Dobrudža – "Čeští legionáři v Srbsku? Stovky jich tam za vznik Československa před sto lety bojovaly, trpěly a umíraly. Proto stavíme dnes v Srbsku těmto zapomenutým hrdinům pomníky a náhrobky," říká Pavel Filipek z odboru pro válečné veterány ministerstva obrany.
Spisovatel a expert na období první světové války Dalibor Vácha považuje české legionáře v Srbsku za příkladné vlastence, kteří jako rakousko-uherští vojáci odmítli bojovat proti Srbům a raději vstupovali do jejich jednotek.
"Srbofilství bylo tehdy součástí českého vlastenectví. K Srbům jsme měli nesrovnatelně blíž než k Rusům. Češi to brali dokonce tak, že bojem za Srbsko, na které zaútočilo Rakousko-Uhersko, usilují o samostatnost vlastního národa," vysvětluje Vácha.
V srbských jednotkách bojovala známá legionářská jména jako Sergej Ingr, František Moravec, Radola Gajda, Vojtěch Luža nebo Karel Kutlvašr – pozdější generálové, osobnosti první republiky i protinacistického odboje. První srbskou dobrovolnickou divizi tvořilo v krvavé řeži u Dobrudže 15 tisíc mužů, z toho 426 důstojníků a z nich 115 Čechů, kterých si Srbové pro jejich profesionalitu a velitelské zkušenosti mimořádně cenili.
Srbské pluky se totiž potýkaly s nedostatkem vlastních důstojníků a Srbové vítali zájem českých dobrovolníků. Šlo mnohdy o záložní důstojníky rakousko-uherské armády, ale také příslušníky inteligence. Srbové jim nechali jejich důstojnické hodnosti. Asi 85 českých dobrovolníků I. srbské dobrovolnické divize bylo za statečnost v bojích vyznamenáno srbskými, ruskými a rumunskými vyznamenáními. Přihlásilo se i několik set českých, ale i slovenských dobrovolníků z řad zajatců. Ti už ale většinou narukovali do druhé dobrovolnické divize.
Jak připomíná Petr Tolar z Československé obce legionářské, Čechoslováci v srbských dobrovolnických legiích bojovali nejenom za vlastní stát, ale taky na straně tzv. Dohody – tedy proti silám, které rozpoutaly světovou válku. "Na to se někdy zapomíná. Stejně jako na obtížnost rozhodování zajatců, pro které už válka skončila a oni se do ní znovu dobrovolně hlásili. K tomu je potřeba mít motiv, odvahu a sílu," vysvětluje Tolar.
Padly a zmizely tisíce Čechů
O tom, co se právě před sto lety na srbské frontě dělo, vypovídají následující fakta: s ustupujícími srbskými divizemi, které nemohly čelit nesrovnatelně lépe vyzbrojeným a zásobovaným jednotkám protivníka, šlo přes albánské hory i 30 tisíc českých zajatců. Polovina z nich zimní přechod nepřežila. Ze čtvrtmilionové srbské armády a stejného počtu ustupujících civilistů přešla na druhou stranu hor polovina, ze tří zajatců přežil jeden.
"Z vyčerpaných a vyhladovělých lidí se v otřesných podmínkách stávala zvířata, výjimkou nebylo ani lidojedství. V Srbsku ví o této albánské Golgotě málem každé dítě. Na rozdíl od Čechů. Jde o jednu z nejotřesnějších kapitol první světové války," říká šéf zmíněného ministerského odboru pro veterány Eduard Stehlík. Jeho lidé jednali nedávno v Srbsku o vybudování pomníků českým legionářům.
Rodiny českých obětí proto většinou netuší, kde jejich blízcí zahynuli. Obdržely tehdy nanejvýš zprávu, že padli v počátcích války do zajetí a pak zmizeli. "Mnohé Čechy, kteří tohle peklo přežili, potkáme pak v roce 1917 ve francouzských či ruských legiích, kde pokračovali v boji za samostatný stát," dodává Stehlík.
Podporučík Čermák: Padlí kamarádi už neuvidí svobody vlasti
Útok bulharských jednotek (spojence Německa a Rakousko-Uherska) odrážela u srbské Amzače i kulometná četa podporučíka Čermáka. "Pod kulometem, mezi rozmetanými kusy prken, z části zasuta sesypanými stěnami zákopu, leží mrtvola návodčíka, malého Kovačeviče, s rozpáraným životem, vyhřezlé vnitřnosti pomíšeny zkrvavenou hlínou. U kulometu na mrtvole Kovačevičově stojí zbrojíř Agatonovič, který se ještě před chvílí tolik bál. Zaujat střelbou ani nepozoruje mého příchodu, třímá křečovitě spoušť a zvolna posouvá jako starý, zkušený voják otřásající se stroj. Střílí správně. V nastupující řadě nepřátelských střelců se práší dopadem kulí, nepřítel zastavuje postup a uléhá, mizí v kukuřičném poli," vzpomínal na tento boj Čermák.
Tentýž podporučík Čermák si pak po bitvě u Kokardže do deníku poznamenal: "Postupujeme mírným svahem široké stráně, kde se včera odehrávaly poslední boje. Řady mrtvol našich i bulharských bojovníků leží zde dosud nepohřbeny. Jednotlivě i ve skupinách zde leží, jak právě je smrt zastihla, jako němí svědkové zuřivého posledního tažení. Závidíme jim jejich klid. A přece těch našich litujeme v tichém pohnutí, že již neuvidí ovoce vzrostlého z krůpěje jejich krve, že neuvidí svobody vlasti, za kterou vše, i život položili v oběť."
I po sto letech od prvního bojového vystoupení Čechoslováků v srbských legiích se podle Pavla Filipka daří v archivech nacházet jména padlých Čechů u Dobrudže, Kokardže či Amzače: důstojníků Josefa Bartoše, Stanislava Čulíka, Josefa Jindráka, Václava Ždimery nebo Štěpánky Hamlové, dobrovolné lékařské pomocnice československého krajanského hnutí v USA. "Konečně začínáme objevovat a připomínat si naše dlouho opomíjené 'Srbáky'," dodává k tomu badatel Pavel Kuthan.
