I přes obrovské ztráty mají ruské jednotky od začátku roku na Ukrajině územní zisky. Obsadili město Kurachove, zablokovali silnici ke strategicky důležitému městu Pokrovsk a přiblížili se k administrativní hranici Dněpropetrovské oblasti.
Darja Bura v rozhovoru popisuje, že případného příměří se bojí. "Rusům nevěřím, protože dříve či později zaútočí znovu," obává se spisovatelka, která společně s investigativním reportérem Jurijem Butusovem napsala knihu Bitva o Charkov a nedávno jí vyšla kniha o 38 dní trvajícím ruském obléhání města Černihiv na začátku války.
Převládá teď na Ukrajině mínění, že se blíží v nějaké podobě příměří?
Všude se o tom píše a hovoří, ale často mi to připadá jako nějaké fráze. Řekla bych, že lidé mají pocit - a mám ho i já -, že letos dojde k nějakému zlomu, že se něco výrazně změní. Jen nevím, zda k lepšímu, nebo k horšímu. Já se vlastně příměří bojím. Protože si myslím, že Rusové se nevzdají svých cílů a po nějaké době znovu zaútočí. Přitom řada lidí na Ukrajině si bude myslet, že jsme neprohráli. Ale i když válka skončí, život nebude jako dřív. Příliš mnoho lidí zemřelo, padlo v boji. Mnoho lidí ztratilo domy. Nejde se jen tak vrátit do doby před válkou.
Jak to zatím vypadá s výpadky elektřiny a tepla? Je to horší než minulou zimu?
Zatím to není tak zlé, jak to vypadalo z původních velmi pesimistických prognóz. Samozřejmě ale nikdy nemáte jistotu, zda proud a internet půjdou, či ne. Někdy tři hodiny jdou, pak čtyři hodiny ne, pak zase tři hodiny ano. Těžko se plánuje práce a samozřejmě to stojí mnoho nervů. Loňskou zimu jsme přežili, letošní přežijeme také, ale bude to těžké.
Věříte tomu, že Rusko se může změnit nebo se může začít chovat k Ukrajině jinak po Putinově odchodu nebo smrti?
Dost jsem se o tom bavila i s ukrajinskými vojáky. Myslím, že převládá názor, že nechceme mít s Ruskem nic společného. S Ruskem, ne s Putinem. Protože vinu nenese jen Putin. On je zločinec, který válku začal, ale v Rusku prostě existuje velká nenávist k Ukrajincům. Lidé tam mají takové názory. Já do konce svého života Rusům neodpustím. Starým, mladým, nikomu. I ti, co mlčí, jsou vinni.
Jaký je váš nejsilnější zážitek z frontové linie nebo z míst, o kterých píšete ve svých knihách o válce?
Těžko vybrat jeden moment z tolika. Nikdy nezapomenu na to, kdy jsem poprvé viděla rozbombardovaný a totálně zničený dům. Bylo to v roce 2015 v Avdijivce, kde Rusové zničili devítipatrovou budovu. Tehdy to byl šokující pohled, ale nenapadlo mě, že takto bude za několik let vypadat mnoho ukrajinských měst. Těžko se smiřuje s tím, že se něco takového děje ve vaší zemi. Nedá se na to zvyknout, člověk si znovu a znovu říká, co se to děje. Pořád mě děsí, že ruské rakety dopadají až do Lvova.
Žiju v Kyjevě a loni jsem po dlouhé době jela do zahraničí. Doprovázela jsem zraněné ukrajinské vojáky a veterány do německého Düsseldorfu. Lidé tam až do rána seděli a popíjeli v barech a restauracích, procházeli se v parku. Padl na mě smutek, že tohle v Kyjevě a jiných městech už neznáme, protože v noci je zákaz vycházení a všichni musí být doma. Nikdo neví, kdy a kam přiletí raketa nebo dron.
A také mě rmoutí, že pořád nevidím konec toho všeho, této války.
Vaše nová kniha o Černihivu je plná dramatických příběhů lidí, kteří se najednou ocitli uprostřed války…
Příbuzní kamaráda mého otce se rozhodli v prvních dnech invaze, že odjedou na vesnici. Že tam mají zásoby a přečkají to nejhorší. Pak se rozhodli vrátit do města, ale protože Černihiv už okupanti obklíčili, museli projet po silnici přes ruské kontrolní stanoviště. Ruští vojáci je pustili a pak do jejich auta stříleli zezadu. Všichni na místě zemřeli a jejich ostatky nemohli dlouho pohřbít, protože hřbitovem procházela frontová linie. Těla zůstala uvězněna v márnici. Mnoho lidí čekalo, že bude válka, ale ne že až taková. Že se Rusové skutečně rozhodnou zaútočit na Kyjev. A najednou se dívali ze sklepů, jak palba ničí jejich domy.
Ukrajinci se ale rychle adaptovali. Někdo začal shánět a dopravovat pomoc vojákům, někdo se staral o bezprizorní kočky a další zvířata. Všichni se navzájem podporovali, a proto dokázali některá města a napadená území ubránit. Obzvláště silné to bylo v Charkově, kde se úžasně projevili lidé z kultury. Spisovatelé, herci, hudebníci. Pomáhali vojákům, informovali o tom, co se děje. Mnozí zůstali ve městě a organizovali vše, co bylo třeba k obraně. Charkované mají silný pocit soudržnosti jako obyvatelé města, bránili ho a brání jako svoji pevnost.
