Praha - Rozdělení a nasazení prostředků v boji s korupcí je velmi tajuplná záležitost, říká analytik společnosti Transparency International ČR Radim Bureš v rozhovoru s Aktuálně.cz.
A.cz: V poslední zprávě Transparency International figurovala ČR po boku zemí kritizovaných v souvislosti s nejrůznějšími korupčními jevy. To asi není moc dobré vysvědčení pro Nečasovu vládu, která tvrdí, že boj s korupcí je jednou z jejích priorit…
Výsledky ČR skutečně jsou špatné a ve většina mezinárodních zpráv, ať již je zpracovává TI, Světové ekonomické fórum či Global Integrity, ukazuje, že Česká republika si stojí poměrně špatně. A to jak z hlediska korupce samotné tak i co do mechanismů, které by jí měly bránit.
A.cz: Navíc, když srovnáváme index vnímání korupce, který TI vydává každým rokem, tak se situace neustále zhoršuje. Loni jsme se ocitli na 55. až 57. místě, což bylo o pět míst hůře než předloni. Dostali jsme se tak na stejnou úroveň jako Namíbie a Saúdská Arábie…
To je jen taková zajímavost na okraj…Důležitější je samozřejmě srovnání s okolními zeměmi a z toho nevycházíme dobře. Hůře je na tom pouze Slovensko, Maďarsko je na tom lépe a Polsko dokonce výrazně lépe.
Je také zajímavé sledovat křivku indexu v čase. Ukazuje se totiž, že hodnocení ČR se začalo zhoršovat po roce 1995, pravděpodobně v souvislosti s postupující privatizací. Trend se obrátil až v roce 2002.
To si vykládám tak, že byla přijata první vládní a protikorupční strategie a začala působit akce Čisté ruce, se kterou přišla vláda Miloše Zemana. A i když ji všichni kritizují a je vnímána jako neúspěch, ta změna trendu je tady zřejmá. Pozitivně asi také zapůsobily aktivity spojené s přípravou ČR na vstup do EU.
A totéž platí pro další obrat křivky směrem dolů a tedy zhoršování trendu po roce 2007 s nástupem vlády Mirka Topolánka.
Vyjmenovávat splněné úkoly je směšné
A.cz: Co by v rámci boje s korupcí měla současná vláda učinit především?
Prvním klíčovým pilířem je vytváření infrastruktury ať již zákonné či institucionální a tady vláda Petra Nečase skutečně řadu věcí připravuje. Toho, co se podařilo dotáhnout až do konce, je ale velmi málo. Za zmínku stojí zákon o zadávání veřejných zakázek.
A.cz: Ten je ale ve své konečné podobě dost okleštěný. Firmy, které zakázku dostanou, nemusí udat všechny subdodavatele, a těch je zpravidla celá řada…
Ten zákon skutečně zůstal někde ve třech čtvrtinách cesty. Další klíčové zákony, ať již se to týká financování politických stran nebo lobbingu jsou stále ve stádiu přípravy. A to ještě mluvíme o oblastech, ve kterých vláda aspoň vykazuje nějakou snahu.
Vezměme si samotné fungování justičního systému. Dnes je jasné, že s nástupem vlády Mirka Topolánka došlo k ovládnutí alespoň části špiček státního zastupitelství s cílem nepřipustit trestní stíhání u některých kauz, v nichž figurují politici. To se začalo s nástupem nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana měnit a proto také ten současný boj okolo obsazení postu vrchní státního zástupce v Praze.
A.cz: Nejde ale jen o infrastrukturu…
Ano, dalším pilířem boje s korupcí je vytváření politické kultury. To jsou signály, které vláda vysílá či nevysílá, ve smyslu toho, jak vážně boj s korupcí myslí. A této oblasti bych řekl, že vláda selhává úplně.
Ať již se podíváme na naprosto nezvládnutou kauzu Státního fondu životního prostředí a ponechání pana Drobila ve funkci místopředsedy ODS či případ pana ministra Vondry, spojeného s kauzou Promopro, který ve vládě dokonce zůstal. Totéž platí pro odvolání ministra spravedlnosti Pospíšila, které veřejnost vnímá jako útok na pozitivní změny uskutečněné v rámci justičního systému.
Když se premiér vyjadřuje k boji s korupcí, tak jenom vyjmenovává, kolik procent z oněch 58 úkolů již jeho vláda splnila. A to působí maximálně směšně.
Zkušený korupčník by peníze do krabice nedal
A.cz: Teď byl poprvé někdo chycen přímo s úplatkem sedmi milionů, mám na mysli kauzu hejtmana Ratha. V těch velkých kauzách ale jde přitom o daleko vyšší částky. Jak je možné, že se v žádné z nich dosud nepodařilo nashromáždit žádné důkazy?
Rozdělení a nasazení sil a prostředků v boji s korupcí je velmi tajuplná záležitost. Pan Rath udělal tu chybu, že si peníze odnášel v krabici. To by zkušenější korupčníci neudělali.
Když se podíváme na kauzu Promopro nebo na kauzu Dopravního podniku Hlavního města Prahy, tak tady máme velmi složitý, v podstatě mafiánský systém odčerpávání veřejných prostředků, kde dohledat to konkrétní porušení zákona je velmi obtížné. Bylo by proto dobré, aby na tyto kauzy byl nasazen takový počet lidí, jako tomu bylo v případě kauzy doktora Ratha.
V takovýchto složitých případech by navíc měla svou roli hrát BIS. A je velmi sporné, co tato služba v těchto kauzách dělá a pro koho.
A.cz: Jedním z nejvíce citovaných zákonů v souvislosti s možnými korupčními praktikami je zákon o tzv. anonymních akcíích. Zákon, který je konečně na světě, je ale zase jen polovičatý.…
To je standardní český přístup, ve kterém se spojují zájmy určitých skupin založených na propojení byznysu a politiky. Praxe by nemohla být taková, jaká je, kdybychom tady měli skupinu kvalitních úředníků, kteří by připravovali zákony o hospodárném nakládání s veřejnými prostředky.
A.cz: Vzpomínám si na předloňskou debatu v parlamentu, kdy poslanci za ODS, mimo jiné Martin Doktor, tvrdili, že podobný zákon ve většině evropských zemí neexistuje , ačkoliv opak je pravdou. My jsme naopak byli společně s Nauru a Marshallovými ostrovy jedinými třemi zeměmi na světě, které ho neměly. Všude jinde existoval, ať již s menšími či většími omezeními…
Je to tak, nemáme na stole srovnávací studie, které by ukázaly, jak se s danou problematikou nakládá ve světě. Stát si prostě za celé ty roky, kdy se o tom mluví, nedokázal nechat zpracovat solidní analytické podklady. Stejně tak probíhá diskuse o zákonu o státní službě. Znovu a znovu se ukazuje, jak velmi chybí profesionální státní služba, jejíž vznik po léta politická reprezentace blokuje.
Nelze jen škrtat výdaje
A.cz: Kromě neochoty politiků a nepříliš funkční justice je hlavním problémem v boji s korupcí i samo podnikatelské prostředí. Světové ekonomické fórum hodnotí Česko co do etiky podnikatelského prostředí na předposledním místě v EU. Tři pětiny účastníků průzkumu ze sféry malých a středních podniků přiznávají, že bez úplatku nemají šanci dosáhnout na státní zakázku…
Toto je jeden z mála kvalitních empirických výzkumů, které jsou z domácích zdrojů k dispozici. A důkaz toho, že stát není schopen si něco podobného zadat. K té etice - u nás se dvacet let buduje představa, že do podnikání žádná etika nepatří, přičemž nositelem této filosofie byl od začátku Václav Klaus. A tím, že se jedná o silnou osobnost, tak tenhle názor v jistých politických a podnikatelských kruzích do značné míry převážil.
Rozdíl mezi námi a Západem je v tom, že v západní Evropě je postulována nějaká představa, jak ta společnost má vypadat. Že v ní platí vláda práva a zároveň určitý etický kodex, a pokud někdo chce tato pravidla obcházet, tak končí, ať již v politice či v podnikání či alespoň v podnikání za veřejné prostředky. A to u nás chybí. Pokud byla u nás zesměšňována vize rozdělující peníze na čisté a špinavé, pak jsme se nutně museli ocitnout tam, kde jsme se ocitli.
A.cz: Podle odhadů Transparency se ze státního rozpočtu každoročně ztratí - především díky korupčnímu jednání - přes sto miliard korun. Na základě čeho jsou tyto odhady prováděny?
Základní metoda je srovnání těch veřejných zakázek, u kterých je celý proces zadávání a realizace transparentní s těmi, u kterých tomu tak není. V tom prvním případě se totiž skutečně podaří stlačit konečnou cenu výrazně dolů.
Docent Pavel z Vysoké školy ekonomické má několik výzkumů, na nichž ukazuje, že přidáním jednoho uchazeče o státní zakázku se její cena snižuje o určité procento. Lesy České republiky, které přece jen zahájily o něco transparentnější proces při výběru firem na lesnické práce, najednou dosahují mnohem větších zisků pro stát než v době, kdy se ty ceny dohadovaly někde mimo veřejnou soutěž.
V minulosti byla řada zakázek realizována tak, aby žádná transparentní soutěž neproběhla. Ty peníze, které do nich stát vložil, se samozřejmě nikde neztratí, vracejí se prostřednictvím podpory politických stran či v podobě poměrně slušné „spotřeby" bentleyů v ČR. Zčásti samozřejmě odcházejí na konta u bank na různých lukrativních ostrovech.
A.cz: Když si vezmeme, že většina státních zakázek je předražena o jednu čtvrtinu a jejich objem je čtyři sta, pět set miliard ročně…
Šest set čtyřicet miliard.
A.cz: … pak nám z toho vychází docela slušná částka.
Já bych to viděl o něco méně, než pětadvacet procent, které uvádíte. Asi tak mezi deseti a patnácti procenty, pořád jsou to ale velké peníze.
Samozřejmě nelze čekat, že se nám podaří dosáhnout nějakého optimálního stavu, ale u celé řady klíčových věcí, ať už je to Opencard, Blanka či IZIP protekly skutečně miliardy, a pokud by se tady ztráty daly alespoň částečně redukovat, pak by na tom státní rozpočet byl skutečně lépe. To by ale naše polické špičky nesměly pouze škrtat výdaje, ale podívat se na ty klíčové finanční kanály a umožnit náležitý dohled médií a veřejnosti.
