Kolik Čechů viní Rusko z rozpoutání války na Ukrajině?
V tom je česká veřejnost poměrně jednoznačná, tři čtvrtiny Čechů považují Rusko za jasného viníka války.
A kolik se naopak najde podporovatelů ruské invaze?
Asi deset procent. Zhruba čtyři procenta Čechů jsou dlouhodobě proruských. To znamená, že tu jsou desítky tisíc lidí, kteří dokážou vytvořit velký rozruch třeba na sociálních sítích, jsou aktivní, mají pocit, že bojují za něco, čemu věří. Dalších šest procent lidí je pod vlivem ruských dezinformací. Vykládají si to tak, že za válku může NATO, že ji vyprovokovala Ukrajina nebo že Ukrajina není stát, který by měl mít pevné hranice. Takže je tu celkem deset procent lidí, kteří jsou v souladu s kremelským výkladem událostí. A pak je tu další, poměrně početná skupina, která nemá pevný názor, a ta naslouchá oběma stranám.
Takže v Česku žije zhruba milion lidí, kteří věří tomu, že Rusko pomáhá zbavit Ukrajinu nacistů?
Ne, tak bych to neinterpretoval. To, že je Rusko dobrák, který jede zachraňovat Ukrajinu od nacistů, je dojem, který se snaží Rusko vytvářet vůči svému domácímu publiku. V zahraničí se snaží šířit informace typu, že není jasné, kde je pravda, že za válku každý tak trochu může, že to možná (Rusové) trochu přehnali, ale co měli dělat… Takže určitě nelze říct, že by zmíněných deset procent obyvatel Česka věřilo zrovna příběhu o denacifikaci.
Role takového příběhu, kterému v zahraničí nikdo nevěří, je přesto důležitá, protože vytváří nějaký extrém. A nikdo nechce být extrémní. Lidé, kteří věří Rusku, kvůli tomu nemusí sami sebe pokládat za extremisty, protože extremisté přece mluví o denacifikaci Ukrajiny, a to oni ne.
V čem spočívá nebezpečí lidí, kteří podporují ruskou invazi?
Do budoucna se třeba mohou snažit nahlodat naši jistotu, že stojíme na správné straně, že děláme dobrou věc. A to potom bude mít vliv a dopad i na situaci okolo přijímání uprchlíků. Tito lidé se budou snažit přesvědčit ty, kteří nemají na válku jasný názor - a těch je hodně - že situace není černobílá, že je lepší nemít jasný názor, mohou zpochybňovat postoj vlády. Je ale potřeba říct, že deset procent lidí podporujících Rusko je sice dost, jinak je ale česká veřejnost v názoru na dění na Ukrajině poměrně jednotná, což je dobrá zpráva.
Trvá i necelé dva měsíce po začátku války ochota Čechů pomáhat uprchlíkům?
Snaha pomáhat nebo ochota přijímat uprchlíky rozhodně neoslabuje. Je vidět, že tato situace je výjimečná, stále si drží naši pozornost a promítá se i do naší nálady. V jiných případech máme tendenci zapomínat, že se něco špatného stalo. V tomto případě jsme ale příjemně překvapeni, jak se společnost dokáže spojit a fungovat, a to nejen týden po začátku války, ale přinejmenším střednědobě.
Jak velká část lidí tedy souhlasí s tím, že uprchlíkům je potřeba pomáhat?
Jejich přijímání podporují asi dvě třetiny české veřejnosti. Naopak necelých dvacet procent je striktně proti. Do pomoci uprchlíkům, ať už jde o poslání peněz, poskytnutí ubytování nebo třeba nákup potravin, se zapojila více než polovina dospělých. To je nebývalé. Dlouhodobě pozorujeme, že právě polovina populace se během roku zapojí do nějaké formy pomoci, i kdyby krátkodobé, třeba na něco přispěje. Znamená to tedy, že všichni lidé, kteří jsou v tomto ohledu běžně aktivizovatelní, se zapojili do pomoci Ukrajině.
Část lidí si ale začíná myslet, že konflikt na Ukrajině jen tak neskončí. Ani to se nepromítá do ochoty pomáhat?
Z dostupných dat se ukazuje, že věříme, že konflikt na Ukrajině skončí relativně brzy, že všechno bude do jednoho roku za námi. Což podle bezpečnostních analytiků není pravda. A právě k tomu, že konflikt jen tak neskončí, se vážou největší obavy české veřejnosti.
Jsme národ přirozeně skeptický, zvlášť pokud jde o důvěru v naše vlastní síly. A tak se obáváme nikoliv toho, co se děje teď, ale toho, co bude. Často se jedná o nepojmenované, nejasné obavy. A chybí dobře nastavená systematická komunikace, která by obavy a s nimi spjatou nejistotu mírnila. Veřejnosti je potřeba sdělit, do jaké míry bude situace špatná.
Když budete mluvit o tom, že lidé budou přicházet o práci, vytvoříte tím nejistotu. Nebude jasné, o jak velký problém se bude jednat, navíc je to něco, čeho se mohou dobře chytit politici. Jakmile ale řeknete, že odhady ukazují, že nezaměstnanost stoupne na x procent, vytvoříte určité pole jistoty, ve kterém se lidé cítí bezpečněji. Lidé chtějí vědět, jak moc je daný problém zasáhne, aby tomu mohli přizpůsobit život. Je to lepší, než aby se potýkali s nehmatatelným zlem. To zlo navíc produkuje strach, se kterým se strašně dobře politicky pracuje. Strach je cenná politická komodita.
Je právě zmíněná nejistota nejčastějším důvodem lidí, kteří nesouhlasí s pomocí uprchlíkům?
Spíš bych řekl, že to není ten důvod. Část se dá jednoduše vysvětlit celkovým geopolitickým viděním světa. To znamená, že pokud si myslíte, že je Rusko v právu, nebudete podporovat ani přijímání uprchlíků.
Pak jsou proti také lidé, kteří dlouhodobě žijí v nějaké frustraci z toho, že jejich hlas není slyšet, že jim nikdo nikdy nepomohl, tak proč by oni měli pomáhat ostatním? Věří jenom úzké skupině lidí, ale ne širšímu okolí, a jejich frustrace je dlouhodobá. Tito lidé nepokládají vývoj od roku 1989 za správný, nevidí dobrou budoucnost pro sebe ani pro své děti. A z této frustrace vyvěrá neochota pomáhat uprchlíkům.
Pohled na Ukrajinu se zlepšuje, ale ještě se změní
Kolik lidí vnímá uprchlíky jako možný přínos?
Necelých třicet procent. Na veřejnost vůbec nefunguje vysvětlování, že investujeme do lidí, kteří prchají před válkou, a vrátí nám to, až tu začnou pracovat a odvádět daně. Pro ně je to moc abstraktní a složité. Část veřejnosti se proto může cítit ohrožena.
Souvisí spolu to, jak lidé vnímají vývoj v Česku po listopadu 1989, s tím, jak dnes pohlíží na válku na Ukrajině?
Má to vazbu, já to vidím spíš ekonomickým pohledem. Lidé, kteří se mají dobře, mají kapitál, dobrou práci, vidí vývoj od roku 1989 pozitivně. A naopak pokud se nemají dobře, nevidí perspektivu ani pro své děti, vnímají to negativně. A na tomto vidění světa se staví i jejich pohled na migraci.
Změnila válka nějakým způsobem to, jak Češi vnímají Rusko a Ukrajinu?
Češi nyní vnímají Rusko jednoznačně nejhůř od vzniku samostatné České republiky. Pozitivně vnímá Rusko i Vladimira Putina jen zhruba deset procent lidí. Co se týče Ukrajiny, její image nebyla před válkou dlouhodobě nijak pozitivní a to se teď mění. Ale je to pořád čerstvé, dlouhodobé vnímání se bude měnit. Uvidíme, kde se to ustálí.
Nicméně v tuto chvíli podle vaší analýzy vnímá ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského pozitivně 62 procent obyvatel…
Ano, ale tak je to v tuto chvíli a nevíme, v jaké fázi války jsme. Těžká chvíle pro Ukrajinu i Zelenského přijde se zamrznutím konfliktu, kdy nejspíš bude muset dělat nějaké ústupky, které budou lidé muset akceptovat a respektovat. Pravděpodobně bude stoupat tlak na to, aby došlo k ukončení konfliktu. A české veřejné mínění bude zrcadlit to, co se bude dít, což teď nevíme.
Cítí se Češi válkou ohrožení?
Rozhodně ano, jejich obavy jsou poměrně silné. Vyšlo nám, že 43 procent lidí se obává vypuknutí konfliktu na území Česka. Není to překvapení, jde o největší konflikt poslední doby, lidé se necítili takto ohroženi ani v době jugoslávské války. Je to i kvůli symbolu silného agresora, který útočí na stát, který ho předtím nijak neohrožoval. Takže obava z rozlití konfliktu do dalších států tady je.
Promítla se válka na Ukrajině do toho, jak Češi podporují NATO?
Podpora se jednoznačně zvedla, je nejsilnější od roku 1994. Je vidět, že je pro Čechy důležité, že máme být jeho součástí. Veřejnost jako by říkala: ano, ukazuje se, že být neutrální jako Švýcarsko, což je náš sen od první republiky, není na pořadu dne, a proto je členství v NATO i Evropské unii tím nejlepším řešením. Velmi málo lidí chce patřit pod Rusko nebo Čínu. Na Východ chtějí směřovat jen jednotky procent lidí, na Západ 57 procent obyvatel. Což je hodně.
Stihl se už ve válce na Ukrajině projevit vliv dezinformací?
Hned 24. února ustoupily dezinformace spjaté s covidem těm proruským. Dezinformační scéna sytí argumentaci proruských lidí, hledá nejistotu, kterou rozšiřuje dál a dál. Nejde o to, že se k vám dostane jedna dezinformace, ale o to, že se na vás ze všech stran hrnou informace, u kterých velmi těžce dokážete rozlišit, co je a co není pravda. Není to tak, že by dezinformace byly psané špatnou češtinou, velkými písmeny a končily vykřičníky.
Jsou to velmi umně namixované informace, které se tváří, že jsou ozdrojované, často se prolinkovávají mezi sebou. Takže když se na vás hrnou tyto informace, budete pak náchylnější uvěřit třeba tomu, že jedna ukrajinská rodina dostane od českého státu 90 tisíc korun. Dezinformace také fungují jako experimentální laboratoř - můžete jich vypustit hodně a zjistit, která se uchytí, a tu pak dál pilovat.
Vzhledem k tomu, že víme, že lidí, kteří podléhají dezinformacím, je tu dlouhodobě víc, očekávali jsme, že podpora ruské invaze bude vyšší. Projevilo se to i v době covidu. Ale silná emoce a šok, který s sebou válka přinesla, i historická zkušenost s ruskou okupací také hrají svoji roli. Výzkumy ze Slovenska nebo Maďarska dopadly hůř. Česká veřejnost je v interpretaci toho, co se děje, mnohem blíž Polsku nebo pobaltským státům.
Pomáhá podle Čechů vláda uprchlíkům dostatečně?
Češi mají dojem, že je dobře, že pomáháme, a že pomáháme dostatečně. Část veřejnosti (40 procent) má ale dojem, že pomoc už je přehnaná. To se stává i tématem pro politiky, hnutí ANO a SPD to berou jako svoji vlajkovou loď. Téma zdražování, nálepkování vlády jakožto pravicově konzervativní, která nemyslí na lidi, by tu stejně bylo. Teď je to jenom naroubované na aktuální situaci. Což neznamená, že by si z toho vláda neměla nic dělat. Je potřeba, aby přemýšlela nad tím, jak kterým skupinám pomoct, dát jim najevo, že na ně vláda myslí.
Češi jsou třetí nejštědřejší národ na světě co do zaslaných peněz Ukrajině, hned za Británií a Nizozemskem. Čím si to vysvětlujete?
Jsme dlouhodobě zvyklí pomáhat, pokud se děje nějaká katastrofa nebo bezpráví. V peněžních sbírkách máme navíc dlouhou tradici, umíme je efektivně organizovat a v globálním kontextu, byť se nám to nezdá, jsme bohatá země. Hlavní roli ale hraje to, že jde opravdu o bezprecedentní tragickou situaci, která je pro nás i kvůli naší historické zkušenosti jasně srozumitelná. V takové situaci je naše snaha nějak pomoct podstatná i pro její prožívání.
