Pokud člověk užívá více než pět léků denně, stoupá kvůli jejich vzájemnému ovlivňování riziko nežádoucích účinků nad třicet procent. A značně se zvyšuje s každým dalším lékem. "Dle světových dat jsou nežádoucí účinky léčiv příčinou až deseti procent hospitalizací. Doktoři se často neptají, jaké léky vysadit, ale co ještě nasadit. Mnohdy ze strachu, aby něco nepodcenili," vysvětluje internista Petr Grenar.
Riziko hrozí i u volně prodejných léků. "Je třeba myslet na to, že jsou různé alternativy. Když nás bolí noha, často ji stačí ledovat a nechat v klidu místo toho, abychom si hned vzali prášek," uvádí Grenar.
Podle internisty z pražské Fakultní Thomayerovy nemocnice Dana Rakušana je úlohou lékařů se i na tyto léky během vyšetření aktivně ptát a nabídnout radu. "Pokud zjistíme, že pacient často užívá například ibuprofen, musíme mu vysvětlit, že to není beztrestné. Může si způsobit žaludeční vředy nebo zhoršit funkci ledvin," říká Rakušan.
Lékaři si dle Rakušana mnohdy myslí, že jejich lék funguje nejlépe, a nehledají jiná vysvětlení zlepšení pacientova stavu. Přehlíží nežádoucí účinky jednotlivých látek nebo je řeší přidáním dalších. "Pacientovi například po určitém léku otékají nohy. Místo jeho vyměnění přidají další na odvodnění, aby otok zmizel," líčí Rakušan.
Zejména starší lidé se navíc často léčí s více chorobami najednou. Například s ledvinami, srdcem, cukrovkou a vysokým tlakem. Tím pádem o ně pečuje více specialistů. "Odborníci řeší svůj dílčí problém a v dobré víře předepisují léky, jejichž počet se ale nasčítá. Nicméně užívat jich tolik navíc v téhle kombinaci už smysl nedává," uvádí Rakušan.
O redukci léků a kontrolu nad celkovým stavem pacienta se starají internisté a praktičtí lékaři, kteří mají ale většinou jen limitovanou dobu. "Často je jednodušší lék znovu předepsat než pacientovi vysvětlovat, proč jej má vysadit. To vyžaduje čas, na který v ambulanci mnohdy není prostor," zmiňuje Rakušan.
Stává se i to, že lékaři pokračují v předepisování léků, které pacienti už nepotřebují. "Před pár lety jsme předepsali například lék na vřed, který už je dnes dávno zaléčený. Pacient má ale stejnou medikaci nasazenou další roky, což je zbytečné," uvádí příklad Rakušan.
Lékaři podle internistů také nedbají na to, že se pacient v čase mění. Neuvědomují si, že v předepisování látek nemá smysl pokračovat. "Když jsme nasadili například lék na cukrovku, měl pacient ještě ledviny v pořádku. O tři roky později se ale zhoršily, takže by stejný lék na cukrovku už mít neměl, protože dochází k jejich vzájemnému ovlivňování," popisuje problém Rakušan a dodává, že by lékaři měli alespoň jednou ročně kontrolovat, zdali pacient užívá vhodné léky.
Pacienti si podle Rakušana často myslí, že více znamená automaticky lépe. "Mají zažité, že je lepší udělat něco než nic, což není vždycky pravda. Často je nejrozumnějším postojem lékaře vyčkat, aniž by nějak zbrkle zasáhl a za každou cenu vyšetření nebo lék naordinoval," vysvětluje Rakušan.
Oba odborníci se shodují, že je potřeba pacienty v tomto směru vzdělávat a zapojovat je do průběhu stanovování diagnózy. Podle Rakušana dostává takový pacient levnější a kvalitnější péči. Proto tým internistů v kampani Choosing Wisely sestavil seznam pěti otázek, které by měli pacienti se svým lékařem před zahájením léčby probrat. Zároveň by je každý měl položit i sám sobě v případě volně prodejných léků.
Otázky v manuálu jsou: zda je dané vyšetření opravdu nutné, jaká z něj plynou rizika, jestli neexistují jednodušší a bezpečnější možnosti, co se stane, když lékař neudělá nic, a kolik to celé bude stát. "Cílem kampaně i společnosti je, aby v centru našeho snažení stál pacient a jeho problémy. Nikoliv honba za literárně definovanými cíli. Léčba musí být individualizovaná. Nemůžeme u pětaosmdesátiletého pacienta postupovat stejně jako u padesátiletého," vysvětluje Rakušan.
