Rangún (Od našeho zpravodaje) "Tady všude stály zástupy lidí," ukazuje Ko Maung Kyaw na prostranství před rangúnskou radnicí a spiklenecky se usmívá. "Sešly se tu, aby společně volaly po demokracii."
Pohled na řady dřevěných zátarasů omotaných ostnatým drátem, které jsou před radnicí a vedle stojící pagodou Sule připraveny k okamžitému použití, jeho slovům jen dodávají na neuvěřitelnosti.
Přesto se to stalo. Řeč je o událostech z osmého srpna 1988, které vešly do historie jako největší prodemokratické vystoupení barmské veřejnosti všech dob. Jak se ale v této zemi stalo tradicí, ani v tomto případě se věc neobešla bez krvavé dohry.
Karaoke s příchutí krve
"Krátce před půlnocí uzavřely přivolané vojenské posily všechny přístupové cesty na náměstí," vzpomíná další z přímých účastníků studentských bouří z roku 1988 Win Minn. "Pak náhle zhaslo veřejné osvětlení a za svitu vojenských pátracích světel se spustila palba. Přímo do lidí."
Sedíme s Ko Maung Kyawem a Win Minnem v separé obřího karaoke-baru sotva deset minut jízdy od míst, kde před 19 lety lidé v obklíčeném davu padali k zemi jako mouchy. Zvukotěsná kabinka má jednu velkou výhodu může se v ní mluvit o věcech, které jsou jinak v Barmě tabu.
Oba bývalí studenti mají za sebou podstatnou zkušenost z vězení v jednom případě tři a půl roku, ve druhém téměř 16. Na základě paragrafu o příslušnosti k nepovolené organizaci protistátního charakteru.
V srpnových dnech roku 1988 ale ani v náznaku netušili, co je čeká. Za svůj život sice nepoznali jinou vládu než tu vojenskou, po dvou vlnách studentských bouří (v březnu a červnu), které měly nečekanou ozvěnu, ale optimisticky věřili tomu, že hlas ulice může v generálech probudit svědomí.
Za moment koordinovaného masového vystoupení proti režimu byl předem vybrán "magický" den 8-8-88. Krom jiného to měl být vzkaz generálu Ne Winovi, nejmocnějšímu muži v zemi, jehož slabost pro astrologii a posedlost číslem 9 měly svého času na svědomí například zavedení nestandardních bankovek v hodnotě 45 kyatů.
Amputace jako na bežícím pásu
To, že se v centru města střílelo, se Ko Maung Kyaw dozvěděl velice rychle. Jako student zubního lékařství měl tehdy spoustu přátel mezi mediky, kteří ho zavolali, aby přišel pomoct na pohotovost Všeobecné rangúnské nemocnice, když tam začala armádní vozidla svážet zmasakrované demonstranty.
"Pracovalo se nepřetržitě, na směny. Nebylo třeba nic vysvětlovat, střelné rány mluvily samy za sebe. Příliv pacientů byl takový, že jsme museli amputovat jako na běžícím pásu. Sestry i doktoři plakali, ale nedalo se nic dělat," popisuje barvitě detaily, které má dodnes zaryty v paměti.
"Později jsem spatřil i mrtvé. Když nás zavolali do márnice, abychom komusi vystavili úmrtní list, uviděl jsem tam hromady těl, mezi nimi mužské postavy v mnišském rouchu a ženy."
Své oběti měl paradoxně i personál rangúnské nemocnice. Jelikož protesty přes brutální reakci armády nepřestávaly a lidé dál umírali, vyšli lékaři do ulic a dožadovali se ukončení jatek. Místo toho se do ruda zbarvily i jejich pláště.
Přichází Su Ťij
Střelba na zdravotníky ale zapůsobila jen jako další katalyzátor veřejného odporu. Na ploché střeše jednopodlažní budovy pohotovosti vyrostlo pódium, kde se u mikrofonu střídali právníci, herci a další osobnosti, vzpomínají Ko Maung Kyaw a Win Minn.
Na veřejnosti také poprvé vystoupila dcera uctívaného hrdiny boje za nezávislost Aun Schan Su Ťij, která protesty označila za počátek druhého boje za nezávislost Barmy a vyzvala vládu k jednání.
Tváří v tvář nepolevujícímu tlaku generálové poprvé znejistěli. Přišla výměna v čele vlády, zákaz vycházení byl odvolán, začalo se opatrně jednat.
Požadavky protestujících už ale mířily mnohem dál. Nic než úplné obnovení demokratického zřízení před rokem 1962 nemohlo bouři zastavit.
Demokracie nebude, mládeži
Tak daleko ale zastánci tvrdé linie jít nehodlali, a tak v polovině září příšel puč, v jehož pozadí stál podle všeho stejně jako o čtvrt století dříve generál Ne Win (tou dobou už bez oficiálních funkcí).
"Skončilo to stejně, jak to začalo- střelbou do lidí. Masakry trvaly tři dny. Pak bylo po všem, část studentů utekla do hor, kde se přidali k povstalcům z etnických menšin, a část zaujala vyčkávací taktiku v naději, že nový vůdce, generál Saw Maung, splní slib a vypíše pluralitní demokratické volby," popisuje situaci po 18. 9. 1988 bývalý studentský předák Win Minn, který se s Ko Maung Kyawem poprvé viděl, když je o něco později svázané řetězy převáželi vlakem z Rangúnu do Mandalaye.
Volby se nakonec opravdu uskutečnily v květnu 1990. Bylo to první demokratické hlasování po třiceti letech a opoziční Národní liga pro demokracii (NLD) v čele s Aun Schan Su Ťij v něm drtivě porazila vládní Stranu národní jednoty (NUP).
Neprůjezdná ulice
Nový parlament se ale z rozhodnutí junty nikdy nesešel a pro Aun Schan Su Ťij, která o rok později dostala Nobelovu cenu míru, začalo osobní martyrium ustavičného zatýkání a věznění střídaného krátkými pobyty na svobodě.
Nedávno jí bylo o další rok prodlouženo domácí vězení, kde je držena v naprosté izolaci. V noci je část ulice, kde žije, zcela neprůjezdná, přes den lze kolem nanejvýš projet v taxíku. V citlivých dnech ani to ne.
