Rozhovor - Když komunistická moc po peněžní reformě před šedesáti lety pacifikovala masový odpor veřejnosti, nasadila i knihy pro děti a mládež.
I Svaz československých spisovatelů se Státním nakladatelstvím dětské knihy přešly do ofenzivy a ve statisícových nákladech vycházely tituly jako Dětství soudruha Stalina z pera Jana Drdy či Odvážná školačka od Jevgenije Švarce. Knížku o mandelince bramborové, která chce loupit z našich talířů, pak napsal autor Ferdy mravence Ondřej Sekora a vyšla v nákladu 120 000 výtisků.
Speciál měnová reforma 1953
Vážení čtenáři,
Aktuálně.cz pro vás připravilo seriál článků, jimiž připomínáme událost, která před 60 lety zacloumala Československem a vůbec poprvé i komunistickým režimem u nás.
Měnová reforma šokovala národ ujišťovaný nejvyššími představiteli, že k ničemu podobnému nedojde. Pomohla komunistům ekonomicky přežít, zároveň ale spustila první velké protesty proti jejich vládě.
Seriál přinese vedle svědeckých výpovědí i nová odhalení.
1. díl seriálu: Tajná akce českých komunistů sebrala zboží z obchodů
2. díl: Znemožni se, řekli komunisté prezidentovi. Ten poslechl
3. díl: Reforma komunistů: Bohatí levněji, chudí chléb za 64 Kč
4. díl: K čemu sloužila komunistům reforma? Expert vysvětluje
Pokud jste byli svědky událostí kolem měnové reformy, máte příběh, který byste chtěli sdílet, napište na adresu [email protected]. Děkujeme.
"Sekorova nekompromisní důslednost v dělení světa na hodnou a chudou polovinu proti té zlé a bohaté udávala také hlavní tón jeho účelového výběru z tematicky bohaté sbírky říkadel a písní Karla Jaromíra Erbena. Do dětského vědomí vcházel zlý, tlustý a hloupý bohatý sedlák," vysvětluje nuance dobové kultury historička Dagmar Blümlová z Jihočeské univerzity. "Jedna celostránková ilustrace ukazuje dětem radostnou prognózu: pán v paruce se škvaří v pekelném kotli, zatímco lid na nebesích je andělskou obsluhou nacpáván koláči, kávou a kaší," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Sedimenty hodnot
Aktuálně.cz: Na Sekorových knížkách vyrostlo několik generací Čechů a vy přesto hovoříte o zákeřnosti dětských knih, které v roce 1953 vycházely?
Víte, tyhle všechny knížky byly dětmi (dnešními padesátníky a šedesátníky, z nichž mnozí zastávají vlivné posty) čteny - ať dobrovolně, či povinně ve školách. A v nich obsažené vzorce jednání a uvažování nenápadně, avšak vytrvale působily na utváření životních hodnot a postojů. Já tomu říkám sedimenty. Usazují se v nás - a zejména v dětech -, aniž bychom si to uvědomovali. Právě ve třiapadesátém roce se z popudu KSČ vytvořil detailní plán, jak se má dětská literatura rozvíjet.
A.cz: Co ukládala do generace 50. let?
Já jsem byla například městské dítě, takže jsem toho o venkově moc nevěděla. A ve většině knih - v těch školních pak u všech - byl sedlák líčen jako hloupé a zlé stvoření. Někdy mám dokonce pocit, že nedůvěra Čechů k bohatství je v dětech pěstována pohádkami od jejich prvních krůčků. Možná proto se v Česku notoricky pochybuje o tom, že někdo může přijít k penězům i poctivou prací.
A.cz: Je to uloženo hluboko?
Podle mě ano. Těžko se tyto předsudky bourají a často ani nevíme, kde se v nás závist k bohatým a úspěšným vzala. Nevraživost a nedůvěra k církvi, která je v pohádkách anebo v takzvaných husitských románech rovněž často líčena jako vykořisťovatel a příživník. Nejde ale jen o rok 1953. Dětská literatura od 19. století vždy dětem něco podsouvala. A svým způsobem se to děje i dnes. Avšak právě v roce třiapadesát dosáhla sovětizace v Československu vrcholu. Šlo o soustředěnou "palbu" na dětského čtenáře.
A.cz: Před vaším kritickým pohledem by leckdy neobstála ani dětská literatura z první republiky.
To je pravda. Nikdy to ale nedorostlo do tak absurdních rozměrů jako v padesátých letech minulého století. Když se například v roce 1928 blížilo desáté výročí vzniku Československa, usoudilo se, že je nutné vysvětlit tento významný státní svátek i malým dětem. Josef Čapek proto napsal a nakreslil jeden z mnoha příběhů O kočičce a pejskovi. Kočička se v něm ptá pejska: "Co je to ten osmadvacátý říjen? A pejsek odpovídá: "Vládl tady zlý král a přišel hodný prezident Masaryk a ten ho k radosti lidu odstranil, takže všichni mají radost a vyvěšují praporečky." Josef Čapek k tomu dokonce namaloval obrázek praporu vyvěšeného na kostele.
Tichý půvab ruštiny
A.cz: Které dětské knihy z té doby považujete za nejdrsnější?
Naprosto šokující jsou díla ve své době velmi známého Vlastimila Maršíčka, někdejšího tajemníka Svazu spisovatelů. Podle všeho dostal stranický úkol napsat pro děti knihu, která by splňovala požadavky vzorové literatury Sovětského svazu. Tak vznikla próza Dva světy. Jeptišky, které se starají o sirotky, budí odpor už svou vizáží: hladové svěřence bezdůvodně bijí kostnatými pěstmi, aby si pak před nimi "pochutnávaly na chlebě se slaninou, kterou zapíjely vínem". Na takový koncentrát zla nemá ani ten zlý sedlák.
A.cz: Z dnešního pohledu až směšné...
Možná se tomu lidi i smáli. Když se o tom bavím s vrstevníky, vždy se rozzáří: jé, Čuk a Gek... to jsme četli ve škole! Mají z toho ohromnou legraci. Jenomže já jsem přesvědčena, že to do nás zaselo cosi, čeho se těžko zbavujeme. Uvědomte si, že vztah ke školní četbě je zcela jiný, než když si doma otevřete knížku. Ne všechny děti umějí dobře číst - někdo text koktá, jiný slabikuje... Podstatné je, že obsah vět do vás leze. A pořád kolem dokola: přečti to znovu, koktáš, a ještě jednou. Čím víc se tím zabývám, tím jsem z toho smutnější.
A.cz: Jak to myslíte?
Na těch knížkách se podíleli nejlepší ilustrátoři a spisovatelé - ať již jde o Sekorova Bramborouka, který ujídá z našich talířů, nebo o Jana Drdu. Takový Maršíček byl snaživý neumětel, ale Jan Drda byl talentovaný spisovatel. A jeho kniha Dětství soudruha Stalina byla v třiapadesátém roce cílevědomě načasována k vrcholnému jednání o dětské literatuře, které určilo jeho další vývoj.
A.cz: Proč se například Robinson Crusoe překládal z ruštiny, a ne z angličtiny?
Originál Robinsona je knihou o bohu, takže ho bylo nutné proškrtat. Vysvětluji si to tak, že v Moskvě už byla schválena úprava, a tak se to jednoduše přeložilo z ruštiny. Z ruštiny se ale přejímalo kdeco, například i dílo Victora Huga. Důvodem bylo i to, že když se napsalo, že jde o překlad z ruštiny, bylo to pro cenzuru bezproblémové a ideově čisté. Když se v sovětském tisku oslavně psalo, že tam Timur nahradil Tarzana, měl Tarzan utrum i v Československu.
A.cz: Na druhé straně ale vycházely krásné knížky pro děti. Třeba Hrubínův Špalíček veršů a pohádek ilustrovaný Jiřím Trnkou.
Nebylo to ale jednoduché. Například Alois Skoumal (anglista a překladatel Rudyarda Kiplinga či Jonathana Swifta - pozn. red.) ze Státního dětského nakladatelství musel vyvinout často až nadlidské úsilí, aby mohly být některé tituly vydány. V tom vydavatelství pracovali i slušní lidé. Museli se naučit hodně kličkovat.
A.cz: Jak šla propaganda na dospělé čtenáře?
To je také velké téma, ale já bych se omezila na malou ukázku. Jde o rafinovaně zprostředkovanou informaci o úžasném životě v Sovětském svazu a neméně úžasné výkonnosti sovětských matek. Sergej Michalkov v knize Táta, máma a já dává za vzor učitelku, vzornou matku, která obléká dcerku, vede ji do školky, utírá prach, vyučuje děti, šije na šicím stroji, vzdělává se, předčítá dceři, vaří, servíruje, koupe dceru a uspává ji. Zatímco tatínek pracuje a ve volném čase s dětmi sportuje. To vše na pozadí perfektně vybaveného bytu s parketami. Několik málo let po skončení války to neodpovídalo realitě života sovětských lidí, pro matky v Československu to byl ale jednoznačný apel na jejich rezervy.
