Pětačtyřicetiletý Jiří Novák už osm let přesně ví, jaký program ho čeká následující den. Kdy bude mít volný čas, v kolik hodin bude mít nárok na krátkou vycházku nebo zda ho ten den budou smět navštívit jeho děti. Striktní režim ve věznici v Kuřimi je trestem za finanční delikty, kterých se dopustil.
Časem si získal důvěru dozorců, může tak pracovat na nedalekém městském úřadu nebo navštěvovat rodinu mimo věznici. Díky dobrému chování a získané důvěře má teď před sebou další cíl: trénuje na štafetu, kterou poběží spolu s dalšími vězni, dozorci, rodinnými příslušníky nebo zástupci ministerstva spravedlnosti v Praze.
V den závodu tak odsouzení zažijí něco jiného, než na co jsou leckdy už roky zvyklí. Neobvyklá bude už jen samotná cesta na závod: z kuřimské věznice se vězni i zaměstnanci vydají společně jedním vězeňským autobusem.
"Odsouzení se dostanou na chvíli ze stereotypu. Také si díky tomu zlepší fyzickou kondici. A mají před sebou nějaký cíl, který když splní, tak z toho mají dobrý pocit. Navíc jim během závodů v Praze povolujeme kontakt s rodinou, takže mají oproti jiným vězňům i něco navíc," popisuje pro Aktuálně.cz vedoucí oddělení výkonu trestu kuřimské věznice Rudolf Psohlavec.
Také Novák se těší, že se na závodě v Praze setká s rodinou. V projektu však vidí i hlubší smysl. "Tím, že poběžíme, žádáme lidi, aby nám dali druhou šanci zapojit se po výkonu trestu do normálního života," vysvětluje.
Celkem se závodu zúčastní 33 odsouzených z různých českých věznic. Z té kuřimské jich společně s Novákem vyrazí do Prahy dalších sedm. Trénují několikrát týdně na asfaltovém oválu v areálu věznice, někdy je dozorce bere i na zdejší atletický stadion. Novák říká, že tam někdy uběhne i deset kilometrů, čtyřkilometrová štafeta by tak pro něj neměla představovat problém.
"Je to úžasná motivace i pro ostatní vězně, když vidí, jak trénujeme nebo že pak jedeme na závody," popisuje. Vadí mu, že má část lidí vůči vězňům předsudky. "Velkou roli hrají média, která hledají senzaci a zveřejňují jen věci, které nejsou dobré," myslí si Novák.
Singapurci se v Praze nestačili divit
Právě kvůli předsudkům vůči lidem s trestní minulostí se ředitelka kuřimské věznice Gabriela Slováková rozhodla před sedmi lety poprvé běh uspořádat. "Byla jsem na návštěvě věznice v Singapuru, kde mi poprvé někdo připnul žlutou stužku a běžela jsem s odsouzenými. Uchvátilo mě to. Hledala jsem hlubší smysl své práce a říkala si, že o integraci vězňů se u nás moc nemluví a společnost nepřijímá, že by se jim mělo pomáhat," popisuje Slováková.
Rozhodla se proto, že na tento problém upozorní. V prvním ročníku běželo jen zhruba třicet lidí ze tří českých věznic včetně Světlé nad Sázavou, kde tou dobou dělala ředitelku. "Na první ročník se přijeli podívat i ti Singapurci. A když zjistili, že s námi běží vězni, málem omdleli. Zjistila jsem, že jsem to tenkrát špatně pochopila, že u nich běhají jen propuštění vězni," vzpomíná Slováková.
Projekt v Česku vzbudil obrovský ohlas. Nejčastěji zaznívala a dodnes zaznívá otázka, zda nehrozí, že vězni utečou. Slováková vysvětluje, že mimo věznici nemůže běžet každý, že se jedná o lidi, kteří si ve vězení získali důvěru díky dobrému chování, často chodí do práce mimo věznici nebo na návštěvy za rodinou, zanedlouho mají být propuštěni a chtějí na sobě pracovat.
"Projekt má ukázat, že když si všichni vezmeme tričko se žlutou stužkou, nikdo nepozná, kdo z nás je vězeň. Vězni jsou často průměrní lidé, kteří si zaslouží druhou šanci. A my jim musíme pomoci, jinak jim nezbyde nic jiného, než dál páchat trestnou činnost, a dostanou se do začarovaného kruhu," líčí Slováková.
Uznává zároveň, že nelze pomoct všem, že část odsouzených se nikdy nenapraví a budou dál páchat trestnou činnost. Recidiva je v Česku vysoká, podle Slovákové se do vězení vrací až tři čtvrtiny vězňů. Ředitelka kuřimské věznice však zdůrazňuje, že je potřeba brát v potaz, že jsou i lidé, jako je právě Novák, kterým se pomáhat má a daří se to.
Novák sám říká, že se dopustil přešlapu, kterého nyní lituje. "Mohu upřímně říct, že nic na světě za to nestojí. Každý z nás má děti, které nevidíme vyrůstat," říká. Právě na děti vězňů jakožto na neviditelné oběti trestných činů má letošní ročník Běhu se žlutou stužkou upozornit. Součástí je proto poprvé i dětský závod.
Novák své děti možná uvidí již brzy. Ve věznici má strávit ještě patnáct měsíců, v létě chce ale požádat o podmínečné propuštění. Už teď má dopředu zajištěnou práci v autodopravě. Nejdříve ho však čeká štafeta. Jeden závod už absolvoval před covidem, během pandemie pak běhal virtuálně.
Hlavně se nevracet
Virtuální závody zůstaly v českých věznicích i po odeznění pandemie. Účastní se jich vězni, kteří nemohou jet na závod do Prahy, protože nemají povoleno opustit věznici. Jejich výsledné časy z virtuálního závodu se ale započtou do výsledků pražských běžců. Závodů se pak kromě odsouzených účastní i zaměstnanci vězeňské služby nebo zástupci ministerstva spravedlnosti. Ale také odsouzení, kteří jsou již na svobodě.
Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Dalibor Kotol. Při pohledu z okna ředitelství kuřimské věznice ukazuje asfaltový ovál, na kterém vězni mohou trénovat, a také přízemí protější budovy, kde měl celu.
"Když jsem začal běhat, tak na mě jiní vězni pískali, posmívali se mi, ale pak si zvykli a někteří se i přidali," vzpomíná. Během rozhovoru si vychutnává espresso a vysvětluje, že i vězni si sice mohou dopřát kávu, pokud na ni mají peníze, ale jen rozpustnou nebo turka. Štafetu chce běžet, protože je jednou z tváří Běhu se žlutou stužkou a přislíbil to vedení věznice.
"Ukážeme tím ostatním, že i ve vězení mohou sedět normální lidé, kteří bohužel jen udělali chybu. Já se snažím ukázat, že jsem byl dobrý soused a zase budu dobrý soused," říká. Ve vězení běhal kvůli tomu, že si při pohybu mohl vyčistit hlavu a přijít na jiné myšlenky. "Aspoň na chvilku máte pocit štěstí, že jen neležíte na kavalci, ale že něco děláte pro sebe," vysvětluje.
Kotol byl ve vězení za daňové podvody. Brány kuřimské věznice opustil po osmi letech letos v dubnu, kdy ho podmínečně propustili. "Ty dva měsíce byly takové seřizovací. Ve vězení žijete stereotypně, máte daný harmonogram dne, což teď už nemám. Ale není to tak těžké, člověk se nadechne venkovního vzduchu a hned jde všechno lépe. Důležitá je podpora rodiny," popisuje.
Nyní se chce soustředit na svůj vztah s jedenáctiletým synem. "To odloučení udělalo svoje, kluk zestárnul, má jiné zájmy, musíme znovu navázat vztah. Takže to mě teď trápí nejvíc, že mu musím splatit osm let otcovského života a nevím, jestli se to někdy podaří," povzdychne si.
Přesto si prý zachovává pozitivní přístup k životu. "Je to o tom říct si, že se to nemělo stát, ale stalo se. Člověk musí vykonat trest, poučit se z toho, zapomenout na to a netrápit se tím. Život jde dál a hlavní je se sem nevracet. Nestojí to za to," dodává.
Díky příběhům lidí, jako je Dalibor Kotol nebo Jiří Novák, se podle ředitelky Slovákové daří ukazovat příběhy lidí, kteří se dopustili chyby, za kterou zaplatili, a nyní mají dostat šanci na normální život.
"Je potřeba si uvědomit, že se to může stát každému. Stačí si vzít špatnou půjčku. Nejsou to všechno rodilí kriminálníci, kterých bychom se měli bát. Věřím, že i díky tomuto projektu se nad tím někdo zamyslí, a když pak takový člověk přijde žádat o práci, třeba i díky nám dostane šanci," popisuje Slováková.
Nejhorší pro vězně je podle ní dvojí odsouzení: trest ve vězení a poté cejch kriminálníka po odchodu z věznice. "Ne každý se narodí do dobré rodiny, která ho podrží, když začne mít potíže. A takový člověk často jen potřebuje vedení. Proto těm lidem musíme pomáhat a dělat osvětu. Protože když se zabrání recidivě a nadějným vězňům pomůžeme, bude méně obětí trestných činů a méně nešťastných dětí, které mají rodiče ve vězení," uzavírá Slováková.
