Když Bill Grueskin vypráví o 11. září, vzpomíná nejprve na víkend předtím. S ženou a třemi dcerami bydlel ve čtvrti Battery Park, jen tři bloky od Světového obchodního centra, ve vysokém patře s výhledem na polovinu New Yorku. Celý víkend strávili procházkami po čtvrti, hraním si v parku a návštěvou obchodů ve spodním patře tzv. Dvojčat.
Úterý 11. září 2001 ale začalo poněkud neobvykle, jeho starší dcery odvezli do školy známí, a on se tak vydal do práce o trochu dříve - procházkou. Normálně by v 8:45 vystupoval z metra přímo u Světového obchodního centra, ten den ale už seděl v kanceláři amerického deníku Wall Street Journal a telefonoval.
Snažil se právě vymyslet výmluvu, jak hovor ukončit, když vtom uslyšel ránu. Podíval se ven, přímo na severní věž Dvojčat, a zahlédl, jak se listy papírů pomalu snášejí k zemi. Zvláštní, pomyslel si. Pak se jeho oči stočily o něco výš a spatřil, jak z věže šlehají plameny.
"Bylo to pár let po výbuchu v garážích Světového obchodního centra, který vedl k malému počtu mrtvých. Takže nejprve jsme si mysleli, že někde v severní věži něco vybuchlo. Bylo jasné, že to bude katastrofa, ale rozhodně nás nenapadlo, že tak velká," vzpomíná na tehdejší události dnes.
První telefonát
Okamžitě zavolal své ženě Caryl a nechal jí na telefonu vzkaz: "Něco vybuchlo v obchodním centru. Zůstaň od něj daleko." Pak přeběhl do newsroomu, protože pracoval jako editor. Jeho kolegové začali předělávat hlavní stránku webu Wall Street Journal a na místo vyslali dva reportéry. Připadali si relativně v bezpečí.
Grueskinovi ale náhle zavolal kolega, zkušený novinář a editor, jehož názoru si vážil. "Řekl mi, že do věže narazilo letadlo, že to viděl přímo z lodi na cestě z New Jersey do Manhattanu. Byl jsem velmi skeptický. Řeknete si, že když letadlo narazí do Světového obchodního centra, tak uvidíte jeho kusy, křídla nebo motor, ale ono prostě zmizelo."
Situace se zdála klidná. Hořící věž vypadala děsivě, ale stabilizovaně. Pak se ale ozvala další rána a otřes. Grueskin znovu zavolal manželce. Tentokrát do telefonu křičel, ať okamžitě odjede.
Evakuovat se začala i redakce deníku. Ulice byly přeplněné a naprosto chaotické. Stále více lidí utíkalo z hořících budov Dvojčat i z okolních kanceláří a snažili se přesunout do bezpečí. V horních patrech obchodního centra se z oken vykláněli lidé, kteří zoufale mávali a volali o pomoc.
Někteří začali vyskakovat z oken. "Asi nejsilněji se mnou zůstal obraz lidí, kteří vyskakovali z obchodního centra a drželi se za ruce. Kdykoliv si na to vzpomenu, je mi do pláče. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak se cítili, když věděli, že zemřou."
Hledání rodiny
Grueskinovi se podařilo kontaktovat reportéry, které na místo vyslal, a tak se rozhodl začít v davu hledat i svoji manželku s dvouletou dcerou. Nedomluvili se, kde se potkají, ale okamžitě si vzpomněl na víkendovou procházku v parku. Vydal se tam. Když zahlédl povědomou blůzku, zakřičel a jeho žena se ohlédla.
Společně se pak vydali zpět směrem ke Světovému obchodnímu centru. Došli až k Albany Street, když uslyšeli další ohlušující ránu. Na nebi se objevil mrak, který se k nim rychle blížil. I s kočárkem začali rychle utíkat a snažili se zakrýt dceru, ale oblak je stejně dohnal.
"Když spadla první věž, myslel jsem si, že nás bombardují. Nedokázal jsem si představit, že by ta budova mohla spadnout. Takže když jsme slyšeli rány a valil se na nás kouř, hned mě napadlo, že teroristé mají letadlo a házejí na nás bomby," vzpomíná novinář.
Rodině se podařilo schovat do vedlejší budovy, kde se mohli trochu oprášit. Na televizních obrazovkách mezitím běžely zprávy, které informovaly o dalším útoku na Pentagon a nehodě letadla v Pensylvánii. Zároveň se šířily fámy o zřícených mrakodrapech v Chicagu nebo o tom, že teroristé zaútočili na Los Angeles plynem.
"Bylo nám jasné, že došlo ke koordinovanému teroristickému útoku, ale vůbec jsme netušili, jak velkému. Neměli jsme srovnání a nic jsme o tom nevěděli. Bylo to velmi děsivé."
Doba, kdy nebyly chytré telefony
Grueskin pak posadil svoji ženu a dceru na loď mířící do bezpečí do New Jersey. Sám šel hledat své kolegy. Zatímco loď odplouvala, ozvala se ale další rána. Zřítila se druhá věž obchodního centra a dav lidí se dal znovu do chaotického běhu.
"Byl jsem rozpolcený, protože jsem se bál o svou ženu a dceru, ale také o kolegy, které jsem na místo poslal. Snažil jsem se, aby byl celý tým v pořádku,“ dodává. Jeho starší dcery byly ve škole, kde si je pak vyzvedla jejich matka. Dlouho ale o sobě navzájem nevěděli. "Tohle se stalo před chytrými telefony a ani obyčejné mobily nebyly běžné, takže jsme spolu nemohli tak lehce komunikovat."
O webovou stránku Wall Street Journal se mezitím starali kolegové z Paříže a Hongkongu. On-line zpravodajství nebylo před 20 lety tolik rozšířené, následující dny bylo ale v New Yorku skoro nemožné sehnat tištěné noviny, popisuje Grueskin. Lidé se tak podle něj rychle naučili hledat zprávy na internetu.
I jemu se nakonec povedlo se z newyorského Manhattanu dostat do New Jersey, kde se po dlouhém hledání opět sešel s rodinou. Trvalo ale několik dnů, než se znovu podívali do svého bytu v Battery Park. Dostali navíc jen 20 minut na to, aby si sbalili.
"Byl jsem naivní"
Jejich dům zůstal stát a květiny v parku dál kvetly. Jen venku na ulici se povalovaly kusy železa a betonu a všechno bylo pokryté vrstvou prachu a azbestu.
Grueskin, který se nadýchal kouře při zřícení věží, začal mít potíže s dýcháním. Ačkoliv teď se smíchem říká, že nebyl žádný velký sportovec, občas chodil běhat. Najednou se ale zadýchával i při cestě do schodů a v noci ho budil dávivý kašel.
Následky pádu Dvojčat si s sebou nese dodnes. Prach poničil jeho dýchací cesty a i po letech léčby mají jen omezenou kapacitu. Dnes už ho to příliš netrápí, ale k běhu se nevrátil.
"Jsem nesmírně vděčný, že naše rodina se z toho dostala celá," dodává s tím, že si uvědomuje, jaké měli štěstí. Po útocích se museli přestěhovat a vyrovnat se s traumatem, ale přežili. "Kdykoliv jsem v následujících letech vstoupil do metra, tak jsem se v duchu pomodlil," přiznává.
"Teď na to vzpomínám samozřejmě víc, protože se to všude připomíná. Je to těžké. Ale nemyslím na to každý den, udály se i jiné věci. Slavili jsme narozeniny, chodili na pohřby, moje dcery dokončily střední školu a ty starší měly i vysokoškolskou promoci."
Datum 11. září ale americkou společnost proměnilo. Grueskin už nikdy nezískal zpět ten klid, který měl s rodinou víkend před útoky. "Byl jsem naivní. Myslím, že hlavně američtí novináři měli omezený pohled na to, co všechno zlo dokáže. A tohle to změnilo."
