Slovo restituce má věcně vzato vztah jen k církvím, kterým komunisté v Československu zabavili majetek. Jeho plošné užívání ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je tedy zjednodušující a nepřesný, ale název se už vžil, přestože zákon slovo "restituce" neužívá.

V rámci náhrady církve dostanou i peníze, které jsou vnímané jako příspěvek na osamostatnění od státu, takzvanou odluku. Od roku 2030 totiž už nebude stát přispívat na platy duchovních a církve musí získaný majetek využít k dosažení hospodářské soběstačnosti. Před přijetím zákona dával stát na platy duchovních ročně půldruhé miliardy.

Podstatou náhrady je částka vycházející prakticky výhradně z hodnoty majetku katolické církve před únorem 1948. Část náhrady, která připadne menším církvím, je podíl, kterého se katolická církev ve prospěch menších církví vzdala. Nejsou to tedy "peníze navíc", ale součást původně vypočítané výše náhrady. Rozdělení (80 procent pro katolickou církev a 20 procent pro menší uskupení) si církve dohodly už za vlády Mirka Topolánka před rokem 2010.