"Když chcete vánoční ozdoby, jedete do I-wu, protože jinde je v takhle velkém množství nekoupíte," vysvětluje srbský režisér Mladen Kovačević. On sám si přitom začal všímat nápisů "Vyrobeno v I-wu" na svých ozdobách nebo nálepkách se Santou až poté, co město navštívil.
Kdo tyto ozdoby vyrábí? V jakých podmínkách? Kovačević se rozhodl o zaměstnancích čínských továren natočit dokument s názvem Veselé Vánoce, I-wu, který byl letos k vidění i na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava.
"Chtěl jsem poznat skutečnou moderní Čínu a neopakovat stereotypy, které často vídáme. Nechtěl jsem ukazovat sweatshopy, tedy továrny, kde lidé pracují za nevyhovujících podmínek a za nízké mzdy, protože v některých částech Číny to už není pravda," vysvětluje Kovačević v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Právě v továrnách v I-wu, jak ukazuje jeho dokument, to už neplatí. Například ve srovnání s režisérovým rodným Srbskem jsou tamní mzdy lidí na stejných pozicích dvoj- až trojnásobné. "Přestože to jsou 'jenom' zaměstnanci v továrnách, mohou si pořídit nové iPhony. To si žádný zaměstnanec v srbských továrnách dovolit nemůže," dodává.
Dalším častým stereotypem o Číně je podle režiséra představa ohromné a neomezené pracovní síly. To se ale v posledních letech také mění a nejen kvůli vyšším mzdám. "Čína má problém s nedostatkem pracovní síly, protože existuje spousta možností a mladí nechtějí trávit život v továrnách, kde je vedro a kde by museli vdechovat výpary z chemikálií. Většina mladých chce podnikat," říká Kovačević.
Radši mít svůj obchod
O vlastním podnikání uvažuje i jedna z postav Kovačevićova dokumentu, mladý dělník, který si chce otevřít obchod s mléčným čajem, v Asii oblíbeným nápojem. "V téhle práci není žádná budoucnost," říká svému kolegovi.
"Když mu podnikání nevyjde, vždycky se může do továrny vrátit," doplňuje srbský režisér.
Továrny v I-wu proto často najímají lidi v důchodovém věku, jak je v několika případech vidět i ve filmu. Další velkou skupinu zaměstnanců tvoří mladí Číňané, kteří právě založili rodinu nebo opustili školu, a tak si chtějí něco našetřit. Továrny totiž nabízí i pokoje v ubytovnách, které jsou, stejně jako jídlo, zdarma.
Prostředí v podnicích se hodně liší podle druhu práce, kterou lidé vykonávají. Někdo pracuje v relativním klidu a jen s pár kolegy okolo, mohou si povídat nebo poslouchat ve sluchátkách hudbu. Jiní jsou ve velkých místnostech s mnoha dalšími zaměstnanci, kde běžnou konverzaci narušuje zvuk strojů. V jedné takové pracuje i dcera majitele továrny, která si při rodinné večeři stěžuje, že si nemůže s kolegy povídat. Navíc jim to vedoucí zakazuje.
Co ale mají všichni společné, je rychlost, s jakou vánoční dekorace vyrábějí. Ve filmu je například mladá žena, která vytváří detaily na podlouhlých ozdobách. Mezitím si stěžuje kolegyni, že předešlý den stihla udělat jen sto ozdob, přestože zůstala v práci až do večera.
Jiná žena, která zase ozdoby balí, stihne v půlminutovém záběru připravit pět krabic.
Tempo, ke kterému nadřízení nutí zaměstnance kvůli dodržení termínů, a neustálá kontrola jejich práce nakonec rozčílí jednu z žen, která také chystá balíčky. "Proč se ti nelíbí balení vánočních koulí? Nejsou krásné?" ptá se její vedoucí. "Je to otrava, balit stupidní koule každý den," odpovídá mu. "Každý je unavený," opáčí šéf, který se s ženou nechce přít. "Nejsem unavená, ale naštvaná," dodává žena, která si krátce předtím stěžovala, že ozdoby, jež se k ní dostanou, jsou často prasklé.
Obyčejný život
Film také ukazuje, jak žijí současní Číňané. Kovačević říká, že se snažil zachytit obyčejný život v zemi, kterou mnoho lidí jako obyčejnou nevnímá.
Zaměstnanci továrny si při práci povídají o osobních věcech, o tom, jak s dětmi dělají domácí úkoly. Chodí nakupovat do supermarketu a večer mají společnou večeři nebo zpívají karaoke. "Když se při natáčení dokumentu zapne kamera, lidé vždycky trochu hrají a chvíli trvá, než se uvolní a začnou být autentičtí," vysvětluje režisér. Tady ale tento problém neměl. "Přechod byl rychlejší, protože věděli, že jim nikdo nerozumí," dodává Kovačević.
On sám čínsky neumí, ale zaměstnancům často nerozuměli ani jeho překladatelé. "V Číně mají asi 200 dialektů a některé z nich zní jako úplně jiné jazyky, takže je běžné, že si lidé z různých oblastí nerozumí. Dorozumívají se standardní čínštinou, kterou se mluví v Pekingu, ale tu se lidé učí až ve škole - pro ně to je něco jako angličtina pro nás," míní. I díky tomu dokument podle Kovačeviće ukazuje obyvatele Číny takové, jací jsou.
