Praha - Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 mohl Alexander Dubček zabránit jedině tím, že by splnil veškeré Brežněvovy požadavky.
Přesvědčen o tom je americký historik a odborník na střední Evropu Kieran D. Williams. V rozhovoru pro Aktuálně.cz považuje za klíčový moment invaze přesvědčení sovětských vůdců, že Spojené státy a další západní země na ni nebudou nijak reagovat.
"Byl to zásadní a nezbytný předpoklad pro to, aby invazi uskutečnili. Zároveň však věřili, že USA a jiné nepřátelské síly takzvanou kontrarevoluci v Československu řídily nebo nebo jí tiše pomáhaly. To činilo pro ně rozhodnutí intervenovat ještě naléhavějším," říká Kieran D. Williams, autor knihy Pražské jaro a jeho následky: Československá politika 1968-1970 (v originále The Prague Spring and its aftermath: Czechoslovak Politics 1968-1970). Tato publikace je ve světě klíčovým zdrojem informací o invazi pro každého, kdo neumí česky nebo slovensky.
Moskva, východní Berlín a Varšava oficiálně zdůvodňovaly napadení tím, že hrozí vytržení Československa ze socialistického tábora a že se o to snaží všemi prostředky hlavně Spojené státy a Německá spolková republika.
Podle Williamse stále není úplně jasné, jaké informace o chystané invazi měly americké zpravodajské služby dopředu.
"Velmi ostře sledovaly vojenská cvičení, která probíhala skoro neustále, a vždycky braly na vědomí krize z minulosti, zejména události v Maďarsku v roce 1956," popisuje historik.
Z dostupných dokumentů vyplývá, že tehdejší západní zpravodajské zdroje, družice či lety průzkumných letounů podél hranice východního Německa nebyly dost hbité, aby zjistily, že se 17. srpna sovětské politbyro rozhodlo pro invazi.
Klid na vlastním dvorku
Podle historika Williamse byl tehdejší americký prezident Lyndon Johnson přesvědčen, že invaze nehrozí, protože se chystal zahájit se Sovětským svazem jednání o omezení strategických zbraní.
"Pozoruhodné je, že zpráva americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) z 20. srpna o situaci v Československu, připravená pro ranní brífink prezidenta Johnsona opravdu několik hodin před invazí, nebyla odtajněna," podivuje se historik.
Sovětští předáci podle něj souhlasili s jednáním s USA o omezení zbraní, ale potřebovali k tomu mít takzvaně pořádek a klid na vlastním dvorku.
"Sověti se báli toho, že Dubček nebude moci ovládat vývoj v Československu. Že tato země zůstane v socialistickém táboře jako obtížný a nespolehlivý partner, snažící se o vlastní cestu a zájmy. Sovětský svaz se nechtěl pustit do velkých vyjednávání se Západem o zbraních a hranicích, pokud by jeho vlastní blok nebyl s ním pevně v souladu a inteligence uvnitř SSSR by nebyla ovlivněná revizionistickou nebo nacionalistickou inspirací odjinud. A pro Brežněva bylo vše založeno na kmotrovském systému, na osobní důvěře v kádry," soudí Kieran D. Williams.
Na základě svého výzkumu a své práce na knize zastává názor, že Ústřední výbor Komunistické strany Československa v čele s Dubčekem mohl ještě invazi zabránit po schůzce se sovětským vedením 1. srpna 1968 v Čierné nad Tisou. Ale za cenu úplného popření téměř všeho, o čem pražské jaro bylo.
"Aby k invazi nedošlo, muselo předsednictvo ÚV KSČ splnit některé sliby z jednání mezi Dubčekem a Brežněvem v Čierné nad Tisou. Především obnovení cenzury, potlačení organizací mimo Národní frontu. Muselo také odstranit podporovatele pražského jara, jako byli František Kriegel, Ota Šik nebo ministr vnitra Josef Pavel," říká Williams.
Jednání mezi Spojenými státy a Sovětským svazem o omezení strategických zbraní nakonec začala v listopadu 1969 v Helsinkách. Byl to zároveň i začátek takzvané éry détente (uvolnění) ve vztazích mezi velmocemi, což podtrhla v první polovině 70. let série schůzek Leonida Brežněva s americkým prezidentem Richardem Nixonem.
