka.
Přítomnost pohraničníků narušila život v obci i jinak - hranice přerušily některé oblíbené procházkové trasy. Popelka s úsměvem vzpomíná, jak se v 90. letech radilo mileneckým párům, které dříve často vyrážely do okolních hlubokých lesů za soukromím, aby pečlivě vážily, kam se vydají. "Často se stávalo, že je tam přistihla hlídka," vypráví pobaveně. Na dalším místě hranice proťala prostředek silnice, pod kterou teče jeden z hraničních potoků. Může se tedy stát, že řidič auta jede v Česku, ale spolujezdec na Slovensku.
Místní kuriozitou je dům, jehož příjezdová cesta se po vybudování celnice ocitla přímo uprostřed celního prostoru. Dodnes má dva ploty - jeden původní, nízký, a druhý novější, který se zde objevil po rozpadu Československa. "Vždycky jsme museli poprosit celníky, aby nám zvedli závoru, abychom mohli vůbec vjet do domu," vzpomíná Michaela Štanglová, která v domě vyrostla a dodnes sem jezdí na návštěvy k otci.
Kontroly vrátil covid i migrace
Přísnější režim na hranicích sice skončil s rokem 2008 a vstupem Česka i Slovenska do schengenského prostoru, policisté ale přechod kontrolují i dnes. Od podzimu zde dělají namátkové kontroly kvůli ilegální migraci.
"Denně zastavíme asi padesát aut, zbytek necháme projet. Lidé jsou většinou velmi chápaví," říká jeden z policistů. Jen o pár sekund později přijíždí osobní auto. "Tak co, máme otevřít kufr?" ptá se řidička, policisté ji ovšem pouštějí dál.
Migrace nebyla v posledních letech jediným důvodem, který místním připomněl, že i přes otevřené hranice jsou Česko se Slovenskem stále dva oddělené státy. Šokem bylo pro místní obyvatele například uzavření hranic během covidové pandemie v červenci roku 2021, kdy cestu mezi obcemi nechali Slováci zatarasit betonovými bloky.
"Skoro tady byly vzpoury. Někteří lidé se nemohli dostat z práce domů," vzpomíná Popelka. Restrikce způsobily problém například na již popisované silnici, která stojí přímo na hranici. Kdyby se daly zátarasy na českou stranu, nedostali by se do domů Češi, kdyby se daly na slovenskou, neměli by jak se vrátit Slováci. Na hranicích se tak vymyslel speciální pruh pro průjezd lidí z této ulice.
Objevily se i další komplikace. "Na české straně zrovna byla svatba. Ovšem svatebčané ze Slovenska se nemohli dostat přes hranice. Museli to objet přes jeden z otevřených přechodů. Na místo dorazili, ale obřad nestihli," popisuje Štanglová.
Silvestr roku 1992 nebyl tím posledním, který spolu Češi a Slováci z pohraničí oslavili. Už v prvních letech rozpadu Československa se 31. prosince začali scházet na Velké Javořině, nejvyšší hoře Bílých Karpat, kde od té doby každý rok oslavují společné soužití a vyjadřují nesouhlas s koncem státu. Od Strání je to vzdušnou čarou 4,5 kilometru. "Společně se projdou a nahoře se zapálí vatra," popisuje setkání starosta Antonín Popelka.
Další důkaz pro místní, že Češi a Slováci měli zachovat společný stát. Tento názor přetrvává ve Strání a Moravském Lieskovém dodnes. "I v roce 2023 zde Češi a Slováci spolu žijí, jako by byli jeden národ. Stále spolu pracují, zakládají rodiny. Bariéra není žádná," dodává Popelka.
