Ještě v první polovině minulého století se jen 30 kilometrů od řeky Paraná, po Amazonce druhého největšího jihoamerického toku, rozkládal prales. Nyní zde na necelých dvou kilometrech čtverečních žije zhruba jedenáct tisíc lidí. Přestože do nenápadné brazilské vesnice Bataypora je to z nejlidnatějšího města latinské Ameriky Sao Paula dvanáct hodin autobusem, lze tady celkem pravidelně narazit na češtinu.
Bataypora v jazyce domorodých obyvatel znamená Baťova dobrá voda. Právě československý podnikatel v celé Brazílii zanechal výraznou stopu. Po druhé světové válce sem emigroval a později zde i zemřel. Baťa plánoval i v Latinské Americe pokračovat ve strategii, kterou si stanovil už před válkou - tedy zakládat sesterské společnosti v cizině, aby jeho firma měla snazší přístup na zahraniční trh a zjednodušil se nákup důležitých materiálů a potravin. Brazilské továrny měly zajišťovat hlavně chov dobytka a produkci kůže.
Původně v zemi plánoval vybudovat deset průmyslových měst, v každém z nich mělo bydlet na 3500 dělníků. Jenže vše bylo dražší, než očekával. Nakonec vznikla v Brazílii jen čtyři jeho města, z nichž jedno je právě Bataypora.
I 57 let od Baťova úmrtí je ve městě patrné, kdo ho založil. Kromě vesnice nese po Baťovi název i zdejší základní škola. U vstupu visí plakát v portugalštině s informacemi o československém podnikateli. Návštěvník se dozví, že se narodil v Uherském Hradišti nebo že mluvil sedmi jazyky.
Už čtrnáct let do Bataypory pravidelně přijíždí na krátkodobé dobrovolnické pobyty čeští nadšenci, kteří kromě fyzické práce místním přibližují českou kulturu a tradice, třeba pomocí filmů nebo hudby. Dvě studentky jsou ve městě i nyní. A místní o "as tchecas" vědí a už z dálky na ně volají české ahoj.
Kromě Bati zde lze narazit i na další české jméno, a to Jindřicha Trachty. Ten do Brazílie po druhé světové válce utekl před komunistickým režimem a setkal se zde s Baťou, se kterým se velmi sblížil. Podnikatel mu pak svěřil výstavbu celé Bataypory.
"Je to divná směs pocitů, když člověk jde do lesů, kde před námi nikdo nikdy nevkročil. Dnes tomu rozumím, co táhlo v dřívějších dobách dobyvatele dopředu. A lidský červ se neustále zavrtává do krajů, které od stvoření světa nepoznaly sekyru," psal tehdy Trachta v dopisech domů.
Později jeho nadšení opadlo, řešil problémy s nedostatkem kvalifikovaných pracovníků, ale i s dopravou a materiály. Přesto zde zůstal a mezi lety 1973 až 1977 byl dokonce starostou města, ve kterém v roce 2001 vzniklo pamětní centrum pojmenované po něm.
A Trachtovi čtyři potomci i s rodinami ve městě žijí dosud. Jeho vnuk Evandro působí jako zdejší veterinář a navíc je českým honorárním konzulem, úřad dokonce sídlí přímo v jeho domě.
"Celkově mám Čechy velmi rád. Dokonce se v Brazílii občas cítím jako cizinec, a to jsem se tu narodil. Více doma se cítím v Česku. Když jsem odtamtud naposledy odjížděl, cítil jsem velkou nostalgii. Dřív jsem tam jezdil častěji, ale teď to bylo kvůli pandemii a práci složitější," říká Evandro velmi dobrou češtinou, kterou ovládá i jeho matka Nida. Zbytek rodiny většinou česky jen trochu rozumí, ale "ahoj" nebo "jak se máš" zvládne říct celé město.
Dobrovolnice z Česka se stravují u Evandrova otce, který jim k obědu pouští svou oblíbenou českou písničku Voda živá od Anety Langerové a také skupinu Buty. U dveří jeho domu visí deska se značkami českých piv. Česko dokonce několikrát navštívil a nejraději vzpomíná na pivní lázeň v Nepomuku na Plzeňsku. I ostatní z rodiny byli v zemi svých předků už minimálně jednou.
Navzdory komplikované cestě do Bataypory návštěvy z Česka pravidelně přijíždí. Od roku 2007 zde vždy od března do června pobývá učitelka češtiny. V letech 2015 až 2017 sem přijeli členové Klubu českých turistů, kteří zde zavedli síť turistických cest včetně barevných značek známých z celého Česka. Vytvořili celkem tři okruhy, které turisty zavedou například k Baťově bustě nebo k potoku Esperanca.
Text byl vytvořen s finanční podporou EU, za jeho obsah nese výhradní odpovědnost autor a nemusí odrážet postoje EU.
