Praha - Česká politika nemá z dlouhodobého hlediska jasně definované priority, je pasivní a nečitelná pro naše spojence i v zahraničí obecně a je potřeba ji reformovat.
Nejlepším způsobem by bylo sestavit její novou koncepci, na které by se parlamentní strany společně dohodly a pak ji s vládou také prosazovaly.
To je poselství, na kterém se shodli odborníci na zahraniční politiku ze všech současných parlamentních stran při debatě o povolební české zahraniční politice, kterou nedávno uspořádala Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).
Jeden hot, druhý čehý
„Naše zahraniční politika je nepředvídatelná, to je slabina české zahraniční politiky. Chtělo by po volbách vytvořit konsensus pro českou zahraniční politiku, protože „není možné, aby jeden tahal hot a druhý čehý," prohlásil například kandidát ČSSD na ministra zahraničí Lubomír Zaorálek.
Podle Zaorálka české politice chybí angažovanost obecně i v rámci mezinárodních institucí, jejichž je Česko součástí.
„Důležitá je kontinuita, Za dvacet let jsme dosáhli poměrně dost. Naše zkušenost z let 1938, 1948 a 1968 říká, že se to dá zničit okamžitě. Nelze kázat vodu a pít víno," kritizoval údajnou nekoncepčnost také senátor za ODS a někdejší ministr zahraničí a vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. „Nelze zároveň říkat, že jsme v NATO, a když se spojenci rozhodnou někam vyslat vojáky, tak zároveň lavírovat."
Kritický pohled na českou diplomacii mají i zástupci menších parlamentních stran.
Zdravím, kdo jste?
Předseda zahraniční sekce Strany zelených Jiří Čáslavka označil českou zahraniční politiku za „nečitelnou" a „spíše pasivní". Místopředsedkyně zahraničního výboru sněmovny Kateřina Konečná (KSČM) hovořila o „katastrofální úrovni české ekonomické diplomacie". Někdejší europoslankyně Jana Hybášková (na kandidátce KDU-ČSL) o „nedostatku konsensu" mezi politickými stranami a zmateném obrazu, který Česko vysílá navenek.
Podle místopředsedy TOP 09 Marka Ženíška se dobrá zahraniční politika vyznačuje atributy předvídavosti, spolehlivosti a konzistence, kterých bylo v té české minulý tok údajně poskrovnu.
„Švédský ministr Carl Bildt po pádu české vlády uprostřed předsednictví prohlásil: U vás se ty věci mění tak rychle, že nevíme, s kým máme jednat. To je ta nejhorší vizitka, jakou mohla česká zahraniční politika obdržet," řekl Ženíšek.
Až přejde tahle vřava
Jako důkazy nedostatečného konsensu, ze kterého bylo zahraničí zmateno, uvedli mluvčí konec předsednické Topolánkovi vlády, protahování ratifikace Lisabonské smlouvy, nejednoznačný postoj k vyslání dalších vojáků do Afghánistánu, americkou protiraketovou obranu a dlouhodobou neschopnost jasně vymezit vztah k Rusku.
Zástupci stran se postavili za otevření celoparlamentní debaty o směřování české zahraničí politiky. Jak by však taková debata konkrétně vypadala, není zatím jasné.
Jednou z možností by bylo sestavení komise odborníků, která by se české priority a možnosti jejich dosažení pokusila definovat. Jinou přímá parlamentní diskuse.
„Je to otázka pro vítěze voleb. Impuls musí vycházet z vlády," řekl Vondra Aktuálně.cz. „Teď už v té vřavě nedá nikdo nic dohromady," píše v sms i Zaorálek. „Bude to na vítězi voleb."
Víme, kde chceme být?
Konsensus by se dal údajně najít v otázkách bezpečnostní politiky, energetické bezpečnosti, ekonomiky nebo lidských práv.
Zda k tomu politické strany skutečně najdou dostatek vůle, je však otázkou.
„Mám z toho pocit, že jsou všichni nespokojení a všichni by chtěli konsensus, ale aby byl podle nich. Sami lidé na ministerstvu zahraničí říkají, že ministerstvo nedělá dost, od politických stran však nemají žádné zadání," říká hlavní analytik AMO Michal Thim. „Chybí tady nějaké sednutí si a projednání toho, kde chceme být za deset let a čeho a jak chceme v rámci institucí, ve kterých jsme, dosáhnout."
Koho to zajímá?
Jedním z důvodů je údajně i samotné naladění české společnosti, která se o zahraniční témata příliš nezajímá. Tím pádem se o ně nestarají ani parlamentní strany a politici.
„Důležitá je parlamentní dimenze. Zahraniční politika (tam) ale nikoho nezajímá," řekl Zaorálek. „Ve sněmovně se už neprojednává nic. Ani agenda 2020 (ambiciózní evropská strategie, jak z EU do deseti let učinit nejkonkurenceschopnější ekonomiku - pozn. red.)."
Podle současného ministra zahraničí Jana Kohouta není pravdou, že by česká zahraniční politika neměla dlouhodobou koncepci, „určitý update" je však podle něj třeba.
„Budu rád, pokud nad ním bude konsensus, o který se celou dobu v úřadě snažím," píše v sms kandidát ČSSD na příštího ministra pro evropské záležitosti Kohout.
