Praha - Tisíce českých rodin dodnes neví, kde jsou pochováni jejich nejbližší, kteří zahynuli za druhé světové války nebo během komunistického útlaku. Nejznámějším případem masového pohřebiště, kde podle odhadů může ležet až 14 tisíc těl, jsou pražské Ďáblice.
Právě odtud experti před dvěma lety vyzvedli a identifikovali ostatky známé oběti komunistického režimu, číhošťského faráře Josefa Toufara. Jenže Toufar je jen jednou z nemnoha výjimek, nejen v Ďáblicích. Podobných masových hrobů, kde leží lidé beze jména, je v zemi mnoho. To by se mohlo brzy změnit.
Někteří senátoři prosazují, aby byly ostatky obětí totalitních režimů exhumovány a identifikovány. Současně požádali, aby stát místa masových hrobů prohlásil za kulturní památku. A jejich iniciativa má první výsledky. Ministerstvo kultury chce do konce roku předložit vládě návrh na prohlášení ďáblického hřbitova za národní kulturní památku. "Návrh byl již doporučen na zasedání vědecké rady ministerstva kultury pro památkovou péči," uvedla tisková mluvčí ministerstva Simona Cigánková.
Senátoři z výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice se už 21. června sejdou s několika ministry a experty, aby se dohodli na možnosti přípravy nového zákona, který by možnost exhumací obětí v masových hrobech řešil. "Zatím máme zákon jen o válečných hrobech, který je příliš specifický. Měl by vedle něho vzniknout nový zákon, který se bude zabývat i hroby obětí totalitních režimů, o které by se stejně jako o hroby válečných hrdinů měl starat stát,“ uvedl historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
"Nevíme, kolik padlo lidí. Co jsme to za národ?"
Poprvé se senátoři obrátili na premiéra Bohuslava Sobotku a ministra kultury Daniela Hermana už na konci roku 2014. Po roce se v Senátu na veřejném slyšení k věci sešli někteří politici, historici a další experti a dali návrhu podporu.
"Ani jsme nespočítali své mrtvé za druhé války, za první války, v odboji, my jsme jim ani nedali jména. My nevíme, jestli Čechů a Slováků bylo za druhé světové války povražděných nebo padlo 260 tisíc, nebo 360 tisíc. Proboha, co jsme to za národ?" řekl například ředitel Odboru pro válečné veterány ministerstva obrany Eduard Stehlík.
Češi by podle něho měli následovat příklady dalších evropských zemí, například Polska, které začalo ve velkém s exhumacemi a identifikací svých obětí před pěti lety. "My tady máme národní hrdiny na smetišti. A my to smetiště musíme proměnit na národní hřbitov,“ řekl Stehlík.
Velkorysý záměr už podporují i důležitá ministerstva. „Ministerstvo obrany iniciativu vítá a je připraveno ji podpořit,“ uvedla Jana Zechmeisterová z tiskového oddělení ministerstva obrany. Vstřícně se k návrhu staví i ministr kultury Herman. "Návrhy mají samozřejmě moji podporu. Je zapotřebí, aby dosud anonymní oběti komunistické zvůle dostaly zpět tvář i jméno a jejich památka byla důstojně uctěna," řekl Herman.
Hroby by měly dostat označení i jména
Míst, kterých by se nový zákon týkal, bude zřejmě více než stovka. Podle dosavadních zdrojů Češi i Slováci po válce otevřeli 124 masových hrobů a exhumovali více než 4000 obětí. Dodnes ale byla objevena řada dalších.
"Oběti nacismu však byly vydávány za anonymní masu obětí nelidského nacistického režimu. A konkrétní tvář jednotlivých obětí se postupně ztrácela," uvedl historik Pavel Zeman z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Konkrétní příklad existuje podle něho například z Dětřichova u Moravské Třebové, kde se v letech 1943-1945 nacházel porodní tábor pro dělnice z Východu. V táboře zemřelo pravděpodobně několik set dětí. V 50. letech byl obětem zločinu postaven pomník, ale je na něm uvedeno pouze, že připomíná oběti násilí nebo oběti fašismu.
Identifikovat mrtvé by se po mnoha desítkách let mohlo podařit jen trpělivou, systematickou prací. "Poláci i při tak velkém množství ostatků ukázali, že to lze. Jde o vytipování okruhu příbuzných, získání dat a DNA," řekl historik Blažek. V ideálním případě by každý masový hrob měl být nakonec označený minimálně pietní deskou, na které by stála jména obětí.
Problém s vepřínem
Zákon by se měl týkat i romského pracovního tábora v Letech u Písku, kde zemřelo přes tři sta Romů a na jehož místě dodnes stojí vepřín. Jenže vyhlásit místo národní kulturní památkou i s vepřínem by samozřejmě nebylo důstojné. O odkoupení zařízení a případném vybudování nového na jiném místě zatím s majiteli bez výsledku jednají ministr kultury Herman a ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Celá věc vázne na rozdílné představě o ceně transakce.
Stejně tak by měla být důstojně označena i místa, kde leží Němci. Ať už němečtí vojáci nebo ti, kteří zahynuli při divokém odsunu. Což bude nejspíš leckde narážet na odpor. Zapeklitým případem jsou už samotné Ďáblice, kde v jedné části pohřebiště leží němečtí gestapáci i jejich čeští kolaboranti.
"Je to samozřejmě komplikovaná otázka, ale je 70 let od války a pro národní usmíření bychom měli připomenout všechny zemřelé, Čechy, Židy i Němce," míní senátor za KDU-ČSL Zdeněk Papoušek, který patří k iniciátorům akce.
Své mrtvé, o kterých věří, že jsou právě v Ďáblicích pochováni, stejně navštěvují jejich příbuzní bez ohledu na to, na čí straně stáli. Autor knihy o faráři Toufarovi Miloš Doležal před několika lety na ďáblickém hřbitově potkal starší ženu, která pokládala k jednomu z neanonymních hrobů věneček.
"A vypadlo z ní po chvíli, že je dcerou kladenského gestapáka Oskara Felkla. Ona žije v Německu a její otec byl popraven v roce 1947 a zřejmě v Ďáblicích pohřben i s dalšími příslušníky kladenského gestapa. Ona tam jezdí pravidelně, zapálí svíčku, položí květinu," vyprávěl v Senátu Doležal s tím, že žena květinu klade k pomníku, kde samozřejmě není jméno jejího otce-gestapáka, ale jméno protikomunistického odbojáře.
