Z vojínů děláme generály, hrdinové ubývají, tak je vyrábíme. Historik kritizuje povyšování veteránů

Jan Gazdík Jan Gazdík
12. 5. 2018 11:02
Veteráni z druhé světové války, kteří se jako prostí vojíni či poddůstojníci vyznamenali v boji, by neměli být podle historika Miroslava Brože povyšováni do hodnosti generálů. "O významnější válečné veterány je stále větší nouze. Takže je svým způsobem nespravedlivým povyšováním vyrábíme, třebaže po tom ti vojáci mnohdy nijak zvlášť neprahnou," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Brož, který se osobně znal s většinou hrdinů z východní fronty.
Australští druhováleční veteráni - hrdinové. Avšak v hodnostech nikoliv plukovníků či generálů, ale vojínů.
Australští druhováleční veteráni - hrdinové. Avšak v hodnostech nikoliv plukovníků či generálů, ale vojínů. | Foto: Reuters

Aktuálně.cz: Je to tak trochu paradox. Celý svůj život dokumentujete a píšete o hrdinství Čechoslováků na východní frontě, vyvracíte legendy či lži o nich a teď najednou kritizujete jejich povyšování do generálských hodností. Jak tomu rozumět?

Miroslav Brož: Nezaměňujte dvě zcela odlišné věci - povyšování lidí, kteří to na frontě nedotáhli dál než na četaře, do důstojnických a tedy i generálských hodností s udělováním řádů či medailí. Zásadně nesouhlasím s povyšováním četařů na generály jen proto, že velitelé či odbojáři, kteří v boji proti nacismu něco znamenali, už nežijí. Správné a ve světě obvyklé je naopak to, aby byli ku příležitosti významných výročí vyznamenáváni. Byť byli v letech druhé světové války "jen" řadovými, v podstatě anonymními vojáky.

Proč vám to povyšování tolik vadí? Rovněž oni přece proti nacistům bojovali.

To pravda. Připadá vám ale normální a spravedlivé, že postupně tak díky tomuto povyšovacímu zlozvyku dosáhli stejných hodností jako jejich váleční velitelé, kteří v té době něco znamenali? Vůči válečným důstojníkům a osobnostem, jako byli například František Fajtl, František Peřina, Tomáš Sedláček anebo Otakar Jaroš, je to nespravedlivé a velmi nefér. A co víc - dnes mají tito někdejší vojíni vyšší hodnosti než hrdina bitvy o Sokolovo kapitán in memoriam Jaroš. Snižujeme tím význam podobných osobností české historie a boje proti nacismu.

Něco na tom možná je. I šéf odboru pro veterány ministerstva obrany Eduard Stehlík si před časem v nadsázce posteskl: "Příští generace se budou možná učit, že třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha zlikvidovali dva parašutisté - generálové Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem".

Tak daleko to doufám nedojde. Jinak ale Stehlíkovo postesknutí přesně vystihuje to, co se v oceňování druhoválečných hrdinů už nějakou dobu děje a proti čemuž nejenom já dlouho a marně protestuji.

A jak by to tedy mělo správně být? Jaká pravidla platí jinde?

U příležitosti sedmdesátého výročí vylodění spojenců v Normandii poděkovala britská královna Alžběta II. před čtyřmi lety na pláži Omaha několika americkým, britským či francouzským veteránům v hodnostech seržantů. A bylo zjevné, že na své válečné hodnosti jsou jaksepatří hrdí. Tedy žádní generálové, ale poddůstojníci. Těmto poddůstojníkům vzdávali přitom čest už zdaleka - při pohledu na jejich válečná vyznamenání za chrabrost v boji - i současní generálové a admirálové NATO.

Úcta k válečným hrdinům nespočívá tedy v hodnostech, jak si v Česku mnozí myslí, a proto se také dožadují stále vyšších hodností, při vší obrovské úctě k nim. A povyšování se dožadují hlavně proto, že politici jim v tom bez znalosti věci chybně vyhovují. Právě oni k tomuto zlozvyku veterány druhé světové války vychovali, takže si mnozí z nich na "nárok" na vysoké hodnosti, jichž by jinak většina z nich nikdy nedosáhla, zvykli a dožadují se ho.

Vychovali? Jak to myslíte?

Nepořádek v tom vznikl v devadesátých letech minulého století po pádu komunismu. Všichni váleční veteráni obdrželi blanket, aby v něm sdělili, jakou mají hodnost a zda chtějí být povýšeni. No a povýšeni chtěli být téměř všichni, postupně ztratili soudnost. I když ne samozřejmě všichni. Vyšších hodností se navíc dožadovali lidé, kteří nebyli za socialismu nijak perzekvováni. Už tehdy byli oceněni nejvyššími vyznamenáními - Řádem rudé hvězdy či Řádem rudé zástavy. Společnost si válečných veteránů i tehdy vážila, ale do generálských hodností byli povyšování jen zcela výjimečně. Velmi mě mrzí, že někteří z nich pak po pádu komunismu vystupovali jako bojovníci proti komunismu.

Jenomže vojáci ze západní fronty jako kdyby v letech totality neexistovali.

To je pravda. Jde ale o jinou kapitolu. Neuvážené povyšování se týká i těchto "zápaďáků". Nevidím jediný důvod, aby voják, který skončil válku jako četař či podporučík se třemi válečnými kříži (a to už je nějaké společenské ocenění!), byl kvůli tomu povýšen na generála.

Dokud žil hrdina od Tobruku generál Karel Klapálek, stýkal se s desátníky a četaři, kteří pod jeho velením bojovali na Středním východě a pak i v Sovětském svazu. A nikdy to ale těmto svobodníkům či desátníkům nevadilo. Podstatné pro ně bylo, že je přijal jejich válečný velitel - armádní generál, jehož si bez ohledu na rozdíl v hodnostech vážili, stejně jako on jich.

Proč se tedy podle vás neuváženě povyšuje?

Druhoválečných veteránů žije už jen necelých pět set a s každým měsícem jich rapidně ubývá. Někdy až zoufale se proto mezi nimi hledají další kandidáti na povýšení - i přes námitky historiků.

Není to dobrá praxe či tradice, kterou jsme tu rozvinuli. Víte, z důstojníků, kteří končili válku v hodnosti nadporučíků či kapitánů, už dnes nikdo nežije. O významnější válečné veterány je stále větší nouze. Takže je svým způsobem nespravedlivým povyšováním vyrábíme, třebaže po tom ti vojáci mnohdy nijak zvlášť neprahnou. Mají to ale odmítnout?

Sedminásobný držitel válečného kříže Arnošt Steiner zemřel například jako podplukovník v záloze. Po válce zkrátka demobilizoval a nikdy mu nevadilo, že vojáci, jimž velel na frontě, zůstali v armádě, kde to někteří z nich dotáhli až na generály. Lidé si ho vážili i jako pouhého podplukovníka a on se nikdy povýšení nedožadoval.

Možná se do vás teď opřou lidé, jichž jste se celý život zastával.

Píšu o nich a zastávám se jich celý život. Proto se skláním před statečným vojákem Michalem Demjanem, jenž bojoval už pod Sokolovem. Za hrdinství dostal i válečný kříž. Nikdy se ale - na rozdíl od jiných veteránů - žádného povýšení nedožadoval. Až donedávna byl poddůstojníkem a teprve letos ho povýšili na poručíka. A věřte, že pokud by se o to pral, stal by se jako vězeň gulagu a pak i sokolovák (žijí už jen čtyři vojáci, kteří pod Sokolovem bojovali - pozn. red.) rovněž on plukovníkem či generálem.

Demjan bojoval od prvních dnů nasazení Čechoslováků až do samého konce války. Jeho "smůla" je, že neměl nikdy ostré lokty. Neprahl ani po hodnostech. Michal mi vždy říkal: "Já žádné frčky nepotřebuju, jsou mi lhostejné." Důležité pro něj bylo, že si vyřídil účty s nacisty, a tím to pro něj haslo. A takových byly po válce desítky, třeba i zmíněný Arnošt Steiner. Hodnost ještě nedělá z člověka hrdinu.

Snažíte se rodinu připravit na to, že se nemusíte vrátit, že vás to může stát život, říká válečný veterán z Afghánistánu Pavel Stehlík. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy