
Foto: ASBU Lvov, NA, MZAB, cechoslovacivgulagu.cz
Současná vlna ukrajinských uprchlíků směřujících před ruskou agresí na západ není v této části Evropy bohužel ojedinělou záležitostí. V letech 1939–1940 mířili opačným směrem statisíce lidí z nacisty okupované části Evropy. Jejich přijetí na sovětské straně bylo ale diametrálně odlišné od toho, co dnes zažívají ukrajinští běženci ve státech Evropské unie.
Další podrobnosti v rámci projektu Ústavu pro studium totalitních režimů.
V průběhu června 1940 vrcholila v Sověty okupované části východního Polska (po anexi součástí západní Ukrajiny) vlna zatýkání uprchlíků. Mezi nimi byly i stovky českých Židů pozatýkaných zejména ve Lvově a jeho okolí. Převažovali lidé deportovaní nacisty o několik měsíců dříve z Ostravska, Frýdecka a Těšínska, kteří měli skončit v prvním koncentračním táboře pro Židy v obci Zarzecze u Niska nad Sanem.
Zatímco místo někdejšího tábora postupně mizí pod zástavbou nových budov a pamětní desku tehdejších událostí ukradli zloději, osudy deportovaných ožívají díky spolupráci Ústavu pro studium totalitních režimů s Archivem bezpečnostní služby Ukrajiny a katedrou kybernetiky Západočeské univerzity v Plzni. V těchto dnech uveřejňují soubor prvních dvou set vyšetřovacích spisů NKVD nalezených k tomuto tématu v ukrajinských archivech.
V září 1939 vtrhlo hitlerovské Německo do Polska a po několika týdnech bojů wehrmacht zlomil odpor nepřítele a zastavil se na předem dohodnuté linii tvořené řekami San a Bug. Z východu k této nové hranici postoupila sovětská Rudá armáda. Polsko přestalo existovat, okupováno ruku v ruce dvěma totalitními režimy.
Co dobytí země představovalo pro nacisty, vysvětluje historik Mečislav Borák ve svém článku Akce Nisko: „Okupace západního Polska v podstatě znamenala první krok k uskutečnění teritoriálních plánů nacistů na germanizaci a kolonizaci východních území. Podle jejich představ měli na území přičleněném k Německé říši žít výhradně Němci, v co nejkratší době proto mělo být ‚vyčištěno‘ od neněmeckých živlů.“ S touto koncepcí úzce souviselo i řešení židovské otázky.
Tehdejší šéf gestapa Heinrich Müller plánoval vytvoření „židovské rezervace“ v bažinaté oblasti okolo Lublinu, kam měli být jako první přesídleni Židé z oblasti Katovic v počtu 70 až 80 tisíc osob. Záhy se však naskytla možnost odsunu Židů i z okolí Ostravy a na Hitlerovo přání přiřadili k prvním transportům i Vídeň. Na mapě židovských deportací se tak objevilo další místo, návrší u Niska nad Sanem ve východní části nacisty okupovaného Polska. Osobně je vybral vedoucí židovského referátu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Adolf Eichmann.
Samotnou organizaci transportů zajišťovalo gestapo ve spolupráci s pracovníky Ústředen pro židovské vystěhovalectví ve Vídni a v Praze. Přípravy těch ostravských byly zahájeny počátkem října 1939, kdy tamní židovská obec vydala na příkaz gestapa výzvu k okamžité registraci všech Židů starších 14 let. Ti byli následně vyzváni, aby se dostavili v úterý 17. října 1939 do ostravské jízdárny za účelem odjezdu na přeškolení. V případě neuposlechnutí hrozily přísné tresty. Několik „dezertérů“ se přesto našlo, jako třeba bratři Karel a Erich Eggerové z Frýdku (více ve fotogalerii).
Z Ostravy nakonec vyrazily v říjnu a začátkem listopadu 1939 tři transporty čítající více než 1500 osob. Poněvadž se ostravské obci nepodařilo naplnit požadovaný počet deportovaných, transporty byly doplněny lidmi z Brna nebo z Prahy. Takto se do druhého ostravského transportu dostali například čtyři bratři Goldflamové – Rudolf, Bedřich, Otto a Arnošt z Brna, zatčení z rasových důvodů už v září 1939 (více ve fotogalerii). Naopak třetí transport byl vesměs složen z pražské židovské populace.
Každopádně všechny vlaky mířily do Niska, na místo určení však dorazily pouze první dva. Třetí musel být odkloněn kvůli strženému mostu do Sosnovce v Horním Slezsku, kde Židy uvěznili v provizorním koncentračním táboře. Část z nich uprchla, zbytek byl převezen do tábora Vyhne na Slovensku a později skončil ve vyhlazovacích lágrech. Paradoxem deportací do Niska přitom zůstává fakt, že v době odjezdů těchto transportů již nacistické vedení plán rezervace opustilo. Aby však neutrpěla prestiž gestapa, které vše organizovalo, již připravené transporty dostaly zelenou.
První z transportů se vydal na cestu ve středu 18. října 1939 o půl deváté ráno a odvážel 901 bývalých československých občanů. Souprava se skládala z 51 vagonů, z toho 29 bylo naložených stavebním materiálem. Koncentrační tábor si jeho vězni měli vybudovat z vlastních peněz a svými silami.
Nádraží v Nisku nad Sanem – cílová stanice všech transportů v rámci Akce Nisko Foto: Adam Hradilek/cechoslovacivgulagu.cz
Právě v tomto bodě se ukázalo, že nacisté se teprve učí masovým deportacím a nedokážou je zatím domýšlet do všech důsledků. Do Niska bylo svezeno velké množství lidí nejen z protektorátu, ale i z Vídně a Horního Slezska (vč. asi 200 Židů z někdejší československé části Těšínska), ačkoliv tábor nebyl dokončený a počty přijíždějících tak překračovaly jeho funkční kapacitu. Mohl tam proto zůstat jen každý devátý z deportovaných, přednost dostávali řemeslníci a stavební odborníci potřební k výstavbě.
Všechny ostatní, tedy více než čtyři a půl tisíce osob, brzy po příjezdu stráže SS postupně odváděli k nedaleké čerstvě stanovené demarkační linii mezi německou a sovětskou zónou. Území za řekou San již okupovala Rudá armáda, a to na základě dohody Hitlera se Stalinem známé pod názvem Pakt Molotov–Ribbentrop. Jakmile se skupina z Niska přiblížila do blízkosti této linie, německé stráže vydaly Židům rozkaz přejít na sovětskou stranu.
Většina výzvu pod hrozbou zastřelení uposlechla a vyrazila na východ. V neznámém prostředí a často bez jakýchkoliv prostředků se museli spoléhat jen na vlastní intuici a přízeň osudu. Ne každému se proto odchod do Sovětského svazu podařil. Řada vyhnanců přecházející hranice v oblasti Haliče a Volyně se utopila v řekách San a Bug. Jiní zahynuli při střelbě pohraničních hlídek. A hrozila i další nebezpečí, například malíř Heřman Pick z Bohumína byl při přechodu zasažen německým otravným plynem a pouze opakované operace očí ve lvovské nemocnici mu alespoň částečně zachránily zrak.
Na mnoha místech byli běženci sovětskými pohraničníky naopak vráceni zpět. Německé stráže je však zpravidla nepouštěly na své teritorium, a tak se skupiny Židů potulovaly celé dny po „území nikoho“, než se jejich situace nějak vyřešila. Pravdou je, že několik šťastlivců dokázalo obejít všechny německo-sovětské nástrahy a vrátit se domů do Ostravy či na Těšínsko. Ve většině případů to bohužel jen oddálilo jejich tragédii. V průběhu války byli totiž deportováni do vyhlazovacích táborů, odkud se vrátil málokdo.
Úspěšně přejít na sovětskou stranu se z českých Židů v Nisku nakonec podařilo přibližně tisícovce deportovaných. Pokud si mysleli, že to nejhorší mají za sebou, sovětská realita jim brzy a bolestivě připomněla, že nacismus a komunismus jsou stejné nelidsky kruté systémy.
Mohutný příliv uprchlíků do sovětské okupační zóny bývalého Polska se bezpochyby stal jedním z nejzávažnějších problémů, s nímž se Sověti museli na dobytém území vypořádat. Kvůli výše jmenované smlouvě bylo Německo sice stále přátelskou zemí, avšak úspěchy wehrmachtu na západní frontě v jarních a letních měsících roku 1940 vyvolaly v Moskvě znepokojení. Došlo tak k celkovému zpřísnění sovětské politiky v tomto regionu, což se odrazilo i při řešení uprchlické otázky.
Interaktivní mapa trestních pracovních táborů v SSSR
Na podzim 1939 totiž zadržení sovětskou pohraniční hlídkou či milicí ještě automaticky neznamenalo trestní postih. Sovětům šlo tehdy především o prověření každého uprchlíka. K podezření ze špionáže či jiné nepřátelské činnosti ovšem už v té době stačilo málo. Mohly ho vzbudit různé dokumenty, jež měli běženci po zadržení u sebe. Příkladem může být vyšetřovací spis Heinricha Bachnera, řemeslníka z Orlové, který leží ve Státním archivu Lvovské oblasti.
Bachner odjel z rodného města 1. října 1939 do Krakova, kde však byl příslušníky gestapa zadržen a pod hrozbou odeslání do koncentračního tábora jej donutili opustit německé území. O měsíc později byl naopak zadržen sovětskými pohraničníky u Přemyšle. Poněvadž měl u sebe propustku z krakovského gestapa, okamžitě byl poslán do vazby a později mu byl vyměřen pětiletý trest v gulagu.
Sověti takto prošetřovali nově příchozí nejen kvůli obavám z možné špionáže nebo diverzní činnosti. Jeden z úkolů sovětské administrativy na okupovaných polských územích spočíval v zavedení sociálního pořádku v intencích marxisticko-leninské ideologie. Důležitým kritériem při prověřování uprchlíků příslušníky NKVD se proto stal jejich třídní a sociální původ. Ti, již se přiznali, že jsou majitelé živností, obchodů nebo jiných soukromých podniků, případně pocházejí ze zámožných rodin, většinou nebyli na rozdíl od běženců dělnického či rolnického původu propuštěni a rovnou putovali do vazby.
Na základě dalších vyšetřovacích spisů ze lvovského archivu Služby bezpečnosti Ukrajiny víme, že takto například skončili Efraim Fisch, majitel restaurace v Ostravě, nebo Ervín Langer, majitel fotoateliéru a farmaceutického obchodu tamtéž, který navíc pocházel z bohaté rodiny hoteliéra.
Vedle nežádoucího třídního původu mohla vyšetřovaným paradoxně přitížit i příslušnost ke komunistické straně. V kyjevském archivu Služby bezpečnosti Ukrajiny se zachoval spis člena KSČ a řemeslníka Leona Messnera, jenž byl za ilegální překročení hranice odsouzen na pět let. Sověti v podobných případech argumentovali i tím, že jako správný komunista měl zůstat doma a pomáhat v ilegalitě působící straně. K dalšímu vyšetřování byly tyto „podezřelé elementy“ přemísťovány do věznic dále ve vnitrozemí, nejčastěji do Poltavy, Nikolajeva, Oděsy, někteří vyšetřovaní skončili až v Dnětropetrovsku či Starobělsku.
1. díl – Neznámé příběhy Čechů, které semlel sovětský gulag
V první polovině roku 1940 se přístup k uprchlíkům radikálně změnil. Z hlediska sovětských bezpečnostních zájmů se přítomnost cizinců poblíž hranic stala nepřípustnou. Co nejdříve proto mělo dojít k „vyčištění“ pohraničního území. Jak uvádí historik Mečislav Borák v publikaci První deportace evropských Židů, již na začátku roku 1940 hlásil do Moskvy lidový komisař vnitra na Ukrajině I. Serov svému nadřízenému lidovému komisaři Berijovi, že na západní Ukrajině se nachází přes 600 československých emigrantů a s některými z nich navázal kontakt britský podpůrný Trust fond Hermanna Fielda.
Podle Serovova hlášení to dokazovalo, že „značná část emigrantů byla zverbována zahraniční rozvědkou a provádí špionážní činnost“. Sovětská paranoia z běženců vyústila v politiku masových deportací, kterou již v minulosti využili vůči jiným „společensky nebezpečným“ sociálním skupinám uvnitř SSSR. Nadto měli k dispozici rozsáhlou síť táborů, jež vyžadovaly přísun čerstvé pracovní síly. První vlna deportací tak proběhla v únoru, druhá v dubnu a třetí na přelomu června a července 1940, kdy byly zatčeny desetitisíce osob, mezi nimi i stovky českých Židů pozatýkaných převážně ve Lvově a jeho okolí.
Vyšetřování konkrétních případů mělo vzhledem k obrovskému počtu zadržených spíše formální charakter. Na základě dochovaných spisů víme, že komisaře NKVD opět zajímal třídní původ a politická činnost vyšetřovaného. Jestliže odpovědi vyšetřovatele neuspokojily, sepsal protokol, v němž se konstatovalo, že vyšetřovaný přešel ilegálně hranice, a tím pádem byl označen za záškodnický živel. Poradit se s advokátem bylo nemožné, československým uprchlíkům bránila v jejich obhajobě i jazyková bariéra, málokdo z nich dostatečně ovládal ruštinu.
Rozsudky nad špiony a nepřátelskými živly posléze vynášely zvláštní porady NKVD v nepřítomnosti obviněných, jimž soudní rozhodnutí oznámili dozorci buď osobně na cele, nebo hromadně během nástupu ve věznici. Naprostá většina vězňů byla souzena podle § 80 trestního zákoníku Ukrajinské SSR.
I když se v rozsudcích objevují i jiné formulace jako třeba „společensky nebezpečný element“, „za porušení zákona o pasové povinnosti“, podstata trestného činu ilegální přechod hranice zůstávala stejná a bývala ohodnocena minimální sazbou v podobě tří let odnětí svobody v nápravně pracovním táboře. V případě, že běžence vyšetřovatel „usvědčil“ ze špionáže či jiných protisovětských aktivit, padaly tresty delší, přesněji řečeno pět let a výše.
Narodil se 17. srpna 1914 v obci Lomnice u Tišnova a živil se jako krejčí. Po začátku nacistické okupace přesídlil do Moravské Ostravy. Otec Jindřich (* 1879), matka Berta (* 1880) a sestra Zdena (* 1906) zůstali v Lomnici, bratr Karel (* 1910) žil v Brně. Do Niska nad Sanem byl Arnošt Bleiweiss deportován 26. října 1939 druhým ostravským transportem. Německo-sovětské hranice přešel 7. listopadu 1939 u Siňavy. Následně odjel do Lvova, kde přebýval až do svého zatčení 27. června 1940 lvovským NKVD. Od září 1940 byl bez rozsudku vězněn ve Volgolagu (Volgostroje) u města Rybinsk v Jaroslavlské oblasti. Propuštěn byl 2. února 1942.O jeho dalších osudech se ve vyšetřovacím spise nedochovaly žádné informace. Rehabilitován byl 16. června 1999. Na základě jiných pramenů lze zjistit, že byl 16. února 1942 odveden u československé vojenské jednotky v Buzuluku, kde absolvoval kurz telefonistů. Padl 8. března 1943 v bitvě u Sokolova. Otec Jindřich a matka Berta byli 4. dubna 1942 deportováni z Brna do Terezína a odtud do ghetta u obce Rejowiec, kde oba zahynuli.
Narodil se 4. února 1883 ve Znojmě a živil se jako výrobce konzerv. Od konce roku 1938 do října 1939 byl internován i s manželkou Elzou (* 1895) a dcerou Markétou (* 1911) v táboře v Ivančicích, syn Rudolf (* 1915) v té době už žil v Palestině. Dne 10. října 1939 byl Emil Blum spolu s dalšími vybranými Židy převezen z Ivančic do Brna a posléze zařazen do prvního ostravského transportu, který odjel do Niska nad Sanem 18. října 1939. Německo-sovětské hranice přešel 9. listopadu 1939 u obce Dobra. Následně odjel do Lvova, kde přebýval až do svého zatčení 29. června 1940 lvovským NKVD. Od září 1940 byl bez rozsudku vězněn ve Volgolagu (Volgostroje) u města Rybinsk v Jaroslavlské oblasti. Propuštěn byl 31. ledna 1942.O jeho dalších osudech se ve vyšetřovacím spise nedochovaly žádné informace. Rehabilitován byl 20. listopadu 1997. Na základě jiných pramenů lze zjistit, že byl 3. března 1942 odveden u československé vojenské jednotky v Buzuluku, kde ale již 12. března 1942 zemřel. Pochován byl v Buzuluku. Jeho dcera Markéta byla deportována 19. března 1942 z Brna do Terezína a odtud 1. dubna 1942 do ghetta Piaski, posléze zahynula v některém z vyhlazovacích táborů.
Kromě vyšetřovacích spisů NKVD se k tématu prvního transportu v dějinách likvidace evropských Židů podařilo historikům ÚSTR najít a vyzpovídat poslední tři pamětníky tehdejších událostí. Žádných z těchto posledních svědků již dnes není naživu.
Narodil se jako Leopold Presser 31. července 1922 v polské obci Jasienica nedaleko česko-polské hranice, vyrůstal však v Českém Těšíně. Se svými sourozenci navštěvoval českou obecnou a reálnou školu a zapojil se do aktivit českotěšínských mládežnických spolků Makabi a Skaut. Ve studiích dále pokračoval na českotěšínském reálném gymnáziu. Ve dnech mnichovské krize v září 1938, kdy si Polsko nárokovalo československou část Těšínska, se chlapci z několika mládežnických organizací v Českém Těšíně podíleli na sestavování pohraničních hlídek. Rovněž Leopold se stal členem hlídky střežící hranice u řeky Olše. A právě z tohoto důvodu byl po říjnové polské okupaci české části Těšínska vyloučen ze studií na gymnáziu. Rozhodl se proto odejít za starším bratrem Egonem do Moravské Ostravy.Zde se zapojil jako dobrovolník do aktivit organizace Alijat ha-no'ar a prozatím pracoval jako dělník v železárně. Po příchodu německých vojsk do Ostravy byl však jako Žid okamžitě vyhozen z práce a s obtížemi se vrátil k rodičům do Těšína. V srpnu 1939 se sice hlásil u československé odvodní komise v Krakově, ale pro svůj židovský původ nebyl přijat. V září 1939 vypukla druhá světová válka a západní část Polska včetně Těšínska bleskově obsadila německá vojska. Krátce nato byl Leopold se svým otcem Arturem a dalšími Židy z Těšínska zařazen do druhého katovického transportu do Niska nad Sanem.Do tábora, jenž se tehdy teprve začínal stavět, se většina Židů z tohoto transportu nedostala. Skupina, v níž byl i Leopold s otcem, se proto musela uchýlit do blízké vesnice Jarocin. Po několika dnech se rozhodli utéct přes nedalekou hranici do SSSR. Ihned po jejím překročení však byla celá skupina uprchlíků zadržena sovětskou pohraniční hlídkou, převezena do tehdy pohraničního města Siňava a umístěna do tříd místní školy, kde se v té době již nacházelo několik desítek internovaných. Mezi nimi byl i Leopoldův starší bratr Egon, kterému se rovněž po příjezdu prvního ostravského transportu do Niska podařilo uprchnout na území obsazené Sovětským svazem.Po prvních výsleších a registraci byli všichni převezeni do Lvova, kde se mohli jistou dobu svobodně pohybovat. Při jedné z razií NKVD proti uprchlíkům v červnu 1940 byli zatčeni i Presserovi. Následovala deportace bez rozsudku přes Sverdlovsk do Tjumeně na řece Irtyš. Po třítýdenní jízdě vlakem pokračovali parníkem do Tobolsku a odsud na člunech po Irtyši až do městečka Chanty-Mansijsk a pak do tábora nucených prací Sojma. Vězni z místního tábora převážně káceli stromy.Překvapivé bylo, že se v táboře nakonec sešla téměř celá rodina Presserových — v dalším transportu totiž dorazila do Sojmy i sestra a sestřenice s manžely. Už v červnu 1941 propustili z tábora všechny polské státní příslušníky včetně asi tří set polských Židů, propustit československé občany ovšem velitel odmítal. Při silvestrovské oslavě se proto několik mužů rozhodlo s pomocí zemědělců — „kulaků“, kteří v okolí tábora žili ve vyhnanství, uprchnout. V Chanty-Mansijsku se pak přihlásili na místním vojenském velitelství. Až na Leopoldova otce byli všichni uznáni schopnými služby v armádě a mohli odjet do Buzuluku, kde byl Leopold i s bratrem 28. února 1942 odveden.Rok trvalo, než se oběma bratrům podařilo dostat do Buzuluku zbytek rodiny. Otec ale krátce po příjezdu v důsledku tělesného vyčerpání zemřel. Leopold Presser se jako člen průzkumné čety druhé pěší roty nadporučíka Jana Kudliče zúčastnil v březnu 1943 prvního vystoupení 1. československého samostatného polního praporu v SSSR — boje u Sokolova, kde padl jeho starší bratr Egon. Jako průzkumník pak bojoval v československé jednotce až do konce války, nasazen byl při všech jejích významnějších operacích. V hodnosti podporučíka velel na konci války 2. rotě 2. pěšího praporu 1. československé samostatné brigády.V československé armádě zůstal i po válce jako zpravodajský důstojník na Zemském vojenském velitelství v Čechách, poté působil na 5. oddělení obranného zpravodajství posádkového velitelství Velké Prahy. Již v červenci roku 1948 si změnil příjmení na Parma. Od roku 1948 se významným způsobem podílel na organizování a výcviku židovských dobrovolníků, s nimiž v roce 1949 odešel do Izraele. Zpět do Československa se již nevrátil. V Izraeli krátce působil v armádě, v roce 1953 vstoupil do služeb izraelské policie, u níž setrval na různých postech až do důchodu. Do penze odcházel v hodnosti podplukovníka policie. Zemřel v Givat Ajim v Tel Avivu 18. prosince 2016.
Bedřich Seliger se narodil 19. června 1920 v Prostějově. Jeho otec se živil jako obchodník s konfekcí, matka zůstala se třemi dětmi v domácnosti. Po obecné škole nastoupil na prostějovské gymnázium, kde v roce 1938 odmaturoval. Již během gymnaziálních studií se zapojil do činnosti socialistické mládeže, a se svými spolužáky dokonce utvořili neformální socialistický spolek. Společně se scházeli ještě i po vzniku protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. I když se Bedřichovi rodiče usilovně snažili dostat svého syna z protektorátu do Anglie, k odjezdu nakonec nedošlo. Kvůli falešnému obvinění, že doma přechovává marxistickou literaturu, byl Bedřich Seliger již začátkem října 1939 zatčen a odvezen do věznice na Špilberku.Po dvou měsících jej společně s dalšími židovskými vězni deportovali do Ostravy. Tam byli připojeni k druhému ostravskému transportu směřujícímu do Niska nad Sanem, na východ Němci okupované části Polska, kde měl vzniknout první koncentrační tábor pro Židy. Ještě v průběhu příprav celé „niské akce“ ale bylo rozhodnuto o jejím zrušení, a proto byla většina deportovaných Židů okamžitě vyhnána k nedaleké německo-sovětské hranici. V provizorním táboře, který střežili vojáci wehrmachtu, zůstalo jen několik stovek vybraných vězňů, včetně Bedřicha Seligera.V prosinci 1939 se mu podařilo společně s dalšími pěti vězni z tábora utéct a přejít ilegálně přes nedalekou hranici na sovětské území. Bedřich Seliger se nakonec dostal až do Lvova, kde v té době žilo již několik tisíc uprchlíků. Na rozdíl od většiny z nich měl ale to štěstí, že mu bylo uděleno pracovní povolení a našel si práci v pekárně v nedalekém Bolechově. Tím pádem mu nehrozilo jako většině uprchlíků zatčení a následná deportace do sibiřských pracovních lágrů.Po německém útoku na SSSR v červnu 1941 byl ale s dalšími civilisty evakuován před postupující frontou až do Taškentu v Uzbekistánu, kde několik měsíců pracoval v sovchoze (státem vlastněný zemědělský podnik). Koncem roku 1941 se ale dočetl v novinách, že se v Buzuluku tvoří československá vojenská jednotka, a ihned se do ní rozhodl vstoupit – dokonce byl jedním z prvních šesti vojáků, kteří se v Buzuluku hlásili. V dalším průběhu války prošel jako velitel minometného družstva celým tažením naší východní jednotky (celkem byl třikrát zraněn), v bojích o Dukelský průsmyk pak velel minometné rotě. Během války zahynula celá jeho rodina v nacistických vyhlazovacích táborech.Až do roku 1947 byl Bedřich Seliger zaměstnán na sborovém velitelství v Olomouci, po odchodu z armády se usadil v Teplicích a působil ve vedoucích funkcích v krajkářské a textilní výrobě a ve sklárnách v západních a severních Čechách. Bedřich Seliger zemřel 27. listopadu 2012.
Otto Windholz se narodil 29. března 1923 v polské Ustroni nedaleko československých hranic. Jeho otec byl předsedou místní židovské obce, matka pocházela z Michálkovic u Ostravy, kam často v dětství dojížděl za příbuznými. Po nacistické okupaci Československa se k nim v opačném směru přistěhovali tři tety a strýc.Stejně jako jinde na polském území okupovaném nacisty se museli v Ustroni všichni muži ve věku šestnáct až šedesát let hlásit na nucenou práci – čištění chodníků, úpravy terénu, hloubení vojenských zákopů a podobně. Po několika týdnech ponižující a vyčerpávající práce byl i Otto Windholz s bratrem a otcem zařazen do transportu do Niska nad Sanem. Po první noci v táboře Zarzecze se všichni tři rozhodli utéci na sovětské území.Po překročení sovětské hranice byli zatčeni NKVD a vězněni v Siňavě. Po pár dnech však byli propuštěni a mohli odjet do Lvova. Po několika měsících se přihlásili k německé repatriační komisi s cílem vrátit se k mamince a dalším příbuzným do Ustroně. Místo toho však byli jedné noci zatčeni NKVD a transportováni nákladním vlakem a lodí do pracovní kolonie NKVD Verchnije baraki u Chanty-Mansijska.Na základě amnestie pro polské občany, vyhlášené po německém útoku na Sovětský svaz v létě 1941 byl Otto odeslán na práci v kolchozu, jeho bratr Alfred na stavbu. Otec Josef byl vážně zraněn při práci v lese a byl hospitalizován v Chanty-Mansijsku. Společně s bratrem požádali o uvolnění do vznikající polské vojenské jednotky v SSSR, což jim bylo v listopadu 1943 umožněno. Nastoupili k dělostřelectvu, v květnu 1944 byl Otto odeslán do důstojnické školy.Po návratu domů zjistil, že většina jeho příbuzných byla povražděna v Osvětimi. Do roku 1947 zůstal v polské armádě, pak pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. V letech 1960–1965 pobýval jako úředník polského ministerstva zahraničních věcí s rodinou v Praze. V důsledku další vlny antisemitismu v Polsku koncem 60. let uprchl v květnu 1968 s rodinou do Vídně a odtud do Austrálie. Se svou ženou Krystynou se usadili v Melbourne, kde v listopadu 2015 zemřel.
Fotografie: ASBU Lvov, Jan Dvořák, Adam Hradilek, cechoslovacivgulagu.cz
Přestože se jednalo o značně zjednodušené trestní řízení, sovětská soudní mašinerie se opakovaně zadrhávala. Vzhledem k obrovskému množství případů byly rozsudky vynášeny i několik měsíců poté, co se vězeň již nacházel ve výkonu trestu v některém z lágrů gulagu. Například studentu Kurtu Rosenzweigovi z Těšína, jenž byl do Niska deportován jako šestnáctiletý, oznámili odsouzení k tříletému trestu v nápravně pracovním táboře teprve koncem roku 1942, kdy se jeho trest už blížil ke konci.
Leckdy se však vězeň výši svého trestu ani nedozvěděl. Také je zaznamenána celá řada případů, kdy byli lidé držení v gulagu bez jakéhokoliv soudního rozhodnutí. Paradoxem tehdejší doby naopak zůstává, že na východ odeslaní vězni i civilisté židovského původu, kteří většinou skončili v pracovních táborech nebo ve speciálních pracovních koloniích, továrnách či kolchozech spravovaných NKVD, měli nakonec větší šanci na přežití než ti, co se deportacím nějakým způsobem vyhnuli a pobývali v západní části SSSR po útoku německých vojsk v červenci 1941. Následné pogromy, vraždění speciálních německých komand či nacistické tábory přežili jen jednotlivci.
2. díl – Tisíce Čechoslováků Sověti propustili až kvůli Hitlerovi
Pokud lidé odsouzení k otrocké práci v gulagu vydrželi tamní kruté existenční i klimatické podmínky, šance na propuštění se jim naskytla v lednu 1942. Sovětské vedení zahnané do úzkých rychlým postupem německých vojsk tehdy vyhlásilo amnestii pro vězněné československé občany, kteří tím dostali možnost vstoupit do řad čs. vojenské jednotky, formující se v Buzuluku. Mezi prvními se tam hlásili právě českoslovenští Židé.
Pro mnohé z nich ale přišla amnestie už příliš pozdě. Někteří se o ní zase nedozvěděli a museli si svůj trest odpykat až do konce. Další, jako například Villém Steinhardt či Emil Laufer z Ostravy, sice dorazili do Buzuluku, ale během pár dnů či týdnů zde zemřeli v důsledku nemocí a zranění.
Z ostravských transportů do Niska nad Sanem se do čs. vojenské jednotky nakonec dostalo asi 350 Židů. V dalším průběhu války prošli krvavými bitvami na východní frontě, návratu domů se jich dle Mečislava Boráka dočkalo 123. Počet navrátilců na Těšínsko, kteří odjeli z Horního Slezska katovickými transporty, se pak podle předběžných odhadů pohybuje okolo 40 osob.
Fotografie: cechoslovacivgulagu.cz (Adam Hradilek, Jan Dvořák, Jan Horník), ASBU Lvov, NA, MZAB, Leo Baeck Institute, Archiv Arnošta Goldflama, Aktuálně.cz