Praha - Jaroslav a Karel Evaldovi byli bratři. Narukovali krátce po sarajevském atentátu na následníka trůnu Ferdinanda d'Este (jeho smrt iniciovala první světovou válku). Jejich příběhy - a osm dalších - vypráví unikátní expozice "V zákopech první světové války", kterou dnes ve Vojenském historickém ústavu otevírá prezident Miloš Zeman.
Do 100. výročí "Sarajeva" scházejí čtyři dny.
Jaroslav Evald se dostal k proslulému 28. pražskému pěšímu pluku, Karel si mohl jako jednoroční dobrovolník vybrat a zvolil jeden ze slovanských pluků rakousko-uherské armády. Jaroslav padl v Karpatech do ruského zajetí, kde vstoupil do legionářské České družiny. Konec války ho však zastihl ve Francii v čs. legionářské rotě Nazdar.
Karel ji naopak strávil celou v uniformě rakousko-uherského vojáka (tedy na druhé straně fronty), byl raněn v tvrdých horských bojích v italských Dolomitech a tam se dočkal i konce světového konfliktu.
Po návratu domů se ovšem hned druhý den hlásí jako dobrovolník k prvnímu pluku Stráže svobody, odjíždějícímu na jižní Slovensko, kam vtrhla maďarská armáda. Po její porážce demobilizoval a dokončil válkou přerušená studia práv.
Jeho bratr Jaroslav se mezitím stává profesionálním vojákem.
Píše se rok 1939 a okupace hitlerovským Německem už bratry Evaldovy nerozdělila: oba se zapojují do protinacistického odboje a oba jsou za to v roce 1943 popraveni v berlínské věznici v Plötzensee.
Ze zmíněných deseti rakousko-uherských vojáků se konce "velké války" dožije jen šestice. Například italský legionář Alois Štorch byl Rakušany zajat při nočním průzkumu a jako zrádce mocnářství oběšen v posledních týdnech války. Podle svědectví se choval až neobyčejně statečně - třebaže Československo, za které umíral, mělo teprve vzniknout.
Opisy básní pětadvacetiletého Štorcha z České Lípy se zdařilými kresbami a výstižnými postřehy svědčí podle historiků o vysoké citlivosti a duševní vyspělosti mladého dělníka. Součástí příběhu o první světové válce, v níž podle odhadů zahynulo až 250 000 vojáků z Čech a Moravy, je i kopie Štorchova pomníčku z italské Rivy.
Do války s písní na rtech...
"Těch deset mužů, které jsme vybrali, vtáhne návštěvníka do doby před první světovou válkou, kam a jak - když propukla - narukovali, kde a za jakých podmínek bojovali, padli... nebo jak žili po válce," shrnuje Michal Burian z Vojenského historického ústavu (VHÚ).
Na výstavě návštěvník narazí na proplešatělého tatíka s vystouplým bříškem, který stojí před vojenskou odvodní komisí - tak, jak ho pánbůh stvořil. "Schopen, odveden," zní verdikt šéfa komise. Rozjásaná nádraží, rozesmáté tváře lidí, vojáci zpívají Červený šátečku, kolem se toč... loučí se s rodinami a nasedají do vagónů. Nač se trápit a prolévat slzy, do švestek jsou přece doma!
Jenomže "švestky" se protáhly na čtyři roky do té doby nemyslitelného masového vraždění. Návštěvník expozice si to uvědomí, když přímo ze železničního vagónu sestoupí - stejně jako tehdy sestupovaly miliony vojáků - přímo do vřavy "velké války" s tehdejšími kanony (horské nevyjímaje), minomety, zákopovými kulomety, ale i zbraněmi, jimž dal světový konflikt zcela jiný rozměr. Letectvu, tankům, ale také chloru či yperitu.
... a z války bez nohou, rukou a s traumaty
"Většinou si neuvědomujeme, jak hluboce a drsně zasáhla tehdy válka do životů lidí. Někteří se z ní vrátili jako hrdinové (především legionáři - pozn. red.), jiní naopak nevěděli, kam se vrací (rakousko-uherští vojáci, kteří bojovali za rozpadlé mocnářství - pozn. red.). Další sice přežili, avšak doživotně poznamenáni: bez rukou, nohou, s vážnými psychickými problémy či ztrátou paměti. Pocházeli z různého prostředí, byli různě staří, různě bohatí a vzdělaní, avšak spojovaly je zákopy, blechy, vši, bláto, smrad... na všech frontách to bylo stejné a všechny to zasáhlo stejně," vysvětluje jeden ze spoluautorů výstavy V zákopech první světové války Zdeněk Polčák.
Velká válka
Expozice "V zákopech první světové války" je součástí celorepublikového projektu VELKÁ VÁLKA, na němž se podílí Národní technické muzeum (námořnictvo), Moravské zemské muzeum (frontové zázemí), Moravské technické muzeum (technika), Poštovní muzeum (polní pošta a známky) či Národní muzeum (o východní frontě ve spolupráci s moskevským muzeem). Expozice VHÚ však ukazuje první světovou válku nejvšestranněji.
Velká válka ukončila podle ředitele VHÚ Aleše Knížka staré časy. "Totálně změnila společnost. A bolševická revoluce rozvrátila dosud respektovaný společenský řád, což uvítali fašisté s nacisty. Náboženství nahradila ideologie."
Příběh zákopů přitom začíná poeticky: vstupem na náměstí, kde si lidé užívají v kavárnách, dámy se strojí v krejčovských salónech... k vidění jsou půvabné modely. Všude vládne mír, prosperita, rozkvět vědy, umění, víra v nejnovější technologie, ale i v dobro v lidech. A tak se jen těžko hledají slova pro vyjádření hrůz, které následovaly.
Po velké válce bylo možné na ulicích spatřit stovky a tisíce zmrzačených mužů. "Proto jsme do železničního vagónu, který přivážel vojáky z fronty, instalovali dva panely: 'Domů!' a 'Domů?'," dodává historik Michal Burian. Ten první je věnován vojákům, kteří válku přežili bez větší úhony, zatímco ten druhý, s otazníkem, patří zmrzačeným mužům. Co s nimi bude? Jak se o ně už za války staralo Rakousko a jak se teď postará Československo?
A pak tu jsou dodnes tisíce nezvěstných. Jejich rodiny léta čekaly, že se vrátí... on se totiž občas skutečně po letech tu a tam někdo vrátil, třeba z Ruska. A pokud byl někdo nezvěstný, jeho manželka se nemohla znovu vdát, disponovat s majetkem, natož aby dostávala vdovský důchod.
"Rodiny veteránů či padlých trpěly často stejně jako vojáci a někdy i víc," míní Burian. Nemluvě o těch, kteří leželi v nemocnicích či na psychiatriích. Po prožitých hrůzách nekomunikovali a vědělo se o nich podle uniforem jen to, ke které armádě patřili. "Život válečného invalidy byl často horší než smrt," domnívá se historik.
Poučili se lidé? Otázka bez odpovědi
Výjimečnost expozice "V zákopech první světové války" spočívá i v tom, že klade palčivé otázky a předkládá odpovědi. Poslední otázka zůstává nicméně bez odpovědi. Autoři výstavy se návštěvníků ptají, zda si myslí, že lidstvo se z první a druhé světové války poučilo.
"Zda jsme jiní, anebo opět prožíváme krásné časy jako v roce 1914 těsně před velkou válkou," tlumočí otázku Michal Burian.
On osobně se domnívá, "že lidstvo je nepoučitelné. Příští rok oslavíme 70. let od konce druhé světové války, a jsme-li přesvědčeni, že jsme se za tu dobu změnili, tak si uvědomme, že mezi námi stále žijí lidé, kteří v ní páchali ta nejhorší myslitelná zvěrstva. Změnili jsme se vlastně jen v tom, že je nám dobře, jako nikdy v historii nebylo. Zda jsme se změnili, to poznáme tehdy, až ty krásné časy jednoho dne skončí a začne nám být hůř."
A jak ředitel Knížek připomíná, lidé za čtyři roky velké války vyvinuli ty nejdokonalejší a tenkrát nejstrašnější zbraně ke svému vyvraždění. "Dalších dvacet let se tanky, letadla, ponorky, ale i bojové otravné látky jen zdokonalovaly. Urychlil se běh k mnohem děsivějšímu konfliktu - druhé světové válce," konstatuje Aleš Knížek.
