reklama
 
 

Válka skončila, přežil jsem. Odešel hrdina, jenž s tankem dojel až na Hrad a neslavil vítězství

21. 7. 2016 11:43
V neděli ve věku 93 let zemřel a ve čtvrtek má pohřeb Karel Šerák. Válečný veterán, velitel jednoho ze tří tanků, který při osvobozování Prahy v roce 1945 dojel až na Hradčanské náměstí. Šerák se narodil na ukrajinské Volyni v roce 1923 a Československo znal jen z vyprávění. Prahu viděl poprvé právě při osvobození.

Chotiněves (Litoměřicko) - V neděli zemřel a dnes má pohřeb Karel Šerák (93). Volyňský Čech, nenápadný a v současnosti již v podstatě zapomenutý muž. Ale především hrdina krvavých bojů od Zyndranowa, o Dukelský průsmyk či Ostravu,

Spisovatel Ladislav Mňačko to nemohl při popisu charakteru lidí, kteří se zapojili do protinacistického odboje, vyjádřit výstižněji: ze svého hrdinství netěžili, nestavěli na něm kariéru a necpali se do politiky. Takže třeba horníci sáhli opět po bandaskách na oběd, vycídili je a tak jako před válkou sfárali do dolů. A velitel tanku Karel Šerák nebyl jiný.

Po válce demobilizoval, jak jen to šlo, a s mladším bratrem Josefem se usadil v Chotiněvsi na Litoměřicku. Války měli oba plné zuby, takže se vrátili k tomu, co je bavilo a čemu rozuměli - k farmaření.

"Dědeček s námi ještě minulou sobotu v nemocnici vtipkoval, smál se, chutnaly mu koláčky a byl velmi šťastný, že za ním ze Spojených států přijel můj bratr. S bráchou si dlouho povídali, děda se ho pořád na něco ptal... no a druhý den v neděli zemřel. A já si teď - v den jeho pohřbu - říkám, že svedl svou poslední bitvu, protože na bratra asi silou vůle čekal a chtěl se i s ním rozloučit," říká Šerákova vnučka Radka Vrabcová.

Šerákové narukovali do československého armádního sboru v Sovětském svazu vlastně hned tři: otec Josef i jeho dva synové Karel s Josefem. "No a co? Šli jsme osvobozovat naši Československou republiku," řekl před časem autorovi těchto řádků veterán.

Jako nedoučený zámečník byl přidělen k praporu Richarda Tesaříka, aby po měsíčním intenzivním výcviku velel tanku. Zvláštní bylo i to, že on sám se narodil na ukrajinské Volyni v roce 1923 a Československo znal jen z vyprávění. Přesto si nedovedl představit, že bude tažení hitlerovců jen přihlížet. Nakonec se jeho tank s věžovým číslem 603 s ještě dvěma dalšími stroji vyšplhal v květnu 1945 až k Pražskému hradu. "Válka skončila, přežil jsem," oddechl si tehdy k smrti vyčerpaný Šerák. S kamarády nijak nejásal, jen z Hradčanského náměstí dojatě zírali na Prahu. Viděli ji vůbec poprvé.

Tankisto, hoříš!

Co pohledu na Prahu ale předcházelo? Už při bojovém křtu u polské vesnice Zyndranowa zahynula 1. října 1944 celá Šerákova osádka. "Tenkrát padla tak hustá mlha, že nebylo vidět na deset metrů. To si pak snadno spletete vlastní tank s protivníkovým. Řekl jsem proto nabíječi Mauerovi, aby se šel podívat, co je před námi. On mě ale začal úpěnlivě prosit, abych ho nikam neposílal. Zopakoval jsem mu rozkaz a ten kluk se rovnou rozplakal. Dal jsem mu jednu za ucho a šel jsem na průzkum sám. Chudák Mauer byl tak vynervovaný, že by stejně nic nezjistil," vzpomínal Šerák na každý detail svého prvního boje, který se mu navždy vryl do paměti.

Když se pak připlazil k okraji vesnice, zpozoroval zamaskovaný německý tank tiger, jemuž ze stodoly trčela jen hlaveň. Mezitím se ovšem mlha přece jen zvedla a tiger spustil palbu. "A najednou slyším řach, řach, řach..." Vzplanul první, třetí a pátý československý tank. "A pak znovu řach, řach..." Dostal to druhý a čtvrtý. Německý střelec pálil tak, že nejprve kolonu tanků zablokoval a pak likvidoval zbylé stroje. Tank Karla Šeráka dostal dva zásahy... tři vojáci uvnitř na místě zahynuli. Nervový kolaps nabíječe Mauera zachránil Šeráka před uhořením.

Jeho tank to naplno dostal i 16. dubna 1945. Střela tentokrát proletěla mezi řidičem a pomocníkem do motoru. "Vyskočil jsem ven, utíkám a ruští pěšáci na mě volali: 'Tankist, gariš, gariš.' Hořela mi záda i vlasy. Uhasili mě a v tu chvíli to náckové začali do našeho ranku pěkně řezat. Ostatně stejně jako jindy my do nich," vzpomínal Šerák na jeden z mnoha svých bojů.

V bitvě o Ostravu Šerák "vyfasoval" tank s věžovým číslem 603, s nímž dojel až do Prahy. A tehdy se na něm začala citelněji projevovat válečná únava. Neustále proto pokukoval po zavařeném průstřelu po střele z pancéřové pěsti, která zabila Šerákova předchůdce Romaniho. "Pořád jsem se na to zavařené místo díval, abych neskončil jako Romani, kterého to 'přestřihlo' vejpůl. Byl to ošklivý pocit. Že byl Romani mrtvý, to mi ani tak nevadilo jako ta zpropadená zavařená díra. Dočista mě hypnotizovala."

Nikdy se nekasal, neměl ostré lokty, a tak byl přehlížen

Šerák až v posledních letech svého života vystoupil z anonymity. "Nikdy se svým válečným hrdinstvím před lidmi nekasal, neměl ostré lokty, nenapsal žádnou knížku... Měl jste vlastně velké štěstí, že jste ho rozpovídal. Určitě proto, že vás s ním seznámil jeho příbuzný. Na vzpomínky byl Karel Šerák obvykle hodně skoupý. Mně alespoň trvalo léta, než jsem ho rozmluvil," říká historik Martin Vaňourek.

Typické bylo pro tankistu i to, že v jeho skříni doma visela stařičká uniforma. Neměl ve zvyku se parádit v nových modelech. A na plukovníka byl povýšen až docela nedávno. "To, že si na veterány, díky nimž tu dnes jsme, vzpomeneme leckdy až na sklonku jejich života, anebo když zemřou, je tragédie," dodává historik Vaňourek. Uznává ale, že v případě Karla Šeráka za to může i jeho až nebývalá skromnost.

Rovněž šéf odboru pro válečné veterány Eduard Stehlík vzpomíná, že Karel Šerák postával při vzpomínkových slavnostech vždy skromně stranou. "A já se pokaždé ptal v duchu sám sebe: opravdu je tento nenápadný a usměvavý dědeček oním kdysi obávaným velitelem, který prošel peklem tankových bitev na východní frontě? Několikrát jsem s ním navázal rozhovor na téma jeho hrdinství, on ho ale vždy stočil k odvaze svých kamarádů, kteří prý neměli to štěstí a konce války se nedožili."

Posledních 700 veteránů

Karel Šerák patřil přitom podle Vaňourka k machrům, z nichž šel v bojích doslova děs. "Dnešní zájemci o vojenskou historii znají nazpaměť jména tankových es wehrmachtu či těch z jednotek SS. Ale právě Šerák, Bedřich Opočenský či nedávno zesnulý Mikuláš Končický si s nimi v ničem nezadali. Lidé jako oni jsou pro mě ta skutečná válečná tanková esa, která bojovala za osvobození své vlasti. A pak jsou tu ještě samopalníci, kteří tanky v útoku doprovázeli. Ale ani těch už nežije mnoho," bilancuje Vaňourek. Dnes už žije jen 701 druhoválečných veteránů a s každým dalším měsícem jich podle Eduarda Stehlíka rapidně ubývá.

A stejně tak se podle Vaňourka Češi desetiletí klaněli sovětskému tanku třiadvacet, ale na ty tři československé s čísly 603, 040 a 725, které dojely v květnu 1945 až na Hradčanské náměstí, se ostudně zapomnělo. "Vždyť kdo ví něco o jejich velitelích Karlu Šerákovi, Vasilu Grigovi či Valeriánu Klabanovi? Snad jen historici či pár fandů vojenství," konstatuje historik při vší pietě k veliteli sovětského tanku Ivanu Gončarenkovi, jehož stroj s věžovým číslem 23 zasáhl 9. května 1945 na Malé Straně nacistický stíhač tanku.

Dokud střílím, tak žiju, líčil běs při útoku Šerák

Při vzpomínkách na válku Šerák vždy kvůli jen těžko sdělitelným zážitkům rozpačitě váhal. Bylo jich prý mnoho, avšak v Karpatech při bojích o Dukelský průsmyk se prý několikrát loučil se životem. Přesto nabídl jednu z mnoha epizod: tankisté vyčkávali ve svých strojích v lesíku, když proti nim spustili dělostřelci wehrmachtu soustředěnou palbu.

"Začali do nás strašně řezat. V tu chvíli máte co dělat, aby vás strach úplně neochromil... i když vás chrání pancíř. Václav Toušek se na to vše díval v sousedním tanku velitelským průzorem, jenomže mu ho ustřelili i s hlavou. Všiml jsem si jen proudu krve, který se vyřinul z toho místa, než se tělo zhroutilo dovnitř mezi osádku. Vaškova smrt na mě nejvíc zapůsobila. Ještě před chvílí jsem s ním mluvil a najednou nebyl," svěřil se veterán.

Když německá palba skončila a tankisté otevřeli opatrně poklopy, zjistili, že les, v němž se ukrývali, neexistuje. Jako kdyby někdo gigantickou sekačkou odřízl koruny stromů. Všude kolem trčely jen pahýly kmenů. "Ocitli jsme se v krajině smrti," vzpomínal tankista.

Konec války se Karlu Šerákovi vždy sléval v jeden obraz. "Hnali nás neustále vpřed... a někdy za každou cenu. Už jsme se v sehranosti mohli rovnat i wehrmachtu a někdy ho i předčili. Útok následoval útok. Jenomže mně se už do toho tanku tak moc nechtělo. Já už byl tak unavený. To byly furt jen samé boje. Pak vás to ale stejně vždy pohltí a nemyslíte na to, jestli vydržíte, nebo ne. Vlítnete do toho, hází to s vámi a třepe, neuvažujete, jestli vás zabijí, a jen řvete na řidiče či střelce, aby šikovně manévrovali a pálili ze všeho a po všem, co se jen hýbe. Uvědomujete si pouze jedno: dokud střílíte, tak žijete," líčil Šerák šílenou válečnou euforii.

Zběsilá jízda na pomoc Praze

Když se pak pátého května 1945 ozvala Praha se zoufalou žádostí o pomoc, dostali českoslovenští tankisté před Olomoucí rozkaz: "Ať to stojí, co to stojí... vpřed na Prahu!" Československá tanková brigáda v bitvě o Ostravu však doslova vykrvácela. Z pětašedesáti tanků dala dohromady jen osm. A ty vyrazily jako rychlá úderná skupina k Praze. Zdržely ji však boje v Olomouci.

Hradeckou silnicí to pak tankisté rozjeli sedmdesátikilometrovou rychlostí. "Až se nám z toho třením pálily na pojezdových kolech gumy, takže jsme je museli chladit vodou. Před námi prchala Schörnerova armáda. Byla vždy tak pár desítek minut před námi a do povětří vyhazovala kdejaký most," vzpomínal na poslední boje veterán Šerák.

Desátého května 1945 v deset hodin dopoledne dorazil jeho tank na Hradčanské náměstí i se zbylými dvěma stroji. Bylo už po válce. Tanková brigáda zaplatila strašlivou daň. Na hrdinství tří tankových osádek nemění nic ani to, že 3. americká armáda Georga Pattona osvobodila Plzeň už 6. května a americké velení nechtělo překročením demarkační linie a dalším postupem na Prahu dráždit sovětské generály. Nestáli po bojích s wehrmachtem o jakýkoliv další konflikt.

"Ještě tak první roky po válce a pak třeba i při desátém výročí v roce 1955 jsme si to s bratrem Josefem oba docela užívali. Připíjeli jsme si ale hlavně na to, že jsme válečné peklo přežili. Jak ale plynuly roky, stále více jsme vzpomínali na padlé - zpravidla v tancích uhořelé - kamarády a utrpení rodičů. A to už pro nás nebyly důvody k radosti, ale jen ke smutku nad spoustou prolité krve a lidským neštěstím," vysvětloval Karel Šerák motivy, proč se i při oslavách konce dosud nejhroznějšího konfliktu v dějinách lidstva držel vždy stranou.

Zúčastňoval se jich ale i přes pokročilý věk, aby tak alespoň uctil památku kamarádů, kteří padli při osvobozování Československa. I proto se Karel Šerák vypravil letošního 30. června na Den armády k Národnímu památníku na Vítkově. Stejně jako když se za války hlásil k tankové brigádě, nemohl jinak - považoval to za svou povinnost. Když se však vracel z Vítkova, zakopl na nádraží na eskalátoru a zlomil si čtyři žebra. Záchranka byla na místě do několika málo minut. S následnými komplikacemi pak Karel Šerák bojoval v nemocnici až do neděle 17. července. "Dědeček žil vždy naplno. Jinak to ani neuměl. Řekl nám, že na ten Vítkov musí jít kvůli kamarádům, kteří neměli tolik štěstí jako on... a jel," dodává Šerákova vnučka Radka Vrabcová.

"Přeji všem a doporučuji, aby si každý vážil toho, že je Čech, a znovu se obnovilo vlastenectví, které bylo mezi lidmi před lety. Aby nebylo války a byl mír ve světě," říkával Karel Šerák. A od něj to neznělo ani v nejmenším pateticky.

autor: Jan Gazdík | 21. 7. 2016 11:43

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama