Stavinoha, Hučín i Devátý uznávají, že svými extrémními či nekompromisními skutky dělí společnost dodnes. I takových bylo ale třeba v boji s režimem, který lidi jen kvůli jejich touze po svobodě věznil, mlátil, nutil žít v bídě anebo v emigraci.
První dva bojovali s totalitou trhavinami a palnými zbraněmi, ten třetí jako mluvčí Charty 77 či prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) až musel nakonec utéct před uvězněním do Polska.
Příbramí otřásl výbuch a Gottwaldova socha se poroučela k zemi
Psal se 24. srpen 1978 a příbramským náměstím Velké říjnové socialistické revoluce otřásl ohlušující výbuch, po němž se přes dva metry vysoká bronzová socha prvního československého komunistického prezidenta Klementa Gottwalda poroučela k zemi.
"Dal jsem mu trhavinu mezi nohy a klapnul to. Měl jsem dvanáct vteřin na to, abych zdrhnul. U kašny mě pak poponesla tlaková vlna," vzpomíná bývalý horník příbramských uranových dolů Ondřej Stavihoha.
Motiv svého riskantního činu vysvětluje desetiletým výročím okupace Československa armádami Varšavské smlouvy (21. srpna 1968) a protestem proti kolaboraci Čechoslováků. "Nebyl jsem v odboji. Bylo to však vyústění něčeho, co se mnou šlo od mládí," říká.
Před odpálením Gottwalda se sešel s kamarády v klubu U koníčka v Dlouhého ulici, kde se domluvili, že k odstranění sochy propašují z šachty uranového dolu potřebné množství trhaviny. "Ve dvě hodiny ráno jsem došel ke Gottwaldovi, kouknu na něj a říkám si: 'Ty jsi ale velkej'. A pak jsem pod něj dal tu trhavinu."
Už za týden si ale pro Ondřeje Stavinohu sfáralo do šachty pět tajných v civilu a začali ho - jak říká - otloukat na vyšetřovně. Kvůli záškodnictví mu hrozil trest smrti. Soud ale nakonec poslal dvaadvacetiletého Ondřeje Stavinohu na devět let za mříže. V kriminále si okamžitě vysloužil přezdívku "Gottwald". Propustili ho dva roky před pádem totality v roce 1987 a parta na šachtě ho bez mrknutí přijala. Někdejší kamarád Jaroslav Týsl, který Stavinohu udal, se otrávil plynem.
Ondřej Stavinoha působí dnes dojmem vyrovnaného a silného muže, jehož nemusí nikdo poučovat o tom, jaká je cena svobody a demokracie.
Zmlátili ho až do bezvědomí s vysvětlením: Kdysi jsme takového rovnou prošili samopalem
Názory na protikomunistický odboj Vladimíra Hučína vyvolávají dodnes silné a rozporuplné emoce. On sám k tomu říká: "Já svými postoji, za které jsem byl odsouzen, určitě společnost polarizuji, avšak lidský život netrvá zase tak dlouho. A když chcete něco změnit, tak musíte někdy přitlačit na pilu."
Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy začal s pomocí balonů naplněných vodíkem rozšiřovat letáky "Pryč se sovětskou okupací". Jenomže policejní brutalita při výsleších ho přiměla k ještě většímu "tlaku na pilu" - výbušninami vyhazoval do povětří vitríny KSČ, Lidových milicí či Svazu československo-sovětského přátelství anebo transparent "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!"
Tajní příslušníci Státní bezpečnosti zuřili bezmocí. Dlouho se jim nedařilo Hučína vypátrat. A když mu přišli konečně na stopu, nemohli mu nic přesvědčivě dokázat. Nakonec ho obvinili z příprav atentátu na levicově orientovaného amerického zpěváka Deana Reeda.
"Byla to vykonstruovaná pitomost. Měl jsem ho podle tajných zlikvidovat obranným granátem. Ale i kdyby, tak bych při tom kvůli velkém dosahu střepin granátu sám zahynul. Výslechy byly velmi tvrdé. Nějaký Lošťák při nich prohlásil: 'Kurva za našich časů v padesátých letech jsme se s takovým hajzlem nesrali. Za fabrikou jsme ho prošili samopalem a byl pokoj. Spoutaného mě pak major Oulehla zmlátil do bezvědomí," vzpomíná.
Vladimír Hučín přiznává, že v boji s totalitou používal násilné prostředky. Vysvětluje to jinou příhodou: "V roce 1971 jsem si šel v Přerově koupit kofolu do sálu, kde zrovna soudruzi slavili 50. výročí založení KSČ. Měl jsem dlouhé vlasy a tričko s nápisem Led Zeppelin. Můj zjev ale vyvolal u slavících takovou agresivitu, že se kolem mě okamžitě vytvořil kruh urostlých funkcionářů, kteří mě zatáhli na záchod, kde mě za neustálého bití a fackování ostříhali. Načež mě odsoudili na deset měsíců za mřížemi - za pobuřování."
Komunistická brutalita spustila v Hučínovi odhodlání k nekompromisnímu boji. Do 17. listopadu 1989 byl čtyřikrát odsouzen na celkem 40 měsíců odnětí svobody. Když pak 18. listopadu 1989 (tedy den po masakru studentů na Národní třídě) vycházel z bran kriminálu, znovu se okamžitě pustil do ozbrojeného boje.
"Dozvěděl jsem se, že Lidové milice převážejí nějaké dokumenty k likvidaci. S pistolí v ruce jsem proto zastavil jejich terénní GAZ a vyzval je, ať tu bednu vyhodí. Byly v ní různé kádrové spisy. Zametali za sebou stopy. Měli na to čas. A my jsme jim ho, bohužel, dali."
Zatvrzelý bojovník za lidská práva
Jen málokdo má právo vyslovit následující názor: "Když svobodu nemáte, tak jste pro její získání schopni položit i život. A když ji najednou máte, tak občas nevíte, co s ní," říká někdejší disident a mluvčí Charty 77 Stanislav Devátý.
Devátý nevyhazoval totalitní symboly do povětří jako Ondřej Stavinoha nebo Vladimír Hučín. Jeho boj s komunismem byl však stejně urputný. Nesmiřitelný boj a zatvrzelý vzdor vrcholil riskantními hladovkami a vynuceným útěkem za hranice.
Začalo to přitom docela nevinně. Devatenáctiletý Stanislav Devátý si v roce 1971 připomínal s kamarády Vánoce ve zlínském hotelu Družba zpěvem koled. Ale také písničkami Karla Kryla, což přítomné soudruhy pobouřilo. S přivolanou policií se pak bojovně naladění mladíci porvali. "Někteří z nás skončili na Vánoce ve vazbě," vzpomíná dnes advokát Devátý.
Jeho "výtržnictví" soud ocenil podmínečným trestem. Hrozilo mu i vyloučení ze střední průmyslové školy elektrotechnické. "Její vedení mě ale podrželo a nechalo dostudovat," líčí Devátý důsledky začátků svého vzdoru proti totalitě.
Krátce nato se už aktivně zapojil do činnosti disentu, rozmnožoval zakázané tiskoviny, organizoval koncerty. Časté výslechy a policejní perzekuce přiměly ovšem jeho manželku k emigraci do USA. "Jednou mě sbalili i s pětiletou dcerou, kterou při mém výslechu držela po zámkem jakási policajtka. Bylo to hnusný. Manželka byla z toho už docela špatná, proto i s dcerou během rekreace v Jugoslávii emigrovala," vzpomíná Devátý. Ztrátu rodiny nesl těžce a ještě více se ve svém vzdoru zatvrdil.
Činnost Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) je třicet let po pádu totalitního režimu stále neprávem opomíjená. Avšak právě ve VONSu se Devátý aktivně angažoval. S přáteli - nehledě na stupňující se represe - navštěvoval politické procesy a informoval o nich vysílání Hlasu Ameriky, Rádia Svobodná Evropa či Mezinárodní federaci pro lidská práva.
K soudu s politickým aktivistou Michalem Mrtvým se proto dostavil i s jeho těhotnou manželkou. Policejní komando ho zmlátilo do bezvědomí.
Trpělivost soudruhů v JZD Slušovice, kde pracoval jako krmič krav, ovšem přetekla, když se stal v roce 1988 mluvčím Charty 77. "Lidé z vedení družstva mi vzkázali, že jsem protisocialistický živel a že jako krmič krav rozvracím družstvo." Pro jeho vyloučení hlasovali i jeho přátelé. Báli se totiž, že jinak by i oni přišli o práci. "Byla to hustá doba," vzpomíná Devátý.
V lednu 1989 - při potlačování protestů - inicioval petici vládě, aby upustila od násilí, jinak jí občané vyhlásí neposlušnost. Následovalo zatčení a obvinění z pobuřování. Jenomže rozjetý Devátý byl už k nezastavení. Při květnové demonstraci ho znovu zatkli a pak obvinili z výtržnictví a z pokračování v trestné činnosti.
Partyzánská povaha Devátého se projevila i tím, že raději dal přednost útěku do již svobodného Polska. Vrátil se 10. prosince 1989, když se už komunistický režim v Československu hroutil.
"Lidem, kteří bojovali aktivně s totalitou, převrátil často jejich odpor život naruby. Zničil ho. Takže po pádu komunismu najednou někteří nevěděli, jak s ním naložit, nevěděli, co mají dělat… a dnes nadávají na celý svět," konstatuje s lítostí Devátý.
On sám je jedním z disidentů, které celoživotní boj za lidská práva motivoval k tomu, aby po pádu totality vystudoval práva a věnoval se advokátské praxi. "Nebýt totality a porušování lidských práv, asi bych dnes nedělal to, co dělám a co mě baví," uznává ovšem advokát Devátý.
