Za kulisy událostí - Důvod metylalkoholové aféry? Neschopnost Čechů otevřít kamenné obchody malým venkovským výrobcům.
Insider se zaměřil na český trh s pálenkou a dospěl k závěru, že v Česku zákon chrání velké podniky před konkurencí laciných a kvalitních pálenek od potenciálních výrobců z moravského nebo českého venkova. Ovšem - nechrání je před konkurencí nekvalitních lihových nápojů z garáže.
Například v Řecku, jehož ekonomika je jinak momentálně pro svět odstrašujícím příkladem, to funguje jinak a docela spolehlivě a ten systém je označován za jeden z mála úspěchů řecké daňové správy.
Stát legalizoval černé palírny na celé Krétě tím, že jim umožnil prodávat rakiji v hospodách a tzv. turistických obchodech s poloviční spotřební daní. Zároveň velkoryse přehlíží, že venkované ve svých domech nalévají turistům "načerno".
Výsledek? Podřízením státní kontrole získali Kréťané lepší odbyt a jejich klienti jistotu, že kořalka je kvalitní.
Koupit v běžné krétské taverně malého panáka ouza nebo rakije přijde na euro, jiné druhy tvrdého alkoholu stojí přes dvě eura, přitom nejdražší je alkohol z dovozu. V rodinných hospůdkách na venkově dostane turista za euro dokonce velkého panáka rakije. Nikde se nemusí bát zdravotních následků.
Proč je Rakousko nejlacinější
Tento popis Thomase Balistiera z populární knihy Krétská kultura rakije by se dal po úpravách použít také na výrobu ouza v celém Řecku.
Německý rodák Balistier řecký model chválí, protože ho zná ze své domoviny. Také v Německu mohou menší výrobci s produkcí do 4 hektolitrů lihu ročně vyrábět alkohol se spotřební daní 7,3 eura za litr, přitom větší podniky odvádějí 13 eur.
V Rakousku platí velké firmy 10 eur za litr, malí paliči 5,4 eura. Proto se v rakouských selských dvorech snadno a navíc legálně sežene litr pálenky do 15 eur.
„Německý“ model se užívá také ve Španělsku a v Portugalsku, které zvýhodňují nižší spotřební daní z alkoholu především odlehlé turistické regiony, jako jsou Kanárské ostrovy nebo Madeira.
Kartel velkých lihovarů
Také Češi, Slováci a Maďaři zavedli poloviční spotřební daň pro malé výrobce. Konkrétně zdejší velké lihovary odvádějí spotřební daň ve výši 11,7 eura za litr alkoholu (podle aktuálního kurzu), u kořalky vypálené v pěstitelské pálenici zaplatí obyčejný Čech necelých šest eur.
Česká, slovenská a maďarská sazba daně z lihu se tedy neliší od okolních zemí, ve všech zmíněných zemích také existuje nižší sazba, ale přesto se tuzemský model od německého zásadně liší. S nízkou sazbou se smí v Česku vypálit maximálně 30 litrů lihu, na Slovensku a Maďarsku o 20 litrů víc. Nesmí se navíc prodávat a výrobce by ho měl podle zákona vypít pouze v rodinném kruhu.
Polská stopa
Tuzemská policie nyní sleduje stopu jedovatého metanolu do Polska. A i když to polští kolegové označují za nesmysl, je jisté, že se zdejší černý trh u severních sousedů inspiroval.
Polsko vybírá relativně vysokou spotřební daň zhruba na české úrovni, nepřipouští však její sníženou sazbu. V tom se podobá Slovinsku a Maďarsku před rokem 2010. Ve všech zemích existují stovky domácích palíren a vlády ignorují nebo tolerují jejich provoz, případně se ho snaží regulovat. Například Slovinci povolují vypálit ročně 40 litrů lihu bez spotřební daně.
Polští farmáři vydělávají velké peníze dodávkou lihu velkým výrobcům vodky, a přitom se rozumí samo sebou, že si nějaké přebytky nechávají. Problém nastává ve městech, kde s poptávkou po laciném alkoholu roste nabídka nezdaněného pití. Hlavním zaměstnáním polských celníků se tak v posledních letech stalo odhalování gangů černých výrobců alkoholu.
Nezákonný polský vzor následovali Češi nejdříve na Ostravsku a posléze v celé zemi. Na rozdíl od Polska usnadňoval český stát výrobcům nelegálního alkoholu cestu například tím, že toleroval dokonce rozlévání alkoholu z kanystrů přímo v obchodech.
