reklama
 
 

Živě: Jak vypadá konečná v Koreji

21. 10. 2006 0:00
Dorasan, korejská hranice /Od našeho zvláštního zpravodaje/ - Ta stanice vypadá spíše jako letiště. Ale nelze odtud "létat" jistým směrem. Na sever.

Nedávno dokončenou nádražní halu v jihokorejském Dorasanu najdete na místě, kde i kdysi stávala železniční stanice. Ta však byla úplně zničena během korejské války na začátku padesátých let.

Více než půl století tu byla pustina. Dnes už se do kraje tyčí moderní budova ze skla a oceli, projektovaná předním místním architektem. Po opravě železnice se dokončuje i dálnice.

Ani koleje, ani silnice však dál než do Dorasanu nevedou.

Na nádraží sice existuje nástupiště, na které má přijet vlak pokračující do severokorejského Pchjongjangu. V hale je na ni dokonce ukazatel.

Čekání na takový vlak se však může ještě dlouho protáhnout. Sjednocení Koreje, na které se jih touto cestou připravuje, je zatím v nedohlednu.

Stamiliony na spolupráci se severem

Nádraží v Dorasanu je součástí stamilionových investic, které Jižní Korea v posledních zhruba sedmi letech vynaložila na společné projekty se severem. Přestože mezi oběma státy přetrvává nepřátelství, jihokorejské firmy založily na severní straně hranice ve městě Kesong zvláštní ekonomickou zónu.

Jihokorejské know-how se tam spojuje s levnou severokorejskou pracovní sílou. Projekt měl dále expandovat a železnice měla poprvé po více než půlstoletí sever a jih znovu propojit.

Severokorejský vůdce Kim Čong-il však hranici neotevřel. A tak působí moderní nádraží jako bizarní fata morgana uprostřed zátarasů a drátů, které lemují společnou korejskou hranici.

Stalo se turistickou atrakcí. V roce 2002 ho dokonce navštívil George Bush. A kolik nádraží na světě může o sobě říci, že je navštívil americký prezident?

Nápis na plakátu v nádražní hale tvrdí, že Dorasan nemá být poslední stanicí na jihu, ale první stanicí na sever.

Konečná stanice

Po severokorejském jaderném testu, který zřejmě nebyl poslední, Dorasan nejspíš ještě dlouho zůstane jen konečnou stanicí.

Jihokorejská vláda se totiž ocitá pod tlakem, aby zvláštní ekonomickou zónu zrušila a zastavila všechny projekty, na kterých se podílí Severní Korea. Spojené státy a Japonsko chtějí Pchjongjang úplně izolovat. S výzvou, aby Soul ukončil nebo výrazně snížil hospodářské kontakty s Pchjongjangem, přijela do Jižní Koreje i americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová.

Jihokorejci však mají strach, že přistoupí-li na tvrdé sankce, přivolají tím ozbrojený střet se severem. A takový návrat do minulosti si málokdo přeje.

Strach z války

"Nepodporuji komunisty, ale jenom proboha ať není válka. Bojím se, že Američané na Severní Koreu zaútočí a ta pak napadne nás," říká Pak Sung-nam, číšník z jedné ze soulských kaváren.

Pokud se jih připojí k tvrdým sankcím a bude například zastavovat a kontrolovat severokorejská plavidla, dříve nebo později se začne střílet.

Poslanec parlamentu Sung Jung-sun tvrdí, že vláda musí riskovat. "Je třeba se připojit ke kontrolám a sledovat vše, co směřuje na sever. A vynutit si to i násilím. I když to bude znamenat válku. Ta je ale možná nutná k dosažení trvalého míru a řešení severokorejského problému."

Většině Jihokorejců se nelíbí myšlenka, že by USA vedly válku proti Severní Koreji.

Ostatně - průzkum ukázal, že větší část jich dává vinu za jaderný test KLDR právě USA. Plných 43 procent Jihokorejců se domnívá, že hlavní odpovědnost má Washington, protože nebyl ochoten se Severní Koreou seriózně jednat.

Názor, že vinu nese především samotná KLDR, má 38 procent Jihokorejců.

Válka by kromě jiného mohla znovu zničit dorasanské nádraží. Obraz v hale ukazuje situaci z předchozí války, kdy zůstala na linii rozdělující nepřátelské strany rezivějící rozstřílená lokomotiva.

Stále hlubší propast

Většina Jihokorejců hovoří o tom, že si přeje sjednocení a otevření nádraží dále na sever. Přitom málokdo pochybuje, že sjednocení bude možné, pokud na severu zůstane režim diktárora Kim Čong-ila - kvůli jaderné bombě stále izolovanější.

Problémem je, že se obě strany od sebe rok za rokem stále více vzdalují. S přibývajícím časem bude sjednocení těžší. A pro jih bude obrovskou ekonomickou zátěží.

Hranice sice rozděluje jeden národ a kdysi jednu železniční trať, ale v hospodářské rovině dva úplně odlišné světy.

Jižní Korea je čtvrtou největší asijskou ekonomikou, která chrlí do světa automobily, mobilní telefony, pračky, ledničky, lodě a další zboží. Její HDP na hlavu vzrostlo ze 67 dolarů v roce 1953 na loňských 16 291 dolarů.

Sever se potýká s hladomorem, ke kterému (kromě samotného nefunkčního stalinského systému) přispěly i přírodní katastrofy. V roce 1995 velké povodně zasáhly téměř třetinu země, pak následovalo naopak dlouhé sucho. Zemřely statisíce, možná až tři miliony lidí.

Severní Korea nemá ani dostatek energie. Televize vysílá jen dvě hodiny denně, v metropoli Pchjongjangu je na noc vypínána elektřina.

O megalomanii a hýření

Někdejší chlouba KLDR, pchjongjangské metro, je s výjimkou několik stanic mimo provoz. Metro bylo projektováno zároveň jako protiatomový kryt, takže má stanice umístěné hlouběji pod povrchem než jakákoliv jiná podzemní dráha na světě.

V Pchjongjangu "straší" i další gigantické stavby, které nesmyslně spolykaly peníze.

Například stadion pro 150 tisíc diváků, nedostavěný stopětiposchoďový hotel Rjungjong nebo masivní mauzoleum bývalého vůdce Kim Ir-sena, které je co do velikosti údajně srovnatelné s Buckinghamským palácem v Londýně.

Neznámou je i vzájemné soužití. Severokorejci jsou nadále úplně izolováni a nemají přehled o tom, co se na jihu děje. Každý občan KLDR potřebuje zvláštní povolení na cestování uvnitř země. Poslech jihokorejského rozhlasu je trestán vězením nebo posláním do pracovního tábora.

Jižní Korea oproti tomu vyrobí ročně tři miliony automobilů a patří k zemím s nejvyšším počtem domácností připojených k vysokorychlostnímu internetu na světě.

V Severní Koreji nemá s výjimkou privilegovaných kádrů nikdo soukromý automobil a dálnice tam zeje prázdnotou. Mobily a internet jsou v KLDR nelegální.

Severokorejští uprchlíci vesměs hovoří o šoku poté, co přijedou na jih a zjistí skutečný rozdíl mezi oběma polovinami poloostrova.

Uprostřed Soulu stojí budova ministerstva, které jinde nemají a které je specifické pro Jižní Koreu. Ministerstvo sjednocení. Až jednou přijde jeho čas, bude to nepochybně jedno z nejzaměstnanějších ministerstev na světě.

PŮVODNÍ ZPRAVODAJSTVÍ Z KOREJE A JAPONSKA:

  • Živě z Koreje: Bude se opakovat válka?
    Na hranici mezi Severní a Jižní Koreou nová válka nezačne. Protože ta předchozí tady ještě neskončila. Čtyři kilometry široké a 248 kilometrů dlouhé demilitarizované pásmo odděluje dvě země - a do jisté míry dva rozdílné světy od roku 1953, kdy znepřátelené korejské státy podepsaly příměří.
  • Živě: Hirošimě ožila vzpomínka na válku
    V parku na ostrově v řece Otagawa hoří věčný oheň. Hirošima jej slíbila uhasit tehdy, až bude zničena na zeměkouli poslední jaderná zbraň. Minulý týden ovšem potvrdil, že vývoj jde opačným směrem. Bomb nejen neubývá, nová naopak přibyla. A dokonce nedaleko Hirošimy.

autor: Martin Novák | 21. 10. 2006 0:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama