Vy jste nechtěla vždycky učit. Pedagogickou fakultu jste vystudovala až ve čtyřiceti letech, což není úplně obvyklé. Co vás k učení přivedlo?
Moje děti. Když jsem viděla, jakým způsobem se vzdělávají, říkala jsem si, že to přece musí jít i jinak. Začala jsem zkoumat, co všechno je možné, a dostala jsem se k projektu společnosti Montessori. Měla jsem tak možnost přičichnout k různým druhům a směrům pedagogiky a od toho už byl jen krůček k tomu, abych se přihlásila na pedagogickou fakultu a šla si to také zkusit.
Co přesně vám vadilo na způsobu výuky vašich dětí?
Vadilo mi, že se neřeší problémy, které by se měly řešit, a řeší se to, co by se řešit nemělo. Když jsem přišla na třídní schůzku svojí dcery, na chodbě visely slohové práce, ve kterých byly velmi intimní věci ze života dětí. Třeba že si přejí, aby byli tatínek s maminkou zase spolu, aby se nehádali a podobně. Každý si to mohl přečíst. Říkala jsem si, že to je nerespektování dětí. Naštvalo mě to.
Můj syn má zase zdravotní hendikep a tenkrát se úplně dobře neřešilo, jak se tam k němu chovají. Dala jsem ho na jinou školu a říkala si, že touto cestou jít nechci. Nikdy jsem ale na státní škole neučila, takže zkušenost s výukou tam nemám.
Když vás ve čtvrtek ministr školství Petr Gazdík vyhlásil vítězkou, zmínila jste, že jste změnila kariéru i kvůli nemoci…
Pracovala jsem pro japonskou firmu, kde vše muselo být podle procedur. Měli jsme návod i na to, jak chodit ze schodů nebo kolik věcí můžeme mít na pracovním stole. Když jsem přicházela do firmy, měla jsem pocit, že se měním v robota.
A pak jsem z toho onemocněla, psychicky jsem to už nezvládala. Dostala jsem encefalitidu a skončila v nemocnici. Mohla jsem jen ležet a koukat do stropu. A když nic nesmíte, přemýšlíte nad tím, co děláte dobře a co špatně. Tehdy jsem se rozhodla, že je na čase všechno změnit. Překopala jsem celý svůj život.
Rozvedla jsem se, podala jsem si přihlášku na vysokou školu a rozhodla se dělat něco smysluplného. Do firmy jsem se už nevrátila. Chtěla jsem vyměnit excelové tabulky za lidi. Zpětně si říkám, že je k tomu potřeba hodně odvahy. Nevím, jestli bych to znovu dokázala. V ten okamžik jsem to tak ale potřebovala udělat. Nebylo to však jednoduché.
Proč jste se pro učitelskou dráhu nerozhodla už dřív? Třeba ve třiceti pro vás to povolání ještě nebylo lákavé?
Byla jsem spokojená a úspěšná. Měla jsem dobrou práci, peníze a cestovala jsem po světě. Tou dobou mi nic nechybělo. Ale potom jsem si uvědomila, že jsou důležitější věci než se podívat do Thajska nebo do Londýna a jezdit služebními auty.
Je ale pravda, že poté, co jsem se stala učitelkou, se na mě lidé začali dívat jinak. Když jsem pracovala ve firmě, lidé o mně mluvili jako o té, co má dobré pracovní místo. Teď jsem podle nich jen obyčejná učitelka. Najednou se k vám lidé začnou chovat jinak, s daleko větším despektem, než když jste člověk, co jezdí ve služebním autě nebo občas služebně někam zaletí. Zarazilo mě, jak veřejnost učitele vnímá. Nevím, jestli je to tak všude, ale já jsem to pocítila.
Čím si myslíte, že to je?
Asi tím, že jsme všichni vyšli nějakou školu, takže máme pocit, že víme, jak se to má dělat. Lidem přijde docela jednoduché učit děti. Domnívají se, že to je o tom, že si jenom stoupnete před tabuli a čtete něco z knížky, uděláte zápisky a jdete domů. Považují to za snadnou profesi. Říkají, že máme dva měsíce prázdnin a navíc chodíme hned po obědě domů. Jenže to se mi ve skutečnosti teda opravdu dlouho nestalo.
Teď ale měli rodiče během pandemie často poprvé možnost blíž poznat, jak vypadá výuka jejich dětí. Změnilo to jejich pohled na vaši práci?
Rodiče si uvědomili, že to není úplně jednoduché. Když se účastnili online výuky, viděli, že tam je plno dětí a každé je jiné. Divili se třeba, že některé dítě vůbec nereagovalo. Tak jsem jim vysvětlovala, že taková je realita a že všechny děti nejsou stejné. Takže teď už do toho začali rodiče vidět a mám pocit, že se to trošku zlepšilo.
Vzpomínáte si ještě, jaká byla vaše první hodina před katedrou?
Bylo to prvního září a měla jsem mít dvaadvacet prvňáčků. A protože jsme zakládali školu, tak jsme ještě neměli nábytek. Takže jsme s rodiči a dětmi seděli na kobercích. Dopoledne přivezl náklaďák lavice a všichni jsme je pak společně vykládali a nosili do tříd. To byl silný moment. Tyto děti jsou dnes už v osmé třídě, ale pořád na ně myslím a mám je v srdci.
Vrátila jste se pak ještě s dětmi někdy na koberec?
V každé třídě máme koberec, kde se každé ráno scházíme v kruhu a říkáme si, jak se máme, co je nového a co nás trápí. Je důležité vědět, s čím děti ráno přichází do školy. Děti mají také možnost volby, jestli budou pracovat na koberci, nebo v lavici. Ani já před tabulí moc nestojím. Hodně střídáme různé aktivity a činnosti. Je to pestrá výuka.
Kromě toho vyučujete žáky devadesát minut místo standardních pětačtyřiceti. Proč?
Když se děti ponoří do nějaké práce, tak 45 minut nestačí. Přijde nám škoda po 45 minutách končit jenom kvůli desetiminutové přestávce. Je smysluplnější učit v delších celcích. Děti to zvládnou. První blok trvá do deseti hodin, pak máme půlhodinovou přestávku a potom druhý hodinu a půl dlouhý blok. Na konci dne děláme reflexi toho, jak nám to šlo a jak se nám spolu pracovalo.
Matematiku žáky učíte prostřednictvím Hejného metody. Čím si vás zrovna tato metoda tak získala?
V tom, že nejde jenom o matematiku, ale o principy, které jsou mi blízké. Třeba že učitel není pánbůh, co všechno ví, ale že se má upozadit, nemá tolik mluvit a spíše naslouchat. Metoda dokáže přimět děti ke spolupráci a komunikaci. Jak říkal tatínek profesora Hejného: "Hleď, aby tvá snaha naučit děti matematice nepřevýšila tvou snahu vychovat z nich slušné lidi." A to si myslím, že je přesně gros této metody.
Pro své žáky tvoříte také výukové integrované tematické celky. Co si pod tím mám představit?
O jednom tématu učíme z různých úhlů pohledu v různých předmětech, předměty často spojujeme. Například jsme probírali malíře Vincenta van Gogha. Přečetli jsme si jeho životopis, podívali jsme se na film, zkusili si namalovat obraz, pracovali jsme v němčině s myšlenkovou mapou a podobně. Zkrátka se na jedno téma v daném bloku díváme z různých úhlů pohledu. Přijde mi smysluplné učit se v celcích, neoddělovat od sebe striktně zeměpis, dějepis, češtinu a podobně.
Známkujete a testujete žáky?
Máme více způsobů hodnocení. Máme jak známky, tak i slovní nebo formativní hodnocení. Dáváme průběžnou zpětnou vazbu a děti se hodnotí i vzájemně. A dáváme jim i klasické testy, protože si myslím, že se s nimi budou děti setkávat i v budoucnu. Děti si však u nich mohou samy vybrat náročnost.
Probíhá revize rámcově vzdělávacích programů. Jejím smyslem má být, že děti nemusí umět vše. Měly by se učit to, co je baví a na co mají nadání, a to rozvíjet. U ostatního stačí, když budou umět základ. Co si o tom myslíte?
Říkám si, co je to ten základ. To může být pro každého něco úplně jiného. Pro matematika je v matematice základem goniometrická funkce, pro výtvarníka sčítání dvojciferných čísel. Důležité je rozvíjet to, co děti baví a v čem jsou dobré, ale zároveň nepodceňovat ani to, co je nebaví. Celý život děláme jen věci, co nás baví, a nikdy nevíme, kdy se nám něco bude hodit. Takže jsem spíš pro to učit se všechno, ale formou, která nás baví.
Ředitel společnosti Scio a poradce ministra školství Ondřej Šteffl označuje rodiče za největší brzdu změn ve vzdělávání. Souhlasíte s ním?
Ne, spolupráce školy a rodiny je klíčová. Pokud s rodiči dobře komunikujeme a ukážeme jim, co všechno je možné ve škole dělat, pak mohou být naopak našimi velkými pomocníky. My třeba pořádáme odpoledne pro rodiče, kdy si zkusí, jak se děti učí. I když nám třeba nevěří a říkají si, že se jejich děti na koberci nic nenaučily, sami si to zkusí a zjistí, že to tak není. A najednou škole důvěřují. Je hrozně jednoduché říct, že rodiče jsou brzdy, ale určitě nejsou, pokud se s nimi dobře pracuje. Stojí to čas a energii, ale vyplatí se to.
Za nás se chodilo do školy s tím, že učitel má vždy pravdu. Teď už rodiče mají své názory a zajímají se o vzdělávání. Takže i my se musíme učit, jak s nimi komunikovat. A vždy se najdou rodiče, kteří hodně podporují, a rodiče, kteří hodně odporují. S rodiči jsme ale v úzkém spojení a vždycky se s nimi dá nějak domluvit. Musela jsem se to ale učit, protože to vždycky není jednoduché.
Co byste vzkázala učitelům, kteří by možná chtěli začít učit trochu jinak, ale bojí se tu změnu udělat?
Ať se nebojí otevřít dveře svých tříd a třeba jen nahlédnou do vedlejší třídy. Učitel je kolikrát zavřený ve své třídě a nemá možnost podívat se, jak se to dělá jinde. Neškodí se čas od času podívat, jak to dělá kolega, jak to vypadá v jiné škole, nebo zajít na webinář. Otevřít se a dát všanc, co umíme a co máme, protože je tu spousta dobrých učitelů, kteří dělají skvělé věci.
A když si o těch skvělých věcech budeme říkat, třeba nás i veřejnost začne vnímat lépe, protože ty pozitivní věci uvidí. Veřejnost se většinou dozvídá jen to negativní. Když budeme sdílet i to pozitivní, tak by se to mohlo změnit. Takže: otevřete dveře a běžte se podívat někam jinam.
Magdalena Málková
Magdalena Málková vyučuje na malotřídní Základní škole Prosperity v Nové Vsi u Kolína, kterou spoluzaložila. Děti se zde učí v souvislostech, mají propojené předměty a místo pětačtyřicetiminutových hodin mají bloky, které trvají 90 minut. Učitelé dávají dětem známky, ale i slovní hodnocení. Škola klade důraz na výuku cizích jazyků a používá moderní způsoby výuky. Děti se tu například učí matematiku pomocí Hejného metody.
Zároveň Málková v této metodě vzdělává ostatní lektory a je spoluautorkou příručky Hejného metody pro školky. Je také členkou Národního kabinetu matematiky a jejích aplikací. Za covidu natáčela pro Českou televizi pořad Učítelka, je autorkou knihy Hrátky s písmenky, čísly a obrázky. Zároveň vede webináře nebo vyučuje online české děti žijící v zahraničí.
Odborná porota Global Teacher Prize ocenila její individuální přístup k žákům nebo to, že pro ně chystá různorodou výuku a vytváří aktivní pracovní prostředí.
