Jste zhruba stejně stará jako znovusjednocená Spolková republika, která 3. října slaví 30 let. Vaše rodná země, východní Německo, přestala existovat, když vám bylo několik měsíců. Nyní jste vydala knihu, která se zabývá pocitem východoněmectví. V jejím úvodu přiznáváte: čím déle východní Německo neexistuje, tím více se cítíte být východní Němkou. Proč?
Byl to proces. Dlouho jsem si myslela, že už to nehraje žádnou roli. Vyrostla jsem v Magdeburku, pak se přestěhovala do Berlína a Mnichova. A najednou jsem si všimla, že to roli naopak hraje. Začalo to vtipnými příhodami, kdy někdo neznal některé písničky nebo kapely, nevěděli, co znamená "polylux" (promítačka, na západě se jí říká z angličtiny převzatým pojmem overheadprojektor, pozn. red.). Jenže pak jsem si všimla také toho, že panuje hodně předsudků a klišé, které se s východními Němci spojují.
Co vám lidé předhazovali?
Mně osobně nic, já jsem byla něco jako dobrý výchoďák, "gute Ossi". Ale všimla jsem si, že o těch pravých východních Němcích - což je nesmysl, protože já nejsem nic jiného - se říká, že nerozumí demokracii, jsou chudí a trapní, neumí se chovat… To už nebylo tak zábavné. Když jsem na tyhle předsudky reagovala, začala jsem se také stávat výchoďačkou.
Jak jste reagovala?
Začala jsem se proti nim ohrazovat, hájit se. Ale taky jsem měla potřebu se s tím nějak sama vypořádat. Chtěla jsem zjistit, v čem to tedy spočívá, být z východu, a do jaké míry se to týká mě osobně. Čím víc to dělám, tím víc se cítím být východní Němkou.
Vaše kniha se zabývá "uvědoměním si východoněmectví". Co to znamená?
Pro mě to má tři roviny. Zaprvé si člověk uvědomí, že to, že někdo pochází z východu, hraje roli. Zadruhé si to člověk přímo z východu uvědomí sám u sebe a je s tím smířený. A třetí je hlasité uvědomění se - dotyčný tak o sobě mluví i před dalšími lidmi, aby prolomil přežívající předsudky.
Z toho vyplývá, že výchoďákem může být i člověk z bývalého západního Německa? Jak by se to u některého z nich projevovalo?
Třeba v televizních debatách, ve kterých se řeší otázky východního Německa. Řekli by "moment, vždyť tu nikdo z východu není". V Německu je tohle častý případ.
Trochu jako když skupina mužů řeší ženské otázky?
Ano, přesně tak.
Emancipace východu
Jak konkrétně se u vás nově nabyté východoněmectví projevuje?
Může to být docela sranda. Když člověk koupí Rotkäppchen (východoněmecká značka sektu, pozn. red.) nebo pouští východoněmecké písně na večírcích. Je to taková emancipace východu. To je jedna rovina.
Další znamená, že o tom mluvím. Říkám, že jsem z východu. Že mají východní Němci sklony k pravicovému radikalismu, je předsudek, ale zároveň neznamená, že na východě žádní pravicoví radikálové nejsou. Problém je, když si lidé myslí, že jsme takoví všichni. Říct "ale já jsem taky z východu" pomáhá tenhle jednolitý obrázek rozbít a proměnit.
Co dalšího děláte?
Snažím se ukázat, že perspektivy lidí z východu a západu se stále velmi liší. A že by tedy měly být obě zastoupeny ve vedoucích orgánech firem, v politice i v médiích. Pokud by původ nehrál roli, bylo by jedno, kdo tam sedí. Jenže ono to jedno není.
Když pouštíte písničky z doby před pádem Berlínské zdi, neuvažujete někdy o tom, že tato hudba vznikla v nedemokratické zemi?
Nemyslím, že všechno, co v NDR vzniklo, se dá ztotožnit s diktaturou. Je potřeba rozlišovat mezi státem, který nikdo zpátky nechce - a já rozhodně nechci jeho povahu zlehčovat -, a lidmi, kteří v něm žili. V Československu to bylo pravděpodobně podobné. Existovaly prostory svobody, diktatuře navzdory, ve kterých tyhle písně vznikaly.
To je mimochodem součást celého problému. Moji rodiče a řada dalších starších Němců z východu mají pocit, že život, který vedli před rokem 1989, nemá žádnou hodnotu. Protože žili v diktatuře a z toho není nic dobrého.
Valerie Schönianová
Narodila se na podzim roku 1990 v Magdeburku, v tehdejší NDR. Vystudovala politologii a germanistiku v Berlíně, poté pokračovala na žurnalistické akademii v Mnichově v Bavorsku, na západě. Dnes žije v německé metropoli, živí se jako novinářka na volné noze.
Její kniha "Ostbewusstsein" (doslova "Vědomí východu") je osobní zpovědí, ale také sérií rozhovorů se sociology, politology a zástupci mladé i starší generace ze západu a východu Německa. Patří mezi ně například sedmadvacetiletý křesťansko-demokratický politik Philipp Amthor nebo čtyřiačtyřicetiletá spisovatelka Jana Henselová.
V čem se liší pohledy na NDR vaší generace a té vašich rodičů?
Jedním z rozdílů je, že já jsem si svoje východoněmectví musela tak nějak vybojovat. Lidé mi opakovaně namítali: "Ty přece nemáš s východem nic společného, když jsi NDR nezažila." Jenže východ nepřestal existovat spolu s koncem NDR.
Pro moje rodiče a jejich generaci je východoněmectví taky něco negativního, protiklad k západu. Toužili být jako na západě, ne jiní. Když s nimi o východě mluvím, po dvou větách se dostaneme k problémům. Ale pro mě je výchoďáctví něco samozřejmého, nemám s tím problém. Jsem ráda východní Němkou, proč by ne. Vnímám to pozitivně, je to součást mojí identity.
Souvisí tohle ne nezbytně negativně vnímané východoněmectví také s tím, že vaše generace je kritičtější k západu? Nejen západu Německa, ale západu jako určitému politickému a ekonomickému systému?
Ano. Východ dlouho usiloval o to, aby byl jako západ. To ale vůbec nemusí. Může být něco jiného, vlastního. Což rozhodně neznamená touhu po návratu NDR, znamená to jenom, že člověk musí vzít v potaz všechny zkušenosti. A může to znamenat také kritičtější pohled na kapitalismus v jeho současné podobě. Dotazování se, jestli nemůže být něco lepšího. Klíčové slovo v téhle debatě jsou sociální jistoty.
U příležitosti výročí znovusjednocení vydala jedna německá nadace studii, ze které vyplynulo, že 60 procent východních Němců se cítí být "občany druhé kategorie" a 80 procent z nich má pocit, že s nimi není jednáno fér. Na východě jsou stále nižší platy i důchody, vyšší nezaměstnanost. Vy ale trváte na tom, že jste výchoďačkou ráda. Jak to jde dohromady?
Přesně to, na co odkazujete, je problém. O východě se mluví jenom tehdy, když připomínáme, že máme málo peněz a jsme zaostalí. Na jedné straně je samozřejmě potřeba, aby s námi bylo jednáno jako s rovnými, to už jsem zmiňovala. Na straně druhé ale "být z východu" znamená mnohem víc. Je to svébytná identita, ovlivněná kulturou, prostředím, dějinami. A tam přece člověk může zůstat odlišný. Těší mě být z východu. Jsem to prostě já.
Jde o přístup k moci
V knize jste mluvila s desítkami mladých lidí s cílem zjistit, jestli mají podobné myšlenky jako vy a jak se s tím vypořádávají. Co jste zjistila?
Cítí to podobně. Znám spoustu lidí, kteří mají potřebu se kvůli východnímu původu hájit a vysvětlovat. A jelikož se to týká více lidí, stává se to politickou věcí, ne jenom soukromou. Nejde o náš dobrý pocit v břiše, jde o přístup k reprezentaci, k moci.
Co mají tihle mladí společného?
Zní to banálně, ale všichni jsme vyrostli na východě. Takže ho vnímáme jako mnohovrstevnatý, rozmanitý. Dědíme méně majetku než naši vrstevníci na západě, ale máme kolem sebe víc přírody. Jsme zvyklí na sídliště, máme jinou historii.
Téma, které se ve spojení s východním Německem objevuje opravdu často a vy jste ho také zmínila, je pravicový radikalismus a protiimigrační strana Alternativa pro Německo (AfD). Ta je na východě skutečně silnější a také radikálnější. Vy sama jste, jak zdůrazňujete v knize, bílé pleti. Váš zážitek z života na východě tím tedy může být podstatně ovlivněný…
To každopádně.
Jsou z vaší perspektivy pravicový radikalismus a AfD nejpalčivější problémy východu?
Částečně. Samozřejmě se o tom musí mluvit, je to ale celoněmecký problém. V absolutních číslech volí AfD víc lidí na západě než na východě. Na východě se nicméně u obyvatel rasistická přesvědčení častěji přetaví v hlasy pro pravicové radikály. A lidé, kteří nejsou bílí, pak na východě nechtějí žít. To je další problém. Kvůli tomu ale nemůžeme východ hned odepsat, volat "znovu postavte zeď", jak člověk slýchá během voleb. A jen napůl jako vtip.
Není za takových okolností spíše na škodu uvažovat v kategoriích východu a západu a psát o tom knihy?
Já jsem přesvědčená, že člověk musí ty rozdíly umět pojmenovat, aby mohly zmizet. Když to neuděláme, řeknou západní Němci, že všechno je super, už není východ ani západ. Tak to ale není. Na začátku psaní knihy jsem si myslela, že když pojmenujeme rozdíly, přestanou hrát roli. Ale postupně jsem došla k tomu, že by všechny zmizet ani neměly.
To je mimochodem také rozdíl mezi mojí generací a tou mých rodičů. Pro ně bylo znovusjednocení něco teskně očekávaného. Věřili, že jednota znamená, že pojmy východ a západ už nebudou mít význam. To, že to tak není, pro ně znamená neúspěch. Já to vidím jinak.
Jak? Označila byste německé znovusjednocení za úspěch?
Rozhodně. Což ale neznamená, že je to hotová věc. Je to proces, který trvá dodnes a trvat ještě bude. Pro mě je jednota samozřejmostí. Ale mohu být východní Němka ve sjednoceném Německu.
