"Jsme rozhodnuti jít do prvního právního sporu za porušování lidských práv v ústavech," potvrdil deníku Aktuálně.cz David Záhumenský z Mezinárodní organizace pro práva lidí s mentálním postižením (Mental disability advocacy center, MDAC). "Chceme tuto praxi napadnout, jen potřebujeme vybrat ten správný případ."
Infobox
V SOUVISLOSTECH
V ústavu v Horní Poustevně své klienty úspěšně integrují do života. I ty, kteří byli ještě před několika lety zavíráni do klecí. CELOU REPORTÁŽ ČTĚTE ZDE
Redaktoři deníku Aktuálně.cz zjistili, že lidská práva jsou porušována v ústavech sociální péče v celé republice. CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE ZDE
MDAC už před dvěma lety upozorňovala Česko a další postkomunistické země na porušování lidských práv v ústavech sociální péče a psychiatrických léčebnách. Mezinárodní tým byl po návštěvě Česka zvlášť šokován používáním klecových lůžek.
"Našli jsme místa, kde jsou lidé zavíráni do klecí na měsíce a roky. Je to naléhavý a viditelný případ porušování lidských práv," prohlásil tehdy po návštěvě několika českých ústavů šéf MDAC Oliver Lewis. "Vyzýváme proto ministerstvo, aby tato lůžka po celé republice odstranilo."
Jak zjistil deník Aktuálně.cz, výzva vyšla naprázdno. V ústavech sociální péče jsou nadále zavíráni lidé do klecí. Jejich základní lidská práva jsou porušována i jiným způsobem. Čeští politici přitom nemají snahu tento problém řešit.
Žena žije v kleci, politici mlčí
Redaktoři deníku Aktuálně.cz navštívili ústav sociální péče v Mařenicích na Liberecku a pořídili tam fotografie Libuše Novákové, která žije zavřená v kleci už nejméně devět let. Fotografii předložili ministrovi práce a sociálních věcí Zdeňku Škromachovi.
A jeho reakce? Z rozhovoru pro deník Aktuálně.cz vyplývá, že ministr Škromach neví, jaká situace v ústavech panuje. "Já do ústavů chodím a žádné zařízení, kde by byly klece, neznám," řekl v rozhovoru nad fotografií.
"Nejde to, aby byla mimo klec. Je to nebezpečné. Cokoliv vidí, jídlo, pití, to vezme," říkají o Libuši Novákové zaměstnankyně ústavu v Mařenicích.
Podobně se k problému staví i stínová ministryně Alena Páralová z ODS. "Pobuřuje mě to, ale na druhou stranu v některých případech je to vhodné použít," říká Páralová. "Pokud bych byla ministryní, snažila bych se vytvořit pro všechny co nejoptimálnější podmínky. To ale neznamená, že by někteří nebyli v síťovém lůžku. I miminka v takových spí."
Zavírat lidi s postižením do klecí ale není nutné. I v České republice existují případy lidí s mentálním postižením, kteří dokáží za asistence ošetřovatelů - někteří i bez ní, žít mimo ústav. Příklad úspěšného integračního přístupu k lidem s postižením zdokumentovali redaktoři deníku Aktuálně.cz v Horní Poustevně.
| "Všech 110 našich klientů už bydlí jinde, včetně šestnácti nepohyblivých. Jedenáct klientů už z ústavu odešlo úplně," říká jeho supervizor Zdeněk Štandera. Mimo ústav žijí dnes i ti, kteří byli léta před tím zavíráni do klecí, i klienti, kteří nemluví. CELOU REPORTÁŽ ČTĚTE ZDE |
Odborníci bijí na poplach - proč je nikdo neposlouchá?
Zatímco politici stále tápou, odborníci mají jasno. V ústavech jsou porušována základní práva. A to zdaleka nejen těch, kteří jsou zavřeni v klecích.
"Stále vídáme lidi zavírané do klecí. V tuto chvíli už to není odborný problém. Tam je to vyřešeno," říká Pavel Novák, prezident Asociace hodnotitelů kvality, která před měsícem vydala prohlášení, v němž apeluje na politiky.
"Chybí politické zaštítění," upozorňuje Novák. "Jasný signál, že současná situace je špatná, že je nutná změna a jaké kroky ke změně politici udělají."
Také podle Pavly Baxové ze sdružení Rytmus, které pomáhá lidem s postižením vzdělávat se a pracovat, je zřejmé, že v ústavech jsou porušována lidská práva. "Především je porušováno právo na svobodu. Ti lidé přitom mají stejná práva jako my," říká Pavla Baxová, která jako inspektorka kvality prošla desítkami zařízení. "A nepřichází o ně, ani když jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům."
Naplnit za zdmi ústavu další práva - například na soukromí nebo na sexuální život - také nelze. "Považuje se za normální, že člověk s mentálním postižením tráví celý svůj život na pokoji s několika dalšími lidmi, bez možnosti volby," říká Baxová. "Je na čase si přiznat, že v ústavech jsou hrubě porušována práva těchto lidí."
Podle Baxové by všichni obyvatelé ústavů byli schopni žít běžným životem. "Všichni by mohli svobodně žít," říká. "Jen by stát musel peníze pro ústavy vložit do terénních služeb nebo do pomoci rodinám pečujícím dlouhodobě o postiženého člověka. Aby se nikdo už do ústavu nemusel dostat."
