Asi každý milovník piva se rád přesvědčí o tom, že má ve sklenici přesně půl litru tekutiny. Zatímco v hospodě to stačí odměřit od oka, na pásech pivovarů kontroluje správnou úroveň hladiny v plechovkách zařízení zvané hladinoměr. Přístroj je to sice běžný, nakládat se s ním ale musí opatrně. A to i poté, co doslouží. Jeho zářič obsahuje radioaktivní prvky, které mohou být za určitých okolností nebezpečné. A pokud by pracovníci pivovaru vyhodili takové zařízení do běžného odpadu, mohlo by být zle.
Takové detektory i jiné radioaktivní odpady je potřeba uložit na místě, kde nebudou škodit lidem ani životnímu prostředí. Jedním z nich je podzemní úložiště Richard nedaleko Litoměřic.
Podobná zařízení jsou v celém Česku jen tři. V Jáchymově se ukládají pouze odpady, které obsahují výhradně přírodní radionuklidy, například ze zpracování uranu. V úložišti u Dukovan jsou zase pouze nízkoaktivní odpady z provozu jaderných elektráren, jako jsou kontaminované obleky, papír nebo rukavice.
A v Richardu končí veškerý odpad, který obsahuje umělé radionuklidy. V nerezových sudech tady desítky metrů pod povrchem dlí třeba všechny staré požární hlásiče.
"Fungovaly následovně: Byl v nich plíšek s naneseným americiem (radioaktivní kovový prvek) a pod tím detektor, který stále snímal signály. A ve chvíli, kdy došlo k požáru a prostor sezaplnil kouřem, detektor přestal snímat signál a spustil alarm. Tento typ hlásičů už se ale nesmí používat," vysvětluje případ požárních hlásičů Martina Máčelová, vedoucí úseku provozu úložišť Správy úložišť radioaktivních odpadů.
Jinak zde ale příliš neukládají věci, se kterými by se člověk běžně setkával. Z velké části jde o zařízení z laboratoří nebo nemocnic - například kontaminovaný papír, sklo a textil, radiové jehly nebo zářiče. "Ty slouží k ničení chorobotvorných zárodků, sterilizaci zdravotnického materiálu, obvazů, vaty a tak dále. Někdy se používají i pro ozařování filmů v archivech, když začnou plesnivět," dodává Máčelová.
Nedotýkat se
Než odpad skončí v jedné z ukládacích komor, je potřeba ho umístit do speciálních sudů. Před Richardem tedy zářiče či detektory ještě čeká zastávka v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy, kde pracovníci odpad umístí do sudu. Uvnitř každého z nich je pěticentimetrová vrstva betonu. K Richardu pak sudy převáží nákladní auto. Běžně se odpad ukládá asi dvakrát týdně, v zimě méně často než v létě.
Odklápí se černá plachta a za ní čeká na přeložení asi dvacet černých sudů označených známým symbolem radioaktivity. I proto je potřeba, aby s nimi řidič vysokozdvižného vozíku, který je přemisťuje z korby náklaďáku na zem, nakládal obzvláště opatrně. Jde ale o nízkoaktivní odpady, tedy takové, které pro člověka nejsou bezprostředně nebezpečné. Pracovníkům stačí běžné pracovní obleky a rukavice.
"Pokud byste byl v těsné blízkosti sudu jednu hodinu, tak získáte stejnou dávku záření, jako kdybyste šel na klasický rentgen břicha," říká Petr Pavlovič, správce úložišť Richard a Bratrství. "Neměl byste se ho ale dotýkat. Pokud by byl nějakým způsobem povrchově kontaminovaný, tak byste si to mohl odnést s sebou," varuje.
I proto je třeba ještě před vraty úložiště sudy důkladně zkontrolovat. Pracovníci správy úložišť nejdříve každý z nich důkladně prohlédnou, poté sud zváží a změří jeho dávkový příkon - tedy kolik záření vydává do okolí. Stěrem také ověřují, jestli není obal zvenku příliš znečištěný radioaktivními látkami.
Vše musí odpovídat informacím uvedeným na průvodním listu. "Je to takový rodný list každého sudu," vysvětluje Pavlovič. Vyčíst se z něj dá typ obalového souboru, betonové výplně i radioaktivních prvků. "V tomto případě se jedná o cesium 137 a nikl 63," ukazuje na jeden ze sudů.
Všechny tyto kroky trvají zhruba půl hodiny. Pak se sudy nakládají na vysokozdvižný vozík a míří pod zem.
Nenaplněné plány nacistů
Otevírá se brána a hned za vozíkem vcházíme do úložiště Richard. Brzy jsme zhruba 40 metrů pod povrchem. Chodby působí nově a čistě, vyhloubeny byly ale už před zhruba dvěma stovkami let, kdy se zde, v hlubinách pod vrchem kopce Bídnice, začal těžit vápenec.
I proto si prostor dolu vyhlédli za druhé světové války nacisté. "Němci přesouvali veškerou zbrojní výrobu pod zem a vybrali si tuto lokalitu, aby tu zřídili podzemní továrnu," říká Máčelová. Vyrábět zde měly firmy Auto Union Chemnitz a koncern Osram například součástky pro tanky. Stavba začala v roce 1944, pracovali na ní horníci a řemeslníci uvěznění v pracovním táboře v Litoměřicích a Terezíně.
Do stavu plné výroby plánovaná továrna nikdy nedošla, něco tu ale po nacistech přece jen zůstalo. "Na některých místech je vidět ještě válečná úprava. Třeba nátěr zde je ještě původní německý," ukazuje Pavlovič na stěnu jedné z chodeb.
Za zvuku rozléhajících se kroků těžkých bot a hluku pracujícího vysokozdvižného vozíku přicházíme k jedné z ukládacích komor. Ve speciálních nástavcích jsou na sobě umístěné desítky sudů. Stejně tak i komor samotných je v podzemním komplexu několik desítek - některé jsou již zazděné, jiné se plní a další na sudy teprve čekají.
První sudy do nich uložili už před více než půlstoletím. Když se po druhé světové válce ukázalo, že se další těžba v dole nevyplatí, naskytl se jako ideální místo pro uložení prvního radioaktivního odpadu v Československu. "Místní nadloží a podloží složené z jílovitých slínovců účinně zabraňuje přístupu povrchové vody do úložiště. Navíc zde byly chodby už vykutané," říká Máčelová.
K ukládání odpadů začal Richard sloužit v roce 1964, prostoru je zde ale stále dost. V roce 2021 zde skončila rekonstrukce, při níž vzniklo pět nových ukládacích komor. Jejich kapacita je tak nyní zhruba 12 500 metrů krychlových a volné místo bude v úložišti ještě minimálně dalších deset let.
Jakmile ale bude hotovo hlubinné úložiště, což by mělo být podle harmonogramu až za několik desítek let, přesune se většina odpadu tam. Některé z prvků, které se zde ukládají, mají tak dlouhý poločas rozpadu, že budou nebezpečné prakticky navždy. "I proto jsou sudy nerezové, tedy abychom zajistili, že se nám nerozpadnou na vidlích, až je budeme za padesát let převážet," říká Máčelová.
