Ostatky druhoválečného parašutisty Jaroslava Švarce z výsadku Tin jsou navíc dost možná promíchány s kostmi Emanuela Moravce, jehož měl podle plánu Londýna zlikvidovat. Moravec, ministr školství a národní osvěty protektorátu Čechy a Morava a symbol českých kolaborantů s nacismem, spáchal na sklonku druhé světové války sebevraždu.
U severní zdi Ďáblického hřbitova tak podle historiků nepráchnivějí jen zbytky kostí sedmi čs. parašutistů, kteří po likvidaci zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zahynuli v boji o kryptu kostela Cyrila a Metoděje, ale i legend českého odboje Václava Morávka (legendární odbojová skupina Tři králové), Františka Peltána a Jindřicha Klečky.
Nebo třeba i pardubické spolupracovnice paraskupiny Silver A, učitelky Lidmily Malé, či Marie Moravcové, která vařila parašutistům ukrývajícím se ve zmíněné kryptě, a také čelných představitelů Obce sokolské - velitelů úderné skupiny Říjen Jaroslava Pechmana, Jana Zelenky i jeho syna Milíče.
Na stejném místě však spočinula i těla kladenských gestapáků, kteří se podíleli na vyvraždění Lidic, i nejvyšších nacistických pohlavárů K. H. Franka či říšského protektora Kurta Daluegeho. Skončili zde ovšem i parašutisté Karel Čurda s Viliamem Gerikem, kteří své kamarády zradili a přistoupili na spolupráci s gestapem.
Další jména připomínají i následnou temnou kapitolu z historie Československa a Ďáblického hřbitova: s nacistickými zločinci spočívají de facto na stejném místě oběti poválečných komunistických represí. Například ve vězení utýraná Zdenka Mašínová, manželka legendárního a nacisty popraveného odbojáře Josefa Mašína. A donedávna zde bylo také tělo Josefa Toufara, komunistickou Státní bezpečností umučeného kněze.
"Ďablický hřbitov je ostudným smetištěm českých dějin. Pro nás je nepředstavitelné, že zde leží naši hrdinové a vlastenci, řečeno drsnou nadsázkou, v objetí se svými katy a válečnými zločinci," konstatuje Pavel Černý, iniciátor petice "Nenechme je tam" vyzývající k exhumaci zavražděných hrdinů, pod niž se za necelé dva měsíce podepsalo bezmála deset tisíc lidí.
Černý stojí i za stejnojmenným a působivým filmovým dokumentem o Ďáblickém hřbitově (ZDE) s hercem Ondřejem Vetchým, který v něm apeluje: "Nesmíme zapomínat na své hrdiny, abychom měli další, když je budeme potřebovat."
"Lidé, kteří bojovali a umírali za naši svobodu, byli doslova zahozeni do odpadkového koše, aby na ně bylo zapomenuto," dodává Černý. Jeho filmová trilogie Morávek kontra gestapo, Anthropoid - zatáčka a Bitva o kostel, která vznikla k letošnímu 80. výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, vyústila v již zmíněnou petici k nalezení a identifikaci ostatků českých a československých hrdinů spočívajících v jámových šachtách Ďáblického hřbitova.
Petici "Nenechme je tam" hodlají její iniciátoři adresovat Poslanecké sněmovně a pražskému magistrátu. "Měli by konečně vyslyšet hlas občanů a mínění historiků," věří Černý. Politici podle něj při různých pietních akcích zpravidla navštěvují mnohem přívětivější a pohodlnější místa než Ďáblický hřbitov. Například kryptu v pražském kostele Cyrila a Metoděje, v níž zahynulo sedm parašutistů, kteří se podíleli na likvidaci nacisty Heydricha.
"Pokud je nějaké nebe a dívají se na nás parašutisté Kubiš, Gabčík, Opálka či Valčík, jimž byly vyvražděny celé rodiny, tak si možná říkají, že příště by do toho už nešli, když jejich ostatky skončily tak, jak skončily, když se k nim chováme jako barbaři a jen se léta vymlouváme, že jejich identifikace a důstojné pohřbení vyjde na velké peníze."
"Chceme snad smiřovat parašutisty s jejich katy?"
V posledních dnech vyvolala mezi historiky a badateli poměrně silné emoce aktuálně ukončená soutěž na vybudování pietního prostoru v místech hrobů na Ďáblickém hřbitově. Některé návrhy jsou přitom značně velkorysé a počítají s výraznými úpravami (viz vizualizace v přiložené fotogalerii). Takový zásah by totiž podle kritiků už jednou pro vždy znemožnil případné vyzvednutí, potažmo identifikaci ostatků zavražděných či umučených hrdinů.
Historici navrhují, že pomník může vzniknout, ale až po šetrném archeologickém, antropologickém a genetickém průzkumu.
"Představa, že ostatky parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka se mohou v podstatě dotýkat těch K. H. Franka, je pro mě doslova šílená," přidává se známý badatel Jaroslav Čvančara, který se temné minulosti Ďáblického hřbitova věnuje od druhé poloviny 80. let minulého století.
Metody identifikace zavražděných lidí, jejichž ostatky spočívají v hromadných šachtových hrobech, pokročily podle forenzního genetika Daniela Vaňka natolik, že je možné jednou pro vždy spolehlivě určit, komu patří ostatky obětí nacistické či komunistické totality. "Žijí jejich příbuzní, a pokud ne, tak je lze velmi šetrně identifikovat například i podle ostatků jejich zemřelých příbuzných. V případě Ďáblického hřbitova by to neměl být nejmenší problém," upozorňuje Vaněk, který se podílel na identifikaci tisíců zavražděných v občanské válce v bývalé Jugoslávii - například i ve Srebrenici.
Podle odborníků je nejvyšší čas už nyní přikročit k vytváření DNA databáze pozůstalých po zavražděných obětech z let nacistické či komunistické totality. Rok od roku jich totiž ubývá.
S tím souhlasí i ředitel Památníku Lidice, vojenský historik Eduard Stehlík, a přidává čerstvou zkušenost z Polska: "Úspěšně tam identifikují tisíce zavražděných lidí v nejrůznějších částech země a na obrovských plochách. Ať již z let nacistické, či komunistické totality. A teprve po jejich důstojném pohřbení staví na těchto místech pomníky," popisuje.
A upozorňuje, že v případě Ďáblického hřbitova jde naopak o velmi malý prostor, o němž máme dost detailní informace. Přesto jsme se podle něj po pádu komunistického režimu nehnuli z místa a ostatky lidí, kteří obětovali životy za naši svobodu, leží v odpadních jámách.
"Jde o léta trvající nevídanou ostudu. A my teď najednou kvůli špatnému svědomí chceme na tom místě, na ostatcích hrdinů, stavět bez archeologické exhumace prostorově značně rozlehlý pomník? Bez toho, abychom ta těla vyjmuli, identifikovali a důstojně je pohřbili? Myšlenka jakéhosi smiřování na kostech esesáků, kteří vraždili v Lidicích, je zrůdná. Jde o nápad lidí, kteří nemají o historii toho místa ani ponětí," odkazuje Stehlík spolu s Pavlem Černým na španělské Údolí padlých, kde jsou na důkaz usmíření pohřbeni republikáni i frankisté padlí za občanské války a které má být podle nich pro ďáblický pomník inspirací.
Stehlík proto hodlá spolu s dalšími experty a historiky podniknout vše pro to, aby se výstavba ďáblického pomníku bez předcházející identifikace zavražděných hrdinů nekonala.
Celý problém má ovšem i jiný důležitý rozměr: například v Polsku vyzvedávání a identifikace těl zavražděných vlastenců otevřelo celospolečenskou diskusi o zrůdnosti komunistického režimu. Právě taková diskuse ovšem v Česku podle Eduarda Stehlíka stále chybí.
Podle badatele Jaroslava Čvančary je kromě zmíněné databáze DNA nejvyšší čas začít shromažďovat také výpovědi stále ještě žijících svědků o nelidském pohřbívání v Ďáblicích. "Plánovaná výstavba pietního monumentu, který by masové hroby v podstatě 'zabetonoval', může ještě počkat, když se tam dodnes od druhé světové války prakticky nic nezměnilo," navrhuje.
Zavražděným hrdinům chce město postavit pomník
Až nečekaně silný odpor odborné veřejnosti k pietní úpravě Ďáblického hřbitova, aniž by jí předcházel archeologický a antropologický průzkum, překvapil radní pražského magistrátu pro sociální politiku a zdravotnictví Milenu Johnovou (Praha sobě), která projekt prosazuje. Oba architektonické návrhy, které porota vybrala, musí podle ní v budoucnu umožnit exhumaci ostatků zavražděných hrdinů.
"Navíc ne všichni jejich potomci si exhumaci přejí," argumentuje Johnová s tím, že chtěla konečně dát ostudně zanedbanému místu důstojnost, která mu náleží. Exhumace by podle ní pietní úpravu hřbitova oddálily o několik dalších let. "Stav toho místa je velmi nedůstojný a už nelze dál čekat," dodává.
S tímto vysvětlením ovšem nesouhlasí Jiří Línek ze Sdružení bývalých politických vězňů. "Nikdy jsem po pádu komunismu nezaznamenal, že by někdo z pozůstalých odmítl exhumaci svého předka, jehož nacisté či komunisté zavraždili. A věnuji se tomu již přes třicet let."
Historik Petr Blažek nedávno v archivech objevil několik krabic, v nichž jsou záznamy o 167 zavražděných lidech s konkrétními jmény i místy uložení jejich ostatků. To pochopitelně může pomoci identifikaci ostatků.
"Jsou tam i takoví, které gestapo zastřelilo na ulici. I to je přece jeden z mnoha dobrých důvodů, proč se nejdříve pustit od exhumace ostatků, a nikoliv postavit pietní místo za desítky milionů a pak tam znovu kopat. Památník s hroby konkrétních hrdinů by mohl získat i pro současníky zcela jinou hodnotu," říká za politické vězně Jiří Línek.
"Pokud bychom byli přizváni k posuzování toho, jak uctít ostatky parašutistů či protikomunistického odboje, tak bychom to jen uvítali a řekli k tomu své. Nikdo nás ale neoslovil," dodává ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek.
VIDEO: Zločiny komunismu nejsou v Česku dost připomínány, proto lidé na tu dobu vzpomínají s nostalgií, říká historik Petr Blažek.
