Dokument - Těsně před výročím sametové revoluce nechává Insider už ve druhém pokračování opět nahlédnout do dosud nevydané publikace sedmi mladých badatelů, kteří přes dobová fakta zachycují totalitní normalizaci na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Má název Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé a studenti FF UK v období normalizace a je volným pokračováním předchozího zdařilého díla Prověřená fakulta, které se na základě zveřejněných dobových dokumentů věnovalo tomu, jak na jedné z největších fakult pražské univerzity působila v minulém režimu KSČ.

Včera jsme v krátké ukázce přiblížili normalizační postoje Evy Fojtíkové, manželky předního normalizačního ideologa KSČ Jana Fojtíka (http://bit.ly/W9PRAC), a na zítřek je připravena část o vztahu Státní bezpečnosti a tehdejšího vedení fakulty.

Dnes se věnujeme pasážím, které nás vracejí do doby absurdního a komunisty zavedeného systému kádrových posudků. V publikaci má příslušná kapitola název Podoby vzájemné kontroly a jednání v praxi - "Musíme si pomáhat".

......

Loajalita ke kolegům byla korigována především snahou neublížit sám sobě. V konkrétních situacích, kdy byli fakultní pedagogové nuceni posuzovat druhé a rozhodovat o nich, šlo v zásadě o to, jak neznemožnit kolegovi či studentovi dosažení kýžených cílů, ale zároveň pokud možno stvrdit vlastní sounáležitost s kolektivem, stranou, její ideologií a socialistickou společností.

Potřeba skloubit loajalitu ke kolegům s loajalitou k socialistickému zřízení tak zpravidla ústila ve snahu vyhýbat se při hodnocení druhých jakýmkoliv jednoznačným formulacím a soudům. S odstupem několika desítek let proto může mít čtenář dobových posudků pocit, že se v nich jednalo o soutěž v alibismu a že někteří pisatelé dosáhli skutečného mistrovství v dovednosti formulovat s co největší mírou neurčitosti a mlhavosti.

Neurčitost a obecnost byly pochopitelně charakteristické zejména pro posudky na pedagogy či studenty, jejichž reálná politická angažovanost nebyla nijak výjimečná (nebo byla dokonce podprůměrná), ale které přesto měly vyznít pozitivně.

Mezi oblíbené charakteristiky takových hodnocení patřilo konstatování, že „soudruh úspěšně pracuje“, případně že vykonává „obětavou práci“, například v ROH, v SČSP, v SSM nebo ve stranické organizaci. Hodnocení kandidátské lhůty, které mělo uchazečům otevřít, nebo naopak uzavřít cestu do strany, a tím i k řadě kariérních příležitostí, často konstatovalo, že kandidát či kandidátka „pracoval(a) aktivně“, případně že „pomohl(a) katedře i fakultě přiměřeným způsobem při realizaci náročných ideově politických i organizačních úkolů“.

Některé obecné charakteristiky vyskytující se v posudcích sice byly inovativnější, přesto se ale se stejnou obezřetností vyhýbaly jakékoliv konkretizaci: „Byla vždy ochotna se velmi angažovat i v těžkých akcích konstruktivního charakteru, při nichž se mělo něco pozitivního, obecně prospěšného udělat. (...) Podle našeho názoru N. Malíková je mladá individualita, slibující mnoho do budoucna.“

Z hlediska vyšších stranických orgánů byla jedním z určujících kritérií (vedle minulosti nebo správného ideologického zaměření odborné práce) společenská a politická aktivita. V rámci snahy o vzájemnou pomoc se autoři posudků a hodnocení snažili do části věnované právě politické aktivitě implantovat pokud možno co nejvíc činností, aby nevzniklo, či aby se alespoň neprohloubilo právě nežádoucí podezření z pasivity.

Jestliže byla za politickou aktivitu vydávána například činnost v literárním kroužku nebo psaní do nástěnných novin, nešlo rozhodně o výjimku. V jiném posudku se jako „těžiště politické angažovanosti“ prezentovala „organizace vědecké práce“ a skutečnost, že daná osoba „vede kroužek sovětské jazykovědy“ a „připravuje hodnotící práci o pražském strukturalismu“.

Stejně tak byla jako politická aktivita vyzdvihována skutečnost, že jedna z pracovnic fakulty „má dvě dcery, z nichž jedna letos maturuje“, a že se „vzorně stará o jejich výchovu“, čímž je „ovlivňuje tak, aby se staly oddanými občany našeho státu“.

V některých případech se neuvádělo vůbec nic a zůstalo u obecného konstatování, že se dotyčný či dotyčná „politicky plně angažuje“. Tam, kde nešlo tvrdit ani to, kolegové zpravidla popisovali „objektivní příčiny“, proč se posuzovaný dosud nemohl intenzivněji zapojit do stranické práce na fakultě. Mezi ty patřilo nejčastěji nějaké chronické onemocnění nebo pracovní vytížení, ať už v rámci oboru, nebo různých mimofakultních aktivit.

Jinou solidární strategií byly jakési přísliby do budoucna. I u těch učitelů, kteří se nijak politicky neangažovali, nebo se angažovali spíše nedostatečně vzhledem k tomu, o jaký akademický či kariérní postup usilovali, bylo vždy možné zdůraznit, že se „vyvíjejí pozitivně“, a že tak mají slibné perspektivy. Často se ve fakultním prostředí zmiňovala „schopnost soustavného osvojování vědeckého světového názoru“, která byla rovněž příslibem pozitivního vývoje.

Podobná tvrzení se hojně využívala i u lidí vyškrtnutých po roce 1968 z KSČ, z nichž se ostatně řada do společenství zůstavších a příchozích pedagogů na FF UK během sedmdesátých let skutečně integrovala.

V některých případech se místo aktivit a konkrétních odborných či populárněvědeckých projektů, které byly vydávány za politickou angažovanost, hodnotící spokojili s pozitivním líčením charakterových vlastností posuzované osoby. Ty měly ilustrovat žádoucí kladný vztah k socialismu a přínos, který dotyčný či dotyčná znamenají pro socialistickou vědu. Mezi preferované vlastnosti přitom patřily zejména svědomitost, ochota, zodpovědnost, nevýbojnost, skromnost, čest, přímost, ochota zapojit se do kolektivu, schopnost sebekritiky, náročnost vůči okolí i sobě nebo houževnatost.

Neutrální či opatrně pozitivní hodnocení kolegů či podřízených pochopitelně mohlo v rámci schvalování vyššími stranickými i státními orgány narazit na odmítavý postoj. Že k tomuto „odhalení“ výběrovosti či alibismu příslušných hodnocení v některých případech docházelo, dokumentují příklady, jimž se bude věnovat následující část studie. Jestliže přinejmenším na nižší úrovni stranické a fakultní hierarchie převažovala snaha vzájemně si pomáhat, nebo alespoň neškodit, neznamenalo to tudíž alespoň do poloviny osmdesátých let všeobecné rozmělnění kontrolních mechanismů.“

Popsaná snaha neškodit druhým ovšem každopádně měla vliv na atmosféru na jednotlivých katedrách a ústavech. Silná vrstva vzájemné solidarity, která byla mnohdy silnější než loajalita k politickým pravidlům a dobové ideologii, pozoruhodným způsobem doplňovala politizovanou kontrolu a dobovou ideologii.

Vzájemná podpora a pomoc v konkrétních případech relativizovala dopad striktně politických kritérií na kariéru jednotlivců. Tyto skutečnosti dnes (vedle snahy vnímat vlastní profesní život jako důstojný nebo dokonce v dobovém kontextu výlučný) vedou pamětníky k tomu, že na své normalizační pracoviště často vzpomínají jako na 'ostrůvek pozitivní deviace'.