V češtině zároveň vychází v překladu Rity Kindlerové kniha ukrajinského historika Volodymyra Vjatrovyče s názvem Ukrajinské 20. století - Utajované dějiny. Věnuje se nejen období hladomoru, ale také následkům černobylské havárie v 80. letech, vlivu dění ze srpna 1968 na Ukrajinu nebo popravám ukrajinských spisovatelů.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz Volodymyr Vjatrovyč popisuje, že diskuse mezi ruskými a ukrajinskými historiky je po roce 2014 nemožná. Vjatrovyč byl v minulosti ředitelem Ukrajinského institutu národní paměti a také správcem archivu ukrajinských bezpečnostních složek.
Jednu z kapitol své knihy jste nazval Holodomor - vymazávání paměti. Co vlastně bylo v sovětských časech známo o této tragédii?
Bylo v podstatě zakázané o tom hovořit. Šlo o téma, které bylo klasifikováno jako antisovětská propaganda. Žádné oficiální informace nebyly a dělalo se, jako by se nic takového nestalo. Jakákoliv zmínka slova "hladomor" znamenala okamžitou pozornost KGB a všech represivních orgánů. Informace se zachovaly díky ukrajinským emigrantům, kteří odešli za hranice po druhé světové válce. Tak se vůbec poprvé svědectví o této tragédii dostalo do světa. Na samotné Ukrajině se o hladomoru začalo psát a hovořit až ve druhé polovině osmdesátých let, v době takzvané perestrojky Michaila Gorbačova.
Ruští historikové vidí Holodomor jinak. Podle většiny z těch, kteří se tímto obdobím zabývají, nešlo o cílenou genocidu Ukrajinců…
Bohužel nemálo ruských historiků se v posledních letech vrátilo k sovětské interpretaci některých událostí. Z vlády přichází tlak na to, nepsat nic kritického a negativního o Sovětském svazu, kritické hodnocení sovětské éry už dávno není v ruské historiografii mainstreamem. To se týká i interpretace Holodomoru a vůbec historie Ukrajiny, kde ruští historici a oficiální, řekněme, vládní pohled je v opozici prakticky vůči všemu, co říkají nebo píši Ukrajinci.
Proto je v Rusku rozšířený názor, že nešlo o genocidu Ukrajinců, ale že terčem byli rolníci jako takoví, bez ohledu na jejich národnost. Je to nesmysl, protože postiženými rolníky byli Ukrajinci a šlo o jasný Stalinův záměr. Bohužel s ruskými historiky nějaká diskuse a výměna názorů na Holodomor v současné době není možná. Doufám, že se tak stane v budoucnosti.
Znamená to, že mezi ukrajinskými a ruskými historiky nyní není žádná komunikace? Jsou to dva úplně rozdělené světy?
Vlastně ano. Samozřejmě se to týká hlavně vývoje po roce 2014, kdy začala okupace Krymu a Donbasu. Prakticky neexistuje žádná diskuse mezi ruskými a ukrajinskými historiky. O éře sovětských represí můžeme na Ukrajině hovořit se zástupci ruského hnutí Memorial, ale ti jsou v Rusku považováni za extrém.
V knihách o dějinách Ukrajiny nikdy nechybí boj o ukrajinštinu ve stínu ruštiny. Dá se říci, že i v sedmdesátých a osmdesátých letech, na sklonku existence Sovětského svazu, byla oficiální politikou na Ukrajině rusifikace a snaha vytěsnit ukrajinštinu? A pokud ano, jak to, že ukrajinština přežila?
Politika rusifikace Ukrajiny začala mnohem dříve než za Sovětského svazu. Ještě v dobách Ruského impéria. Ukrajinština se zachovala více na západní Ukrajině, která součástí Ruska nebyla. Sovětský režim v rusifikační politice pokračoval po celou dobu, jedinou výjimkou byla dvacátá léta minulého století. Poté co komunisté zničili pokus o samostatnost Ukrajinské republiky, alespoň podporovali ukrajinskou literaturu a jazyk. Ale netrvalo to dlouho, v dalších desetiletích se prosazovala ruština hlavně prostřednictvím vzdělávání a školní výuky.
Já jsem chodil do školy v osmdesátých letech. Byla rozdělena na ukrajinskou a ruskou část, ale ta ruská byla všelijak zvýhodněna. Vyšší vzdělání pak bylo prakticky jen v ruštině. Státní podpora ukrajinštiny začala až po dosažení nezávislosti na začátku devadesátých let a zákon, který stanovuje ukrajinštinu jako státní jazyk, schválil parlament teprve loni.
Vždy se mnoho hovořilo o rozdílech mezi západní a východní Ukrajinou. O tom, že východ je kulturně a politicky orientován na Rusko. Změnila to válka, která začala v roce 2014?
Myslím, že ano. Východní Ukrajina byla ještě před Sovětským svazem součástí Ruského impéria a lidé tam sdíleli řadu ruských a sovětských historických mýtů. Mám na mysli třeba představu, že Rusové jsou něco jako starší bratři Ukrajinců.
Pro mnoho lidí s těmito názory byla v roce 2014 okupace Krymu a válka na Donbase šokem. Bylo to vidět na tom, že i na východní a jižní Ukrajině se objevila vlna velkého vlastenectví. Města jako Charkov a Oděsa, považovaná dříve za "otočená směrem k Rusku" nebo pod ruským vlivem, se většinově postavila proti separatismu. Přitom to byla města, se kterými Rusko počítalo ve svých plánech.
Jste spokojený se současným politickým směřováním Ukrajiny?
Moc ne, ztrácíme mnoho času. Jako účastník protestů na kyjevském Majdanu v roce 2013 si myslím, že bychom měli rychleji a rázněji směřovat na Západ. Tempo reforem je pomalé.
Prezidenta Volodymyra Zelenského považuji za poněkud naivního, co se týká jeho snahy domluvit se s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Najít společnou řeč s Putinem bohužel není možné, protože jemu jde o likvidaci nezávislé Ukrajiny. Jediná Ukrajina, kterou Putin uznává, je proruská Ukrajina. Jediné, co můžeme dělat, je upevňovat naši obranyschopnost a naši státnost. Zelenskyj nastoupil do úřadu s tím, že chce vyjednávat s Putinem, ale zatím v tom ničeho nedosáhl.
Překvapil vás vývoj v Bělorusku a tamní protesty proti prezidentovi Alexandru Lukašenkovi?
Zcela upřímně to považuji za zázrak. Domníval jsem se, že Bělorusko je země, která nenávratně uvízla v sovětské minulosti. To, co se stalo, mě velmi překvapilo a hluboce obdivuji Bělorusy, kteří protestují. Těžko říci, jak to dopadne, protože režim zatím nejeví žádné známky ústupků nebo kompromisu.
Už teď ale Bělorusové dosáhli mnoha. Probudili se jako občané, kteří usilují o demokratickou budoucnost. Mohou být na sebe hrdí, už nikdy nebude taková jako předtím. Řekl bych, že režimu se už nepodaří lidi úplně zastrašit a zastavit ten odpor.
