A.cz: Bývalí šéfové českých zpravodajských služeb vystupují v poslední době z anonymity a stále častěji a s většími obavami komentují bezpečnostní poměry v Evropě. Vy sám jste působil v čele vojenské rozvědky a pak na operačním velitelství NATO v belgickém Monsu. Jak tyto společné apely bývalých rozvědčíků vnímáte?
František Štěpánek: Dovolím si odpovědět slovy bývalého české premiéra Vladimíra Špidly. Najdete je v úvodu knihy někdejšího šéfa Bezpečnostní informační služby Jiřího Růžka "V labyrintu zpravodajských služeb". "Za zvlášť důležitý považuji obraz činnosti tajné služby nikoliv jako vzrušujícího dramatického příběhu, ale jako komplikované a tvrdé práce. (…) Naše politické špičky nikdy nenašly účinný vztah k tajným službám a prakticky nikdy nedokázaly jejich práci rozumně využívat."
Právě tohoto momentu se nejvíc bojím.
Proč? Vztah českých politiků ke zpravodajským službám se zhoršil?
Každý vidí, že bezpečnostní poměry nejen v Evropě se výrazně zhoršují. Přibývá nových vážných hrozeb. Já přitom nevidím, že by se politické špičky úměrně tomu staraly o bezpečnost lidí. Přitom jde o jednu z hlavních povinností státu stanovenou jednoznačně v Bezpečnostní strategii České republiky.
František Štěpánek
Stál u vzniku české 4. brigády rychlého nasazení (1994 - 1996). Pozdější velitel 2. armádního sboru a následně ředitel Vojenské zpravodajské služby ČR (1997 - 2001). Byl národním vojenským představitelem na velitelství NATO v Monsu a českým generálním konzulem v Istanbulu (2006 - 2010). Působí v Diplomatické akademii v Praze.
Říkáte, že se politické špičky nestarají o bezpečnost lidí. To je poměrně vážné obvinění. V čem konkrétně selhávají?
Většinou jen reagují na akce teroristů.
Jsou vlastně za nimi vždy o krok zpět. I Bezpečnostní rada státu zasedá často až po úderech zmanipulovaných fanatiků, aby přijala odpovídající kroky na nový nečekaný typ útoku. Ať již jde o monitoring metra, či betonové zábrany proti kamionům.
Nevím jak zpravodajské služby, ale politici, kteří se zabývají bezpečností, se neumí vžít do myšlení útočníků. Takže varování zpravodajců neberou vždy vážně. Slyšíme vlastně jen ujištění, že v Česku se nic nestane, že nám nic nehrozí. Jenomže hrozí.
Obavy z bohorovnosti a pohrdání vlastními špióny
Nevidíte to až příliš katastroficky? Tato vláda přece znatelně zvýšila rozpočet BIS, po letech jeho stagnace.
Jenže ani navyšování rozpočtů ozbrojených sil se neděje z vůle českých politiků, ale až poté, co to v okolních státech bouchá. Poté, kdy nám zatápí Islámský stát, anebo nás kvůli nízkým výdajům na obranu kritizuje americký prezident. Jak říkám: chytáme vlastní obranu stále více za chvost.
Čeští politici nemají moc rádi špatné zprávy. Jenomže zpravodajské služby nejsou od toho, aby jim malovaly věci na růžovo. Nosí jen ty špatné.
Až příliš často jsem byl svědkem, jak politici k varovným signálům zpravodajců časem otupěli. Koneckonců i proto nyní většinou jen reagují na to, co proti nám podniknou islamisté. Postrádám vyšší cíle politiků, kteří spravují tento stát, tedy i jeho bezpečnost.
Dovolím si na závěr citovat bývalého šéfa české vojenské rozvědky Andora Šándora z jeho nové knihy "Čeká nás pohroma?"
"Vnímám neschopnost nazývat věci správnými jmény, neschopnost alespoň v něčem fungovat pro vlastní zemi. A jako velkou hrozbu vidím plíživý rozklad státu, který i přesto, že není chudý, nevytváří dost kapacit, aby mohl v míře co nejvyšší pomáhat vlastním občanům," říká Andor Šándor.
Na můj vkus poněkud krajní, byť zajímavý názor. Co tedy osobně vás nejvíce znepokojuje? Konkrétně, prosím.
Bojím se kombinace už zmíněného pohrdání rozvědkami i naší bohorovnosti. Jakkoliv nás politici na mikrofony nebo před televizními kamerami ujišťují, že bezpečnost lidí je jejich prioritou.
Často jde ale jen o sliby před blížícími se volbami.
Já opravdu nejsem přítelem poplašných zpráv, na což hrají (pokud jde o bezpečnost) v poslední době zejména komunisté. Na druhé straně bych ale mohl dlouho vyjmenovávat informace o tom, jak v obraně a bezpečnosti země podceňujeme prevenci.
Zaznamenal jste například alespoň náznak vysvětlující kampaně, která by lidem vysvětlila, jak se mají v případě útoku teroristů chovat? Není totiž otázkou, zda teroristé v Česku někdy udeří, ale kdy tu něco opravdu bouchne. Jednou k tomu dojde, o tom jsem přesvědčen.
Poučme se z jednání Izraelců či Japonců
Co konkrétně máte na mysli, když mluvíte o prevenci?
Nikdo v Česku například neví, jak se při teroristickém útoku zachovat a jak mu případně předcházet. Pokud se totiž budou lidé chovat opravdu obezřetně, budou k tomu vedení a vychováváni, je možné některým teroristickým nebo závažným kriminálním činům předejít.
Na základních, středních a vysokých školách nejsou - až na výjimky - otázky bezpečnosti zahrnuty do výukových programů. A i školy-výjimky reagují na rychle měnící se rizika a hrozby pomalu a těžkopádně.
Jak by se tedy měl běžný občan při teroru chovat, a jak by mu mohl dokonce předejít?
Opravdu jen v kostce: měli bychom být víc všímaví k okolí. Tedy i k lidem, kteří nás míjí, a jak se chovají. Čímž samozřejmě nenabádám ke špiclování a udavačství.
Skutečnost je ale taková, že většina mladých lidí má i na veřejnosti sluchátka na uších a ostatní zírají neustále do chytrých telefonů. Tím se uzavírají do jakési "bubliny".
Na ně pak může kdokoli snadno a překvapivě zaútočit. A nemusí to být zrovna fanatický islamista.
Na podobné chování lidí se tedy vztahuje varování Andora Šándora, že "jsme hrozbou sami sobě"?
Samozřejmě. Porovnejme své chování třeba s Izraelci. Nebo třeba s Japonci po havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě. V obou případech vidíme racionální a dokonce velmi statečné chování lidí. Lidí, kteří se i ve smrtelném ohrožení chovali aktivně, nepropadají panice a neocitají se v roli bezbranných ovcí.
Jako třeba návštěvníci pařížského klubu Bataclan. (Islamističtí radikálové vyzbrojení kalašnikovy v něm 13. listopadu 2015 zastřelili přibližně 80 účastníků hudebního koncertu - pozn. red.)
Něco podobného by se třeba v Izraeli nemohlo přihodit i kvůli tomu, že lidé se umí útokům aktivně bránit. Třeba i legálně drženými zbraněmi.
Izraelce k tomu ale donutily neustálé teroristické útoky a Japonci mají zvláštní disciplínu skoro v genech…
Jde ale taky o výchovu a prevenci. O ničem jiném nemluvím.
Naprostý opak tragického chování lidí mohu doložit příkladem z Turecka, kde jsem jako diplomat dlouho působil.
Teroristé tam opakovaně využili naivní lidské zvědavosti. Po odpálení slabší nálože se na místo neštěstí seběhli lidé, aby se podívali, co se děje. A když jich bylo dost, tak na stejném místě vybuchla mnohem silnější nálož, s hroznými následky.
V Česku by to nedopadlo o mnoho lépe.
Stejně jako Turci by se Češi po výbuchu běželi podívat, co se vlastně stalo. Jak říkám: stále jsme bohorovní a nepoučení, jak se máme v podobných situacích chovat. Přitom mluvíme jen o úzkém segmentu reakce na teroristický útok. Pomíjím chování bezpečnostních a záchranných složek. A nechci ani domýšlet následky, pokud by teroristé naplánovali celou sérii takových koordinovaných útoků.
V tom případě by život ve větších českých městech úplně zkolaboval. Počítá s něčím podobným český bezpečnostní a záchranný systém? Dost o tom pochybuji.
Bohorovnost a bezstarostnost - sebevražedný kokteil
S čím je tedy podle vás potřeba začít?
V době masového rozšíření elektronických a sociálních sítí jsou klíčové informace. Kdo je dnes nemá, nemá nic.
Dám příklad. Sousední Němci nedávno zjistili, že ani betonové zábrany nemusí odolat nárazu kamionu. Pokud ho unese terorista a pokusí se s ním najet do lidí. (19. prosince 2016 najel islamistický útočník do davu lidí na vánočních trzích v Berlíně, zabil 12 lidí, z toho jednu Češku, dalších 48 zranil. - pozn. red.)
Vnímám některé snahy českého ministerstva vnitra a obrany, ale přesto si myslím, že se pořád chováme až trestuhodně bohorovně a bezstarostně.
Nehledě na to, že se teroristé k Česku přibližují, přestože se nám zatím vyhnuli. Slova bohorovnost a bezstarostnost vystihují přesně momentální uvažování a mentalitu Čechů i jejich politiků.
Znovu říkám: lidé by měli dostávat informace o rizicích racionálně, průběžně a bez emocí. Musíme se s nimi naučit pracovat. Panika a davová psychóza může způsobit mnohem větší škody než samotný teroristický útok.
O to ale přece jde: není přece možné lidi neustále děsit a nutit je, aby byli v křeči a panice. A vyvážení obou těchto pólů není úplně jednoduché…
Jistě. Máme tady ale přímo modelový příklad, jak by měla informovanost lidí vypadat. V roce 1997 byly v Česku katastrofální povodně.
Už o tři roky později byl přijat takzvaný krizový zákon, pak přišla opakovaně další a další velká voda. Dnes už přitom lidé téměř do detailu vědí, jak se při povodních chovat.
Takže pokud by se opakovaly tisícileté povodně z let 1997 nebo 2002, určitě by neměly tak katastrofické následky na lidských životech, ale i majetku.
Už totiž víme, co máme dělat.
Lidé tedy podle vás nevědí, jak se chovat při teroristickém útoku.
Příliš ne. Většinou jsou v tomto směru úplně nepopsaný list.
Já pořád doufám, že nás neprobudí až samotný útok. Přestože se tomu situace blíží. Pořád máme šanci se poučit od zemí, kde k podobným tragédiím už došlo. Pořád je čas na přípravu k jejich odvrácení, nebo aspoň minimalizaci škod. Problém přitom není jenom praktický, ale třeba i legislativní.
Například?
Třeba zákon o českých zpravodajských službách je starý třiadvacet let. Vznikl v dobách, kdy byl teror v dnešní podobě pro většinu politiků i lidí naprosté sci-fi. Stojí v něm například, že za činnost zpravodajských služeb odpovídá a koordinuje ji vláda.
Nikde ale není zakotvená povinnost kabinetu, aby na základě zpravodajských informací i konal. To se týká třeba i už zmíněné prevence.
Možná naivně předpokládám, že kabinet koná. Veřejnost i teroristé přece nemusí vždy vědět, co se v boji proti podobným fanatikům podniká. Důležité je, že se například v Německu či Francii daří v poslední době útokům předcházet.
Mluvíme ale o Česku. Vezměte si třeba nácvik nebo simulaci blackoutu (totální výpadek zdroje elektřiny - pozn. red.).
Před dvěma lety se v hlavním městě uskutečnilo jakési cvičení, které řídil bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý. Už tehdy konstatoval, že Praha na něj v některých oblastech není připravena, pokud to řeknu mírně.
Konstatoval i to, že voda je sice k dispozici, ale v krizové situaci bude chybět potřebný počet dopravních prostředků, aby se zavčas dostala k lidem. Podobných neřešených a přetrvávajících problémů v prevenci teroristických útoků najdete nespočet.
Druhý díl rozhovoru s bývalým šéfem vojenské rozvědky Františkem Štěpánkem vydáme v příštích dnech.
