Praha - Otec Lea Zahela byl před válkou tajemníkem německých sociálních demokratů na severní Moravě. Po obsazení Sudet utekla celá rodina do Brna, kde pomáhala dalším uprchlíkům.
Ačkoli byli Zahelovi přesvědčení antifašisté, po válce je tvrdě zasáhly tvrdé represe. Otec byl zatčen a vězněn, matka se synem byli hnáni pěšky s puškami Revolučních gard za zády z Brna do Rakouska.
Rodina Zahelova patří mezi antifašisty, jejichž osud zmapovali historici v rámci tříletého projektu Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postiženi v rámci opatření proti nepřátelskému obyvatelstvu.
"Tito pamětníci nebyli jen pasivními aktéry dějinných událostí. Naopak do nich aktivně zasahovali. Již od počátku třicátých let vystupovali proti nacistické ideologii a po Mnichovu 1938 byli proti pronásledování jako první," poznamenal Oldřich Tůma, ředitel Ústavu pro soudobé dějiny, který se na projektu podílel.
Prohráli válku dvakrát, republika jim nepomohla
"Ohrožená republika se jich ve vypjaté chvíli nedokázala zastat, podobně jako po roce 1945. Tito zapomenutí hrdinové prohráli válku dvakrát, poprvé než vůbec vypukla a podruhé po jejím skončení," dodal Tůma.
Historici poskládali databázi, která obsahuje jména více než 120 tisíc antifašistů. Se 70 z nich osobně mluvili, vydali několik publikací.
Mnoho československých antifašistů se přitom po válce raději "dobrovolně" přihlásilo a odjelo speciálním vlakem do Německa či Rakouska. Před útoky československých úřadů i občanů totiž mnohdy nezabránily ani průkazy antifašistů, které odpůrci nacistů dostávali.
"Zvláštní práva nabytá antifašistickou legitimací již brzy neměla žádnou váhu," uvedl německý historik Manfred Wille. "Docházelo k zatýkání, internacím, ztrátě zaměstnání a majetku".
Mluvíš německy? Tumáš pohlavek!
Stejnou zkušenost prožívali po válci i Zahelovi. Ihned po osvobození dostávali důrazně na vědomí, že jsou občany druhé kategorie - protože jsou Němci.
"Otec šel zase normálně do práce. Vyjde ven z domu, mladík s červenou páskou na rukávě ho zastaví a ptá se, jestli je Němec, a když otec odpověděl německy, byl ihned odpovědí pohlavek, protože neodpověděl česky," vzpomíná na události v květnu 1945 Leo Zahel v rozhovoru v knize Československu věrni zůstali, která je jedním z výsledků tříleté práce historiků. Jedním pohlavkem však šikana pana Zahela neskončila.
"Otec musel pochovávat mrtvoly, přičemž nevěděl, jestli to byli zabití, nebo sebevrazi," vypráví Zahel, jehož otec byl na několik měsíců uvězněn. Museli vykonávat i nucené práce, dokonce se nevyhnuly ani Leovi, ačkoli mu ještě nebylo ani čtrnáct let.
Neviděls ještě zdechlýho, neviděls mrtvolu?
Matku se synem Leem nakonec čekal vyčerpávající "nekonečný" pochod z Brna do Rakouska, při němž zahynulo mnoho Němců.
"Když jsme cestou chtěli pomoci někomu, koho jsme viděli ležet v příkopu, hned se na nás hlídka rozkřikla: 'Neviděls ještě zdechlýho, neviděls mrtvolu?' a hnali nás dál."
Neustále slyšeli práskání z pušky. "Někdy to tam vzadu bouchlo, to jsme si vždycky trochu pospíšili, tak nás osud nedostihnul," vzpomíná Leo Zahel. V jednu chvíli ovšem měli namále.
"Jednou jsme byli už opravdu zcela vyčerpaní, sedli jsme si na kraj silnice," vybavuje si Zahel. "Najednou stál před námi zase někdo s rudou páskou na rukávě a puškou a já jsem si myslel, že je to teď naše poslední hodinka."
Nebyla. Gardista naštěstí Zahelovi znal. "Já vím, že jste byla vždycky proti nacistům," řekl gardista paní Zahelové. "Dokud tu mám dozor já, těchhle deset minut tu můžete zůstat, ale pak musíte dál."
Teď jdete domů, ke svému Hitlerovi!
V Pohořelicích pak Zahelovou se synem čekala prohlídka. Ostatně jako už poněkolikáté.
"Zase začalo hledání cenností, to znamená, že jsme museli zase otevřít kufry a batohy. Všechno nám prohrabali, vzali nám prsteny, hodinky, snubní prsteny, všechno co mělo nějakou cenu," vypráví Leo Zahel.
Když kolona dorazila k rakouským hranicím, loučili se stráže s vyháněnými Němci výkřiky: "Teď se jde domů, k vašemu Hitlerovi!" Mnozí ale dál za hranice nedošli. Protože měli při vysilující cestě ukrutný hlad, jedli syrové brambory a dostali úplavici.
"Mnoho lidí cestou zemřelo na tyto nemoci, že z hladu jedli syrové věci. V Drasenhofenu dosud existuje velký hřbitov lidí, kteří to nezvládli a umřeli," dodává Zahel.
