Machete zabíjí

Režie: Robert Rodriguez

Obsazení: Danny Trejo, Michelle Rodriguez, Jessica Alba, Demián Bichir, Mel Gibson ad.

Co říká distributor: Machete je zpátky a pouští se do mise, kterou by nezvládl žádný jiný smrtelník. Bývalý federální agent Machete je pověřen americkým prezidentem, aby se zhostil úkolu, se kterým si nevědí rady ani jeho speciální jednotky. Machete musí sám najít výstředního milionáře a obchodníka se zbraněmi Luthera Voze, který plánuje vypustit smrtící raketu. Na jedné straně je plán na rozpoutání války a anarchie na celé planetě – a na druhé jediný muž, jehož nejoblíbenější zbraní zůstává mačeta.

Verdikt: Jít

Druhý filmový Machete dělá to, co slibuje ve svém názvu. Zabíjí. Hlavy létají, střeva se trhají, lidé jsou obraceni naruby. Nehledejte v tom nic komplikovaného. Machete nenastavuje zrcadlo – ostatně, kdo by chtěl vidět v zrcadle tvář Dannyho Treja?

Zatímco první Machete měl (s přimhouřením obou očí) jistou žánrovou logiku a v mantinelech céčkové až déčkové produkce byl tak nějak uvěřitelný, druhý Machete tyto aspekty svého prvního dobrodružství zvážil a shledal je nehodnými. Ano, zabil je. Tentokrát se vydal cestou ryzí šílenosti. Nebo jinak: zábavnosti.

Film je to prvoplánový a dětinský. Dětinský v tom, že potřebuje hrdiny větší než život, potřebuje přepálené násilí a potřebuje objekty sexuální fixace – a protože režisér je chlapeček, tak je jasné, že ty objekty budou holčičky. Ovšem pozor – ona fixace probíhá ve vší počestnosti. Děti ke svým idolům přece primárně vzhlíží (a navíc je pořád ještě mnohem víc baví ty usekané hlavy). Proto je sexuální scéna v Machete zabíjí skryta ve vtipu "Nasaďte si 3D brýle".

Podobně je dětinská výstavba příběhu Machete zabíjí – respektive jeho jednotlivých scén, které se jednoduše řadí jedna za druhou. Rodriguez se je nesnaží nijak provazovat, vždy existují jen pro přítomný okamžik. A nemusí dávat smysl. Kromě jediného: jejich aktéři jsou a) naprosto úžasní, b) naprosto úžasně zlí a c) naprosto zbytečný kanónfutr. Jako zábava na jeden večer – proč ne?

-

Příběh kmotra

Režie: Petr Nikolaev

Obsazení: Ondřej Vetchý, Lukáš Vaculík, Andrej Hryc, Vica Kerekes ad.

Co říká distributor: Příběh kmotra je inspirován bestsellerem Jaroslava Kmenty „Kmotr Mrázek". Popisuje vzestup a pád člověka, který se od kšeftu s digitálními hodinkami posunul až na pozici šedé eminence české politiky. Ve filmu Příběh kmotra se střetnou dva světy – víra v právo silnějšího a chytřejšího a víra ve spravedlnost. Budeme sledovat strhující souboj představitele zákona a pořádku s člověkem, který řád přizpůsobuje svým vlastním potřebám.

Verdikt: Nejít

Úvodní scéna filmu Příběh kmotra, ve které sledujeme Ondřeje Vetchého jako kmotra Vedrala (čti: Mrázka), jak „koupí" střelu do hrudi uprostřed stadionu při vzpomínce na staré přátelství, které se rozpadlo, a těsně předtím, než se skácí k zemi, z jeho pootevřených úst vyjde démonická pára, vlastně charakterizuje film Petra Nikolaeva docela přesně.

Dokážeme rozeznat klišé gangsterských filmů a s trochou vůle uznat, že celá scéna je poměrně efektní, ale zároveň zřetelně cítíme, že tvůrci příliš tlačí na pilu a že přehnaný žánrový patos se jim nebezpečně překlápí do vlastní parodie.

Záměr, se kterým tvůrci do tohoto „pseudoskutečného příběhu" šli, nám přitom polopaticky odhalí v závěrečném titulku: Nejde o přepis skutečných událostí, ale o portrét jedné doby. To určitě do velké míry platí, ale: rozhodně nejde o portrét nějak pečlivě vykreslený, ale spíš líbivě nahozený podle palcových titulků bulvárních novin.

Vedralova spletitá mafiánská „krakatice" je ve filmu zploštěna na zhruba pět kumpánů, se kterými jako kmotr organizuje všechny své podvody a další zločiny, a proti němu zase stojí trojice vyšetřovatelů vedená jediným hrdinou bez bázně a hany. O něm víme vlastně jen to, že je slušný, protože to sám často říká, a totéž se dá říct i o Vedralovi s jeho několikrát omílaným heslem „silnější vyhrává".

Své plány a pocity přitom zásadně otevřeně vysvětlují svým kolegům, a tím i publiku (kouzelně přímočará je třeba porada Vedralova týmu o tom, jak zneužít kuponovou privatizaci), až se skoro zdá, že tvůrci tu aplikovali politický požadavek „dokonalé transparence" a vytvořili film, kde není vůbec nic zamlčené a skryté.

Všechno je zkrátka podané tak po lopatě, aby se u filmu snadno nadávalo na poměry, což zvlášť ve volební a povolební atmosféře, kdy se film v kinech objevuje, může leckterému divákovi přijít vhod. Jiný typ diváka si uvědomí maximálně to, jak prostince a nedostatečně by to vypadalo, kdyby se určité události odehrály přesně tak, jak si to představuje „bulvární" pohled na věc.