Istanbul/Jeruzalém - Už to mezi námi nebude nikdy jako dřív, vzkázal do Izraele turecký prezident Abdullah Gul poté, co na začátku týdne při izraelském zásahu proti konvoj šesti tureckých lodí s nákladem pro Gazu zahynulo devět lidí.
Osm Turků a jeden Američan tureckého původu.
Snaha mezinárodního společenství, aby byla událost prověřena vyšetřovací komisí složenou z Izraelců, Američanů a Turků v neděli večer zkrachovala.
Pan Ki-mun neuspěl
Nedělní neúspěch byl zřejmě definitivní tečkou za érou zvláštního přátelství, které Turecko a Izrael po několik desetiletí pojilo. A je to konec podobně neslavný jako plavba oněch šesti lodí, kterými turečtí aktivisté chtěli prolomit izraelskou blokádu Gazy a demonstrovat svoji solidaritu s Palestinci.
Před izraelským velvyslanectvím v Istanbulu se konají zuřivé protiizraelské demonstrace, rozhořčené protesty se odehrávají rovněž před tureckou diplomatickou misí v Tel Avivu.
Turci žádají mezinárodní vyšetřování. Izrael ho v neděli večer znovu odmítl, navzdory tomu, že návrh na ustanovení komise předložil přímo generální tajemník OSN Pan Ki-mun.
Podle jeho představ by měl mezinárodní sbor vyšetřovatelů vést bývalý novozélandský premiér Geoffrey Palmer a jeho členy by měli být kromě specialistů z Izraele a USA také vyšetřovatelé z Turecka.
Izraelský zástupce při OSN Michael Oren ovšem oznámil, že jeho země hodlá vyšetřování dojednat jen s Američany.
Jiné Turecko
Odmítnutí turecké účasti je pro události posledních dnů symbolické. Zatímco ještě Izrael a Turecko spolupracovaly v mnoha oblastech, včetně společného vojenského výcviku, výměny informací mezi zpravodajskými službami i značným vzájemných obchodem, nyní turecký ministr zahraničí Ahmet Davutoglu rezolutně prohlásil: "Vztahy omezíme na minimum."
Ne jen kvůli útoku na zakázaný konvoj do Palestiny. Izraelští experti se domnívají, že Turecko se za osm let vlády premiéra Recepa Erdogana pozměnilo. Zejména poté, co Turci pochopili, že nemají šanci být přijati do Evropské unie.
Německá kancléřka Angela Merkelová letos v Ankaře řekla svým hostitelům jasně: "Plné členství Turecka v Evropské unii není možné."
Už dříve deklarovali svůj odpor vůči Turecku v EU francouzský prezident Nicolas Sarkozy i prezident Evropské unie (dříve belgický premiér) Herman van Rompuy.
"Vláda změnila zahraničněpolitické priority a začal se více věnovat zlepšení vztahů s arabskými a islámskými zeměmi. Udobřila se s Íránem i Sýrií a více začala podporovat Palestince na úkor Izraele," domnívá se Efraim Inbar z Beginova-Sadatova centra strategických studií v Tel Avivu.
Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje, která je u moci od roku 2002, více zohledňuje ve svém programu islám a solidaritu s jinými muslimskými národa. Přitom je populární, protože Turecku se v posledních letech hospodářsky dařilo.
Naopak vliv armády, která v minulosti dohlížela na oddělení náboženství od politiky a nad ukotvením Turecka v NATO, v posledních letech slábne.
Spojenci před rozvodem
Pro židovský stát byli Turci vždy cenným a váženým spojencem. Jako vůbec první zástupci muslimské země už v roce 1948 uznali Izrael a dlouho byli jedinými zástupci islámského světa, kteří s Izraelci komunikovali.
Armády se později účastnily společných vojenských cvičení, izraelští piloti mohli trénovat v tureckém vzdušeném prostoru.
Sýrie byla pro oba společným nepřítelem, od roku 1979 také Írán. Zpravodajské služby obou zemí Mossad a MIT si předávaly informace.
V roce 1999 byli Izraelci mimořádné aktivní při pomoci obětem tragického tureckého zemětřesení a věnovali postiženým velké sumy peněz.
Dnes by se politici, vojáci i veřejnost v obou zemích označily za spojence jen sotva.
