Rozhovor – Patří mezi několik málo lidí z České republiky působících v západní Africe sužované smrtelným virem eboly. Dvaadvacetiletá studentka práv Tereza Bártová odjela do ghanského města Obo na východě země, aby tam pomáhala při školní výuce.

Do Afriky odcestovala spolu s dalšími kolegyněmi pod patronátem neziskové organizace Nhoma, jediné české společnosti působící v oblasti. Češky ale kvůli epidemii eboly změnily plány a věnují se i osvětě a zvyšování povědomí o nemoci.

„Místní věří spíš pochybným šamanům a léčitelům. Prodávají jim předražené olejíčky nebo jim i radí, aby například dva dny nejedli. Za tyto „rady“ pak inkasují velké peníze,“ říká Tereza Bártová.

Insider: Ve světě je problematika eboly jedno z nejsledovanějších témat. Jak je to v Ghaně, tedy v zemi, jež leží v oblasti, kterou se nákaza šíří?

Na místních zpravodajských serverech se o tom každý den píše. Také jsme byli v místním radiu, kde jsme o epidemii mluvili. Na druhou stranu však přibližně před týdnem se teprve vláda rozhodla vybudovat izolační centra v nemocnicích.

To bylo v důsledku vyhlášení stavu nouze ghanskými úřady. Projevilo se toto opatření ještě nějak jinak?

Vláda ještě zakázala koupání ve veřejných prostorech. Lidé se také nesmí zdravit potřesením rukou, o čemž mají povinnost mluvit místní duchovní v kostelech. Regionální boháč, u kterého jsme byli na návštěvě, nám ruku nepodal, aby dal najevo, že zákaz dodržuje. Realita je ovšem taková, že skoro každý z domorodců nařízení porušuje.

Dalo by se říct, že vláda nebezpečnou situaci podcenila?

Nemyslím si, že přímo podcenila. Mohla se ale už dřív začít zajímat o zlepšení základních hygienických návyků. Izolační centra v nemocnicích by snad taky měla být samozřejmostí.

Odborníci, kteří v Africe působili, říkají, že povědomí místních o nákaze je minimální. Je to pravda?

Je to stoprocentně pravda. Sama jsem se setkala s názory lidí, kteří tvrdili, že ebolu nedostanou, protože je ochrání „dobrý spirit“. Věří, že je ochrání víra, nevědí, jak se nemoc přenáší, a nedodržují základní hygienu. Lidé na vesnicích nemají ani tušení, co ebola vlastně je. Zejména nejchudší vrstva společnosti, která žije bez elektřiny, neví vůbec nic.

Takže by se to dalo ilustrovat na případu, kdy se v Nigérii rozšířila fáma, že na ebolu pomáhá pití slané vody a místní tomu uvěřili? Dva z nich dokonce na pití slané vody zemřeli.

O tom případu jsem neslyšela, ale určitě je tady hodně lidí, kteří by tomu věřili. Místní věří spíš pochybným šamanům a léčitelům. Prodávají jim předražené olejíčky nebo jim i radí, aby například dva dny nejedli. Za tyto „rady“ pak inkasují velké peníze. Léčitelé dokonce mají podporu některých pastorů místních církví. Stále tu převažuje silná víra v tradiční náboženství.

Je tedy nejdůležitější cestou, jak bojovat s ebolou, rozšiřování povědomí o nemoci a osvětová činnost?

Ano, my se o to snažíme. V Ghaně se sice nepotvrdil žádný případ nakažení ebolou, ale znalosti a podmínky tady jsou kritické. Proto tu mluvíme o hygieně, snažíme se přesvědčovat místní, aby dodržovali základní věci. Do škol, kde vyučujeme, jsme donesli mýdla a přesvědčujeme učitele, aby na děti dohlíželi.

V Africe jsou velké sociální rozdíly. Jak se k nákaze staví místní movití lidé, pomáhají?

Nechci nijak generalizovat, ale mám pocit, že je jim to jedno. Staví se k tomu lhostejně. Můžou se totiž kdykoli sebrat a odjet. Když je někdo bohatý, snaží se to neustále připomínat a staví si velká honosná sídla. Aby ale pomohl, to se většinou neděje.

Měly by se tedy do pomoci s epidemií nějak zapojit vyspělé země?

To, že sem jezdí západní lékaři, je bezvadné. Celkově se ale musí v první řadě změnit přístup domorodců. Měli by začít důvěřovat lékařům, a ne podvodníkům a šamanům. Lidé věří, že nemoc je boží trest, a chovají se tak. Je potřeba odstranit příčiny nákazy, ne jenom následky. V místě, kde neexistuje kanalizace a tekoucí voda je luxus, se pomáhá jen velmi těžko.

Experti tvrdí, že je důležité vybudovat karantény, že lék ZMapp, který pomohl dvěma Američanům, epidemii nemůže stejně zastavit. Je to v těchto podmínkách vůbec možné?

Možné to je, ale znovu říkám, musí se kompletně změnit přístup. Dnes je to ebola, zítra může zabíjet něco jiného. Karantény nepomohou, pokud budou rodiny unášet své příbuzné z nemocnic jako nedávno v Libérii.

Nebojíte se, že se sama můžete nakazit?

Samozřejmě se obávám, ale s tím jsem do Ghany jela. Chovám se však stoprocentně ostražitě. Až přiletím do Česka, nechám se vyšetřit. Jsem ale ráda, že nás místní poměrně přijali. Samozřejmě, běloši v Africe budí pozornost, jež je někdy nepříjemná. Stále mě ale udivuje neinformovanost. Někteří dospělí si myslí, že v Evropě rostou peníze na stromech, bez legrace. Prosí nás o letenky na Západ.

Jan Hejl