Praha - Jedenáctiletá Jaruška Smržová si na pravidelné návštěvy své tety Emanuely Khodlové rychle zvykla. A zrovna tak brzy se dovtípila, že mléko v konvi od maminky je určeno dvěma - jak dnes říká - klukům, kteří se u příbuzných ubytovali.
Kvůli novým "podnájemníkům" ji ale teta už nepouštěla dál. Vždy jen pootevřela dveře, vzala si konev, aby ji za chvíli s díky vrátila a nechala pozdravovat maminku. "Někdy jsem ty kluky ale přece jen na mžik zahlédla. V paměti mi utkvěly už jen střípky. Například to, že jeden z nich měl moc pěkný švestkově modrý svetr. Ale už vám neřeknu, kterému z těch dvou parašutistů patřil: jestli Janu Kubišovi, anebo Josefu Gabčíkovi," vzpomíná po letech Jaroslava Mokrá-Smržová.
"Museli to být fajn chlapi… párkrát jsem zaslechla i jejich smích. Samozřejmě že jsem tenkrát jako malá holka netušila, co jsou zač a k čemu se chystají," říká. Na důraznou maminčinu prosbu ale o tetiných návštěvnících s nikým nemluvila. A že by z toho mohly mít obě rodiny velký problém, pochopila i z ostražitého chování tety Emanuely.
Ti, kteří ukrývali parašutisty
Od atentátu na třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha uplynulo na den přesně 72 let. A Jaroslava Mokrá-Smržová (84) je posledním očitým pamětníkem na "ty dva kluky" z paraskupiny Anthropoid, kteří Heydricha 27. května 1942 zlikvidovali.
Vzpomíná si i na to, jak krátce po atentátu vyděsila maminku objevem, že u tety spatřila zmizelé tatínkovo kolo a že na něm jezdí asi ti dva kluci, co u ní bydlí. A maminka si ji opět zavázala: "Jaruško, slib mi, že o tom nikomu neřekneš! Ani tohle nesmíš nikomu prozradit!" Právě na kole Jaroslava Smrže unikl Jan Kubiš z místa atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha.
Rodina Khodlova, ale i rodiče Jarmily Mokré-Smržové byli za ukrývání Jana Kubiše a Josefa Gabčíka popraveni 24. října 1942. Jaroslav Smrž přitom podporoval a živil parašutisty prakticky od prvních dnů po jejich seskoku do protektorátu: pomohl jim ukrýt i již nepotřebnou parašutistickou výstroj a s pomocí švagra Václava Khodla je ubytoval.
Z vilky Khodlových pak Kubiš s Gabčíkem odjeli 27. května 1942 zaútočit na Heydricha a od Khodlových se také před zběsilými šťárami gestapa stáhli do krypty kostela Cyrila a Metoděje.
Po zradě parašutisty Karla Čurdy bylo zatčeno a popraveno 294 pomocníků a příbuzných sedmi parašutistů, kteří se ukrývali v kryptě kostela. Nezletilé děti odbojářů byly převezeny do internačního tábora ve Svatobořicích. Zplynovány měly být až po konečném vítězství nacistů.
"Šéf SS Heinrich Himmler trval zpočátku na tom, aby byly zlikvidovány rovněž ony. Státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank mu to ale rozmluvil, 'protože by to mohlo ještě více vyhrotit odpor Čechů a vyvolat nežádoucí rozruch'," objasňuje Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy.
A když se těchto "dětí" (žije jich dosud 46), které na akci Jana Kubiše a Josefa Gabčíka doplatily popravou rodičů, zeptáte, zda měl, či naopak neměl být Heydrich zlikvidován, neváhají s odpovědí ani vteřinu.
"Umění" žít v každém režimu
"Samozřejmě že mě ztráta nejbližších stále bolí. O maminku jsem přišla v pouhých jedenácti letech. I tak si ale nesmírně cením toho, co parašutisté udělali a že rodiče patřili k lidem, kteří jim pomáhali," říká Jaroslava Mokrá-Smržová.
Chvíli přemítá a pak tlumočí maminčina slova, která jí po válce předala babička: "Západní mocnosti si o nás myslely, že jsme spokojeni s životem v protektorátu. Ale atentát jim ukázal, že Češi nejsou zbabělci a že dokážou bojovat proti okupantům."
Když se pak Smržovi dozvěděli, že gestapo zatklo Khodlovy, odvezli své dvě děti nahonem k babičce. "Maminka si určitě domyslela, co ji čeká. Ale nechtěla nás zbytečně strašit, a tak se s námi rozloučila, jako kdyby si nás měla vyzvednout příští den. Víckrát jsme ji s bratrem nespatřili," vzpomíná Jaroslava Mokrá-Smržová.
Nezastírá, že ví o názorech, které kvůli odvetným masovým represím nacistů kritizují smysl atentátu na Heydricha. Jak ale říká, "podobné názory mohou zastávat lidé, jimž nezáleží na tom, v jaké zemi žijí. Lidé, kteří bez výhrad a bez výčitek přijmou jakýkoliv režim - demokracii, nacismus i komunismus".
Rodiče s tetou a strýcem podle ní "nechtěli žít v okupované zemi. Nespokojili se jen s řečmi a kibicováním. Velmi jim záleželo, aby pro svobodu republiky podnikli něco konkrétního. Nepřicházelo v úvahu, aby nechali parašutisty ve štychu."
Vzpomínám, Irenko MÁ
Největším pokladem Ireny Hešové (88) je chlebové srdíčko, které jí maminka poslala z koncentračního tábora Terezín. Je na něm vyryto: "Vzpomínám, Irenko MÁ." Kateřina a Jan Hešovi zajistili úkryt MUDr. Břetislavu Lyčkovi (ošetřil Jana Kubiše, kterého zranila střepina jím hozené bomby na Heydrichovo auto) po jeho útěku z Prahy před gestapem. Lékař Lyčka se později v obklíčení zastřelil.
"Maminka se při našem zatýkání chovala velmi statečně a snažila se mi ještě dodávat odvahu. A když nás gestapo dopravilo k výslechům do svého pražského sídla (Petschkova paláce - pozn. red.), zlomil se jí při loučení přece hlas, když mi říkala: 'Dítě moje zlatý! Já už tě nikdy neuvidím!' Tuhle větu jsem si pak v internačním táboře stále dokola připomínala. Stejně jako moment, kdy mi při zatýkání v rychlosti sbalila dva ručníky a nějaké maličkosti na cestu. Jí samotné to ale gestapáci zakázali. Prý si vystačí s tím, co má na sobě," vzpomíná Irena Hešová.
Irena Hešová po válce dlouho doufala, že její rodiče přežili. Pak se alespoň utěšovala myšlenkou, že pokud maminka umírala v plynové komoře, nebyla sama a držela se za ruku jiné ženy, aby si dodávaly sílu.
Teta se strýcem se už ale na její trápení nemohli dál dívat, takže jí raději ukázali úmrtní listy rodičů. Oba byli zastřeleni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen při měření tělesné výšky výstřelem z pistole do týla.
"Zemřeli tedy úplně sami a pro mě tím začal po válce znovu život," svěřuje se Irena Hešová. Ani ona rodičům nezazlívá, že se postavili nacistům, třebaže jí jejich rozhodnutí převrátilo a poznamenalo život.
Své rodiče má za lidi, kteří se vrhali obětavě do všeho, co mohlo prospět republice. "A tím byla i pomoc parašutistům, anebo alespoň lidem, kteří jim pomáhali. Jen nevím, zda jsou dnes podobné motivy někomu srozumitelné," obává se Irena Hešová.
Fanatici, anebo hrdinové?
Tatínek Igora Pleskota (84) obstarával parašutistům falešná lékařská osvědčení, aby se jimi mohli prokázat při náhodné policejní kontrole či při otázkách policistů, proč nejsou v pracovní době v zaměstnání.
Při zatýkání se právník Jiří Pleskot snažil dát synovi Igorovi alespoň zlaté hodinky. Muži v kožených kabátech mu to nedovolili. A to je také poslední vzpomínka, kterou si Igor Pleskot na tátu uchoval.
Stejně jako otcovu zásadu, že někdo musí v republice zůstat a dělat, co je třeba. "Národ, který nebojuje za svou existenci, nemůže očekávat pomoc od jiných," říkával často Pleskotův otec.
"Pokud se mě tedy ptáte, zda bylo správné, že parašutisté zlikvidovali Heydricha, přestože při odvetě nacistů byli zavražděni i mí rodiče, tak říkám: ano, bylo to správné. A já o tom nikdy nepochyboval," ujišťuje Igor Pleskot.
Jeden z největších znalců období protektorátu Vojtěch Šustek nicméně připomíná, že kolaborantská a nacistická propaganda ovlivňuje nemalou část veřejnosti dodnes - 72 let od atentátu. 294 odbojářů, kteří přímo či nepřímo pomáhali parašutistům, byli touto propagandou líčeni jako "fanatici, kteří vydali své rodiny smrti a zmaru".
"Stačí si přečíst internetové diskuse," dodává Šustek. Mimochodem - u žádného z potomků zavražděných vlastenců nezaznamenal ani náznak výtky, že "to rodiče neměli dělat", ale právě naopak, že "to přece udělali pro osvobození republiky".
"Život s lidmi, jejichž rodiče pomáhali parašutistům, tvrdě zametl, a přesto si nenaříkají, nenárokují si slávu či zásluhy a o svých osudech hovoří jen velmi neradi. Žijí vlastně zcela v ústraní a ví o nich jen málokdo," popisuje Šustek charaktery lidí, jejichž rodiče se obětovali právě proto, že mysleli na životy svých dětí.
Pro každé dítě je podle dětské psycholožky Jitky Jeklové obrovským, a někdy jen těžko zvládnutelným traumatem, pokud jsou zavražděni či předčasně zemřou jeho rodiče - nejdůležitější lidé v jeho životě.
A děti popravených pomocníků parašutistů či jejich příbuzných to podle psycholožky zvládly dost možná i proto, že rodiče se pro ně stali příkladem statečnosti, s nímž se mohli zejména v těžkých životních chvílích identifikovat.
