Aktuálně.cz: Které z práv dětí je podle vás nejčastěji porušováno?
Renate Winter: Právo dítěte být vyslyšeno. Jde o článek 12 v Úmluvě o právech dítěte.
Takže i v zemích, kde děti všemožně chrání, jim často nenaslouchají?
Přesně tak. Mnoho zemí má velmi paternalistický způsob uvažování, podle nějž děti nejsou plně rozvinutými lidskými bytostmi, a proto jen dospělí vědí, co je pro ně nejlepší. Což samozřejmě není pravda.
Jak k tomu tedy přistupovat správně s ohledem na věk dítěte?
Tohle je přesně obsaženo v úmluvě. Ta říká, že dítě musí být vyslechnuto a jeho názor musí být brán v úvahu s ohledem na jeho vyspělost. Mohu dát příklad. Řekněme, že jsem soudce a musím rozhodnout, jestli má dítě zůstat s matkou, nebo s otcem. Otec řekne: Dítě bude architekt jako já. Matka řekne: Nikdy, dítě bude lékař jako já. Já se dítěte zeptám, čím by chtělo být, protože podle Úmluvy je to moje povinnost. A dítě řekne, že chce řídit lokomotivu. Jakou informaci dostávám? Že dítě ještě není ve fázi, kdy by vědělo, kterým směrem chce jít. Proto mou povinností coby soudkyně je říct: Nedávám ani jedné ze stran právo teď rozhodnout o tom, co bude dítě jednou dělat.
To je smyslem článku 12. Musíte dítě vyslechnout, ale nemusíte udělat, co chce. To je velké nepochopení. Vyslechnout dítě znamená, že chci slyšet od dítěte informace. Co si z nich vezmu, je pak moje posouzení nejlepšího zájmu. Vyslechnu matku, otce, ale musím vyslechnout i dítě. Vždycky z toho něco vyplyne.
Takže pokud se bavíme o vyslechnutí názoru dítěte, nemáme tím na mysli, že ho v případě rozvodu nutíme rozhodnout se, s kým chce žít.
Ne. Mohu se dítěte zeptat, s kým chce zůstat. Ale neudělala bych to, protože bych dítě postavila před otřesné morální dilema. A nutit ho rozhodnout se je ještě horší. Když rozhodnutí učiním já, žádný z rodičů pak nemůže dítě vinit. Nemůžu na něj rozhodování přenést, protože dítě nemusí vědět všechno. Ale můžu se zeptat: jaké to je, když jsi u táty, jaké to je, když jsi u mámy? Pak dostanu odpověď. Záleží, jak se zeptám. Ale zeptat se musím.
V jakých situacích děti nejčastěji neposloucháme?
Skoro nikdy. Jsou skupiny dětí, kterým nenasloucháme vůbec, jako jsou děti se zdravotními problémy nebo postižením. Dalšími skupinami jsou děti z ulice, děti z minorit. A pak také velmi malé děti. I mimino vám dokáže sdělit, co chce a co ne. Když ho položíte na zem, bude křičet, protože ta zem je studená. Tomu lze snadno rozumět. Samozřejmě se ale nebudu mimina ptát na jeho názor na jadernou fyziku. Kdybych to udělala, není to jeho chyba, ale moje.
Když jste v dětství něco chtěla, jak často jste slýchala otce říct: Dokud jíš z mého stolu, rozhoduji já? Samozřejmě že rozhoduje on, ale zároveň vás musí vyslechnout.
Proč si myslíte, že dětem neumíme dostatečně naslouchat? Co je tou bariérou?
Čas. Nikdo ho nemá. Rodiče nemají čas, protože jsou ve stresu. Ve školkách není dost kvalifikovaných lidí, kteří by uměli dětem naslouchat. O školách ani nemluvě. Tam jsou učitelé zavalení povinnostmi a nedostávají dostatek podpory. A v ústavech už vůbec není nikdo, kdo by měl čas. Kdo vyslechne dítě na internátě?
Takže prvním člověkem, který opravdu dítě vyslechne, je často soudce. A to už je potom pozdě.
Jsou země, které umí dětem naslouchat lépe než ostatní?
Ano. V Evropě jsou to zejména severské země, které jsou velmi demokratické už uvnitř rodin.
Když se podíváme na situaci dětí v Česku, tak zde například stále není zakázáno umísťovat dětí mladší tří let do kojeneckých ústavů…
A to je škoda.
Proč si myslíte, že tomu tak u nás je?
To nevím. A nerozumím tomu. Možná jde o peníze. Jaké děti končí v kojeneckém věku v ústavech? Sirotci? Nemocné či handicapované děti? Nevím. Kdo je tam posílá? Lékař, sociálka? Osiřelé dítě nepotřebuji dávat do ústavu, protože jsou stovky rodičů, kteří by ho adoptovali. Problém může být u handicapovaných dětí, které nikdo adoptovat nechce. Ale například v Rakousku jsou možností speciálně vyškolení pěstouni. Ti dostávají peníze navíc, vedení a pomoc. V Rakousku tento systém funguje velmi dobře. Ale je potřeba do něj investovat.
Existují analýzy, které ukazují, že ústavní péče je zdaleka tou nejdražší možností.
Ano, nejdražší a nejhorší. Je neefektivní, stojí spoustu peněz a vůbec není dobrá.
Jak dětem ubližuje, že jsou odmalička v ústavu?
Můžu vám to ukázat. (Postaví se, složí ruce na hruď a začne se kolébat ze strany na stranu, pozn. red.) Když je dítě v ústavu od útlého věku, ve chvíli, kdy se dokáže postavit v postýlce, chytí se jí a pohupuje se. Jako by se pohupovalo u někoho v náručí. Je to znak chybějícího vztahu. Zadruhé, když se o dítě nestaráte hned po narození, nedáváte mu podněty, mozek se nerozvíjí. Jsou studie, které ukazují, že mozky dětí z ústavů a těch ostatních jsou odlišné.
Komise pro práva dětí je pevně přesvědčená, že žádné dítě do tří let by nemělo být v ústavu. První tři roky jsou pro vývoj mozku nejklíčovější.
Je to, že Česko stále umísťuje nejmenší děti do ústavů, v rozporu s Úmluvou o právech dítěte?
Ano.
Existuje mezinárodní entita, která by Česko donutila to změnit?
Ne, nutit vás nikdo nemůže. Ale až Česko předstoupí před Výbor OSN pro práva dítěte - což už se stalo, ale musí předstoupit znovu, tak my se zeptáme přesně na tuto otázku. Co děti do tří let věku? Já doufám, že až Česko přijde, bude moci říct: Už je do ústavů neumísťujeme. Pokud řekne, že je tam umísťuje a měnit to nebude, komise to zveřejní. A celý svět bude vědět, že Česká republika nenávidí malé děti. To není moc dobré pro reputaci, že?
Odpůrci uzavírání kojeneckých ústavů často argumentují, že jde o velmi pěkné prostředí a veškerý personál dělá, co může, a o děti se hezky stará. Ale o to tu nejde, že?
Nejde. U nejmenších dětí je nutný neustálý kontakt s jednou a tou samou osobou. V ústavu máte třeba deset sester, které se střídají na směny. Na to je dítě příliš malé. Pokud byste měli sestru, která zůstane s dítětem tři roky, dobře. Ale tak to není.
Často se říká, že ústav je mnohem lepší než původní rodina. A může to být pravda. Ale pak musím té rodině pomoci. To je také v Úmluvě o právech dítěte. Zodpovědnost za dítě má nést v první řadě rodina. A odpovědnost státu je dát rodině sílu, aby to dokázala. Když vím, že rodina nemá peníze, musím zajistit, aby je měla. Když vím, že je v rodině násilnický otec, musím s ním něco udělat. Když vím, že matka je alkoholička, musím zjistit, jestli je k dispozici babička. Pokud bych všechny peníze, které dávám ústavům, začala dávat rodinám, bylo by to mnohem efektivnější.
A pokud biologičtí rodiče skutečně nezvládnou v danou chvíli o dítě pečovat, jsou tu pěstouni.
Ano. Zaprvé, není tu jen matka a otec. Většinou je tu i babička, nebo dokonce dvě. Dědeček, teta, sestra, někdo, kdo by dočasně mohl o dítě pečovat. A pak je tu samozřejmě i systém pěstounské péče. Pěstouni jsou také mnohem lepší než ústav. Ale je třeba do nich investovat.
Dalším používaným argumentem pro zachování kojeneckých ústavů je, že děti v nich umístěné potřebují zdravotní péči.
Jak dlouho ji potřebují? Měsíc, dva měsíce? Celý život? Pokud ji potřebují celý život, tak musím rodiče naučit ji dítěti poskytnout.
S jakými problémy bojují děti vychovávané v ústavech nejvíce?
Chybí jim empatie, nemohou dostatečně rozvíjet svou individualitu, pravidelně projevovat svůj názor a být vyslyšeny. A nejlepší zájem ústavu je vždy důležitější než nejlepší zájem dítěte. A navíc jsou tyto děti diskriminovány. Všechny. Vyjdou z ústavu, řeknou, kde vyrůstaly, a konec. Takže kde je ta výhoda?
