Sem se neodváží ani pohřební služba. Z Ukrajinců udělala válka rukojmí, voda není, v moři jsou miny

Foto: Zdeněk Chaloupka
Zdeněk Chaloupka
8. 8. 2018 10:20
Přečtěte si reportáž z vesnic na východní Ukrajině, které jsou vzdálené jen pár kilometrů od frontové linie války.

Mariupol (Ukrajina, od našeho spolupracovníka) - Kamion naložený šestilitrovými plastovými barely s pitnou vodou líně šplhá do mírného kopce a zastavuje před vojenským zátarasem. "Humanitární organizace Adra, vezeme vodu do Berďanského," zahlásí z okýnka řidič Roman mladému vojákovi, který si odchází ověřit informaci do krytu postaveného ze dřevěných kůlů a pytlů s pískem.

Ve větru nad bunkrem se třepotá modro-žlutá ukrajinská vlajka. "Poprvé od začátku války tu zemědělci zaseli," vysvětluje Roman. "Ale nemají žádnou jistotu, že se jim to povede také sklidit." Po chvíli čekání se voják vrací. Střeží takzvaný blokpost - jedno z desítek míst, kde armáda kontroluje projíždějící auta. Posunkem naznačí, že náklaďák může jet dál.

Vůz vjíždí na silnici plnou výmolů protínající zemi nikoho. Území jen pár set metrů od frontové linie války na východní Ukrajině, která ani po čtyřech letech trvání nebere konce.

Zapomenutá válka

Do přímořského Berďanského se dříve jezdili rekreovat dělníci z obrovského metalurgického závodu Iljiča v Mariupolu. O strategický přístav na břehu Azovského moře vedla v roce 2014 ukrajinská armáda urputné boje s proruskými separatisty - město však nikdy nepadlo. Stejně jako Berďanske, vzdálené jen asi deset kilometrů.

Na rozdíl od Mariupolu, který se rozvinul do podoby moderního evropského města, zůstalo ve vesnici vše při starém.

Úzké chatky s jehlovitými modrými střechami a s výhledem na moře zejí od války prázdnotou. "A moře je navíc zaminované. Lidé se tam chodí koupat, ale já se bojím. Nikdy nevíte, kam proud minu zanese," vysvětluje energická padesátnice sedící na lavičce před svým domem spolu s několika dalšími sousedy. Jmenuje se Galina Viktorovna a ve vesnici, kde stále žije sto dvacet lidí, zastává funkci obvodního lékaře už skoro tři dekády. Nepřestala ani za války.

Autobus s vodou na východní Ukrajině.
Autobus s vodou na východní Ukrajině. | Foto: Zdeněk Chaloupka

Když začalo v únoru 2015 nejhorší ostřelování, odešla na půl roku do Mariupolu, ale každý den se do vesnice vracela. "Jezdila jsem na šestou ranní, abych se mohla v půl třetí vrátit. Největší boje propukají vždy večer." Někdy šla pěšky do dva kilometry vzdáleného Sopyne, kam ještě zajížděl autobus, jindy celou cestu až do Mariupolu. Přestože fronta začíná kousek za posledním domem ve vesnici a střelba je slyšet každý večer, Galina už nikam odcházet nehodlá. Naopak.

Dvakrát za měsíc k ní pracovníci humanitární organizace Lékaři bez hranic dovážejí léky na cholesterol a vysoký tlak, kterých se zdejším převážně starým obyvatelům nedostává.

Válka na východní Ukrajině

Debalceve po boji

Konflikt na východní Ukrajině vypukl na jaře roku 2014. V boje přerostly masové demonstrace, při kterých se střetávali aktivisté hnutí Euromajdan s přívrženci později svrženého prezidenta Viktora Janukovyče.

Proruští radikálové později obsadili regiony při ruských hranicích a vyhlásili na svém území dvě "lidové republiky". Podle Kyjeva separatisty vojensky podporuje Moskva, která podíl na donbaské válce popírá.

Podle údajů OSN si zatím konflikt v Donbasu vyžádal přes 10 000 mrtvých. Svá obydlí opustilo několik milionů lidí.

Voda neteče

Kolem kamionu s vodou, který zastavil uprostřed vesnice, se vytvořil hlouček lidí a modré barely začínají putovat z ruky do ruky. "Pitná voda tu nebyla ani do války, ale dala se bez problémů koupit v jednom ze dvou vesnických obchodů. Dnes tu zůstal jen jeden a nakupují tam převážně vojáci. Já tam nechodím, je tam draho," vysvětluje Galina. Druhou možností, kde se před válkou dala pitná voda sehnat, bylo nedaleké okresní městečko Širokine.

Dnes je však z bývalého přímořského resortu město duchů. Leží v takzvané šedé zóně, pásmu území mezi frontovými liniemi, které nekontroluje ani jedna z válčících stran a kde se prakticky každou noc odehrávají ty nejprudší boje. "Takže jedinou možností je odjet pro vodu do Mariupolu. Ale to jde, jenom když máš auto. Těžko budeš tahat desítky litrů vody autobusem a pak ještě několik kilometrů pěšky," povzdechne si Valentina, další z obyvatelek Berďanského.

"Zrovna jsem šla ven na ulici, když do mého domu přiletělo několik granátů. Bylo to vlastně štěstí," říká Valentina, která stejně jako ostatní odmítá svou domovskou vesnici opustit. "Kam se máme asi tak vystěhovat? I kdyby jen na pár dní. To tu máme všechno nechat? A kdo bude krmit kočky, psy a slepice?" odpovídá trochu podrážděně na dotaz, proč se rozhodla zůstat v oblasti, kde není bezpečno.

Zdůrazňuje, že poslední velké ostřelování, kdy na kraji vesnice shořelo několik domů a po vesnici létaly střepiny, se odehrálo už loni v červnu. Dalším důvodem jsou ale i peníze. Platit nájem mimo svou rodnou vesnici si nikdo s průměrnou penzí v přepočtu 1500 korun nemůže dovolit. Stejně tak rekonstrukci domů, které byly zničeny střelbou.

Sem sanitka nezajíždí

Přestože leží pouhé dva kilometry cestou podél moře, působí nedaleké Sopyne na rozdíl od Berďanského skoro jako bezproblémová poklidná vesnička. Autobus jezdí až do Mariupolu jednou za dvě hodiny a funguje tu dokonce i plyn, takže místních tři sta obyvatel každou zimu nemrzne. Na rozdíl od stovek jiných, kteří jsou často odkázáni na dodávky dřeva a briket od humanitárních organizací.

Lesy jsou v okolí vesnic vykácené nebo zaminované a uhlí podražilo kvůli přerušení zásobovacích tras až pětinásobně. Ve třicetistupňových vedrech, která tu koncem června panují, však pociťuje vesnice úplně stejný problém jako nedalecí sousedé - nedostatek pitné vody.

Vedle několikasetlitrové plastové nádrže stojí místní lékařka Ilona Alexandrovna, která stejně jako v Berďanském působí jako hlava vesnice. Ihned vypočítává počet obyvatel, ale nemá přesný přehled o dětech, které se vrátily do rodných domů na letní prázdniny.

Horké léto s každodenními zvuky střelby tu prožívá zhruba 330 lidí všech generací. "Však tu léčím celou vesnici, takže znám všechny osobně," směje se Ilona.

Lékařka Ilona Alexandrovna, která je pro vesnici spojnicí s vnějším světem.
Lékařka Ilona Alexandrovna, která je pro vesnici spojnicí s vnějším světem. | Foto: Zdeněk Chaloupka

Sopyne je jedno ze šťastnějších míst i díky tomu, že se sem nebojí zajíždět řidiči s cisternami pitné vody, kterou pak přečerpají do připravených plastových nádrží. Místní obyvatelé si pak mohou pro vodu přijít téměř kdykoliv. Zatímco pracovníci humanitárních organizací i řidiči linkového autobusu do vesnice běžně zajíždějí, řada dalších se k místu odmítá byť jen přiblížit.

"Sanitka sem nikdy nedojede," stěžuje si Ilona. "Vždycky počká na blokpostu, kam musíme pacienty odvézt my sami. Naštěstí nám s odvozem pomáhají vojáci." Stejně komplikovaný je i transport zemřelých. Za blokpost označující začátek nebezpečné zóny se neodváží ani pohřební služba. Na střelná zranění tu sice neumírá nikdo, Ilona je však přesvědčená, že válka lidem životy výrazně zkracuje.

"Střelba je slyšet každý den a to je přece obrovský nápor na psychiku. Skoro každý vám sice řekne, že už to trvá čtyři roky a že si na válku vlastně zvykl. Ale já si to nemyslím. Na to si přece člověk nemůže doopravdy zvyknout nikdy," vysvětluje.

I tady odmítají místní z vesnice odejít. Někteří se sice na školní rok odstěhují i se svými dětmi do Mariupolu, protože je to vyjde levněji než každodenní dojíždění, ale na prázdniny se zase vrací zpět. Po celé zemi se tak začaly objevovat tábory pro děti z frontových měst, aby si část prázdnin mohly užít i bez neustálého strachu z ostřelování.

"Kromě toho bychom tu rádi zaplatili sociální autobus, který by vozil děti do školy do Mariupolu a zase zpátky. Místním by to dost ulehčilo jejich finanční situaci. Zatím ale nemáme sponzora ochotného takové dojíždění platit," říká řidič kamionu Roman.

Cesta minovým polem

Vesnic, kde místní nemají přístup k pitné nebo dokonce k vůbec žádné vodě, je kolem Mariupolu celá řada. Auta s obrovskými cisternami a kamiony s šestilitrovými barely se proto skoro nikdy nezastaví.

Kromě vesnic zaváží vodu také na kontrolní body, které slouží jako hraniční přechody mezi vládou kontrolovaným územím a dvěma nově vzniklými, avšak nikým neuznanými separatistickými republikami. Kontrolních bodů je po celé linii pět, ale kdo se chce dostat z Mariupolu do Doněcké lidové republiky, má to nejkratší skrz kontrolu u města Hnutove.

"Jsou to tisíce lidí za den. Bohužel, registrace a prohlídka je zdlouhavá. Někteří řidiči čekají ve frontě klidně celý den," vysvětluje Roman a jde zkontrolovat, kolik pitné vody zbývá v jednom z velkých barelů před přechodem. V červnových vedrech, která Ukrajinu spalují, ubývá rychle.

Stop miny, hlásá cedule.
Stop miny, hlásá cedule. | Foto: Zdeněk Chaloupka

Vojáci se samopaly mávají na auta, která mohou jet dál, a ta po jednom zajíždějí mezi plechové budky, kde se následně kontroluje jejich registrace. Před vjezdem stojí kromě barelů s vodou stan UNHCR, jehož personál by se postaral o případné uprchlíky z druhé strany. Vedle něj zastavuje autobus z Mariupolu přivážející ty, kteří se chtějí dostat skrz kontrolu pěšky. Pokusit se blokpost obejít nebo si jen odskočit pár metrů mimo silnici by byla sebevražda. Důrazně to vysvětlují sytě červené cedule s lebkou a nápisem "stop miny", které lemují příjezdovou silnici i parkoviště.

Jen kousek od Hnutového projíždí dodávka s vodou často ostřelovanou vesnicí Pavlopil, opatrně překoná střežený most v údolí a míří dále do Orlovského. Na vrchu se otevírá nekonečná planina polí, ze které sem tam vyrůstají betonové stožáry elektrického napětí. Bez drátů, které by k obyvatelům vesniček dodávaly elektrickou energii. Kvůli neutuchající střelbě a neviditelným minám v zemi se je nikdo opravit nechystá.

Planiny obilnice Evropy, jak se Ukrajině přezdívá, zejí skličující prázdnotou. "Tady asi zemědělci ještě dlouho nezasejí," zamyslí se Roman. "A bůhví, jestli ještě někdy. Všechno to trvá už nějak moc dlouho."

Video: Nemluvte o usmíření s Ruskem, naše děti denně umírají, zní z Ukrajiny

Válka na východě Ukrajiny téměř zmizela z médií, ale na frontových liniích se pořád střílí. Ukrajinci se ani po čtyřech letech války nevzdávají. | Video: Martin Novák
 

Právě se děje

Další zprávy