reklama
 
 

Čtyřiadvacet hrdinů padlých za Česko v zahraničí. Mezi prvními byl Rus. Tváře teď poznají všichni

5. 12. 2016
Fotografie všech 24 českých vojáků, kteří padli v riskantních zahraničních misích od roku 1991, jejich životopisy, snímky z míst nasazení, ale i posledního odpočinku zveřejňuje vůbec poprvé ministerstvo obrany.

Praha – Etnický Rus Nikolaj Martynov se narodil v roce 1979 v Moskvě. Byl paradoxně jedním z prvních českých vojáků, kteří padli v roce 2007 v Afghánistánu.

"Když jsem na jedné mezinárodní konferenci promítl snímek, na němž jsou Nikolajovy ostatky zahalené v české vlajce přenášené do letounu, dojalo to Američany i Němce," vzpomíná šéf odboru pro veterány ministerstva obrany Eduard Stehlík. Na zmíněném snímku je totiž podle historika vidět, jak moc se svět v uplynulých letech změnil: kdesi v dalekém Afghánistánu je do amerického vojenského letounu nakládaná rakev rodilého Rusa Nikolaje Martynova, zároveň ale českého vojáka, kterému salutují němečtí i američtí vojáci.

Čtyřiadvacítka hrdinů

Oběť Nikolaje Martynova a dalších třiadvaceti Čechů, kteří zahynuli v riskantních armádních misích na Balkáně, v Iráku nebo Afghánistánu, je podle ministra obrany důvodem, proč ministerstvo v nejbližších dnech zveřejňuje elektronickou databázi všech českých vojáků (celkem 24 osob), kteří zahynuli v zahraničních operacích. "Hrdiny, kteří obětovali své zemi to nejcennější, musíme lidem připomínat. Proto vznikla výstava s jejich příběhy, proto v nejbližších dnech spustíme speciální webovou stránku," říká ministr obrany Martin Stropnický.

Zanedlouho k nim přibudou i ti, kteří přišli o život ve službě na území České republiky (60 lidí). Stručnou verzi připravované elektronické databáze padlých zveřejňuje nyní exkluzivně Aktuálně.cz

"Měla a mohla vzniknout už dávno. Inspirací pro mne byla již tradiční akce Cesta za světlem. To je projekt ministra Martina Stropnického a jeho manželky Veroniky, kteří se vždy v závěru roku schází s pozůstalými po padlých válečných veteránech. Po jednom takovém setkání jsem si uvědomil, že za každým příběhem tragicky zahynulého vojáka není jen jeden lidský osud, ale taky příběhy jeho rodičů, dětí, partnerů. Dost mě ale překvapilo, že databáze vojáků, kteří položili život v zahraničních misích Československa a po rozdělení země i Česka, není dobře zpracovaná," vysvětluje Stehlík. Na ojedinělém projektu s ním spolupracovala jeho kolegyně Tereza Mrkvičková.

Vrátit jim konkrétní tvář

Inspirací bylo ale i to, aby se mnohdy již neznámí hrdinové dostali do povědomí veřejnosti.

Českým moderním dějinám totiž podle historiků ve značné míře chybí konkrétní tváře. Je to patrné i ze snímků z druhé světové války. Existují sice fotky Čechoslováků z východní a západní fronty nebo od Tobruku, často se ale neví, kdo na nich vůbec je. Dostupné jsou většinou jen počty vojáků a statistiky.

"Tihle lidé přitom bojovali a umírali za tuto republiku. I proto nyní na virtuálním památníku zveřejňujeme životopisy vojáků, jejich fotografie, udělená vyznamenání, příslušnost k jednotce, působení v misích, snímky z jejich výcviku, ale i míst posledního odpočinku," vysvětluje historik.

Co přesně se vlastně před devíti lety v Afghánistánu Nikolaji Martynovovi stalo? S kamarádem Milošem Prášilem zachraňoval pětici vojáků, jejichž terénní vozidlo se při patrole propadlo do hlubokého kráteru. Kolju s Milošem ale při tom smetly hned dvě laviny kamení s bahnem, které se z horského svahu uvolnily po průtržích mračen. Nikolaj zahynul.

Nehleděli na vlastní životy

Oba přitom věděli moc dobře, do čeho jdou a co všechno riskují, když vyrazili k džípu, který náhle zmizel v pětimetrové hloubce. Nehleděli na vlastní životy a vojáky vyprostili. Když ale z havarovaného auta vytahovali zbraně, radiostanice a další věci, převalila se přes ně lavina. Miloš zrovna na dně kráteru uvazoval k horolezeckému lanu materiál a Kolja ho vytahoval k sobě nahoru.

"Najednou se mi zdálo, že k nám přijíždí obrovský ruský náklaďák Kamaz, soudě podle temně bublavého zvuku motoru. Ještě mi blesklo hlavou, jak asi kolem nás tou horskou cestou projede," vzpomíná Miloš Prášil. Pak zvuk připomínající motor náklaďáku přerostl v ohlušující rachot. Proto Kolja s Milošem neslyšeli varovný výkřik hlídkujícího vojáka.

Čtyři výsadkáři, kteří stáli lavině v cestě, instinktivně zareagovali, takže s nimi smýkl jen okraj laviny kamení. "Jenže Kolja to schytal naplno. Stál v tu chvíli ke kamení zády. Snad se dlouho netrápil," říká po letech Miloš. Ztrátu vždy obětavého kamaráda nese dodnes velmi těžce. 

Mnozí mají vyšší ztráty

Počet padlých českých vojáků lze podle Eduarda Stehlíka "číst" různě. "Máme tu stovky a tisíce mužů a žen, kteří jsou i v novodobých válečných konfliktech ochotni nasazovat za Českou republiku život (ministerstvo obrany eviduje 13 250 novodobých válečných veteránů – pozn. red.), přičemž někteří z nich přinesli oběť nejvyšší, když nepočítám desítky zraněných, a někdy i velmi těžce," říká Stehlík.

Srovnatelně velké armády, které prošly obdobným bojovým nasazením v Afghánistánu, Iráku či na Balkáně, mají přitom ztráty mnohonásobně větší. A nejde vždy jen o velké štěstí, kdy o životě nebo smrti rozhodlo třeba pouhé složení vojenské kolony. Významnou roli hraje i kvalitní příprava vojáků.

autor: Jan Gazdík | 5. 12. 2016

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama