Zatímco Sidymu bylo v roce 2006, kdy se do programu adopce na dálku organizace Wontanara zapojil, deset let, Josefu Fukanovi bylo sedmdesát. O humanitární činnost se díky svému bývalému zaměstnání, kdy pracoval jako nezávislý konzultant pro rozvojovou spolupráci, zajímal dlouho. Adopce ho zaujala hlavně individuálním přístupem.
Že si vybral právě Sidyho, byla ale podle něj do velké míry náhoda. "Zdál se mi hodně hubený a měl smutný pohled. Připadal mi jako nejpotřebnější," říká Fukan.
Thierno Sidy Mohamed Diallo, kterému všichni říkají Sidy, měl štěstí a Fukan si ho vybral už asi po dvou měsících, co byl do seznamu přidán. Řada dětí na své adoptivní rodiče čeká daleko déle. "Když nejsou děti na fotce malé, roztomilé a nemají velké oči, čekají na adopci klidně i několik let," říká Táňa Beaoui Bednářová, která organizaci Wontanara před dvaceti lety založila, a dodává, že aktuálně mají v adopci asi 500 dětí, dalších zhruba 150 na své podporovatele teprve čeká.
K adopci se dostal díky svému bratrovi
O tom, které děti se na seznam žadatelů o adopci dostanou, rozhodují lidé v místních komunitách. Děti musí splňovat pouze několik podmínek jako potřebnost nebo ochota rodiny s koordinátory organizace spolupracovat. "Funguje tam samokontrola. Nikdo si nedovolí tam podstrčit dítě ze své rodiny, protože komunita místních lidí to ví," vysvětluje Bednářová.
Podobně byl vybrán i Sidy, kterého místnímu koordinátorovi doporučil jeho starší bratr. "Hrál jsem si zrovna s kamarády, když na mě někdo zavolal, že si mě potřebují vyfotit. Byl jsem malý a neuvědomoval si, o co jde," vzpomíná Guinejec, který tehdy chodil do čtvrté třídy.
Po adopci se pro Sidyho, který žil spolu se svými dvanácti sourozenci v guinejském hlavním městě Conakry, mnoho věcí změnilo. Začal pravidelně chodit do školy a koordinátoři spolu s komunitou místních lidí kontrolovali jeho studijní výsledky. Sidova vysvědčení dostával dvakrát ročně také Fukan, který tak mohl vidět, jak si student vede.
Zprvu spolu dvojice komunikovala pomocí dopisů, později si díky Skypu také zhruba jednou měsíčně volali. "Nikdy jsem si ale nemyslel, že se sejdeme. Už tehdy jsem byl starý a Guinea je daleko," říká dnes třiaosmdesátiletý Fukan. Sám nikdy děti neměl, Sidyho ale jako svého syna nevnímá. "Pro mě je to člověk, který má srdce, a dělám všechno pro to, aby žil," dodává Fukan, který chlapci na školu ročně přispíval 6 až 9 tisíc korun.
Státní školy v Guineji nejsou kvalitní
Od doby, kdy byl Sidy adoptován, chodil na soukromé školy. Ty jsou v Guineji placené, umožňují ale kvalitnější vzdělání. "Státní školy jsou přeplněné, ve třídách je mnohdy i přes sto dětí. Učitelé mají nízké platy, nejsou motivovaní a často jsou spíš hlídači," dodává Bednářová, která zemi navštívila už více než třicetkrát.
Po základní škole, která končí šestou třídou, se Sidy dostal na takzvanou college, což je obdoba českého druhého stupně. Následně nastoupil na střední školu, kde úspěšně složil maturitu a mohl tak nastoupit na univerzitu. Jak ale Bednářová upozorňuje, obor, který budou studovat, si většinou studenti vybrat nemohou a je jim přidělen. Sidy vystudoval bakalářský stupeň fyziky a tím dosáhl nejvyššího možného vzdělání v Guineji. Tehdy také skončila finanční podpora od Fukana, dvojice ale nadále zůstala v kontaktu.
Splněný sen z dětství
Kromě francouzštiny, která je v Guineji oficiálním jazykem, Sidy při studiu univerzity chodil také na kurzy němčiny. Také díky tomu poté získal stipendium na německé vysoké škole v Brémách, kde nyní studuje obor fyzika specializovaná na obnovitelné zdroje a životní prostředí.
Když se tedy přestěhoval do Německa, měl možnost se konečně setkat se svým podporovatelem v Čechách. "Je to pro mě splněný sen a mám z toho obrovskou radost. V dopisech jsme si vždycky psali, že se třeba někdy uvidíme, a když jsem vystupoval z vlaku, všechny tyhle vzpomínky mi probleskly hlavou," říká Sidy.
Podle Bednářové nicméně podobná setkání nejsou příliš častá. "Někdy lidé jezdí do Guineje. Návštěvy afrických dětí v Česku ale neumožňujeme, byl by to pro ně příliš velký šok," míní.
I když se Sidymu v Evropě líbí, po dokončení studia se chce vrátit zpátky do rodné Guineje. "Rád bych pracoval ve svém oboru, protože tam vidím v Guineji budoucnost. Zároveň chci pomáhat v humanitární oblasti, například jako dobrovolník," říká o svých plánech student.
Organizace má po dvaceti letech 600 absolventů
Za dobu svého fungování převedla organizace Wontanara africkým dětem asi 50 milionů korun. Kromě adopce na dálku se ale snaží v zemi působit i jinými způsoby. "Budujeme vlastní školy, máme tam i místní koordinátory a dobrovolníky. Můžeme tak ovlivnit například používání násilí na dětech, kolik dětí bude studovat zadarmo, ochranu před ženskou obřízkou nebo nucenými sňatky. Nemůžeme ale zachránit všechno, v adopci máme i spoustu těhotných náctiletých dětí, můžeme jim ale aspoň pomoct," vysvětluje Bednářová.
Jednou z výhod projektu adopce na dálku je podle Bednářové kromě lidského faktoru také to, že pomáhá bořit předsudky. S tím souhlasí také Fukan. "Vytváří se tu dlouhodobé osobní vztahy bez ohledu na barvu pleti, náboženství nebo věk. Z lidí, kteří takovýto lidský kontakt navážou, už se těžko stanou rasisté," míní Fukan, který také příležitostně přispívá organizacím Lékaři bez hranic, Světluška a Šance.
