Od zvláštní zpravodajky - Prašná cesta se kroutí a stoupá do mírného kopce. Podél ní stojí nyní už opuštěné, narychlo postavené kontrolní stanoviště z betonových kvádrů a pytlů s pískem. Podobných je v okolí vesnice Chotiv šest, protože právě tady se loni 24. února ze dne na den zformovala domobrana.
"Na začátku se nám přihlásilo tolik lidí, že jsme je museli odmítat," vzpomíná Ihor Hryb, který jako záložník místní domobranu vedl. Celkem tu spolu začalo spolupracovat osm vesnic, ve kterých před válkou žilo asi 4800 lidí. Jejich cíl byl jasný: zastavit ruské vojáky, kteří se budou snažit dobýt Kyjev.
Traktoristé, podnikatelé nebo lidé pracující v IT často drželi zbraně poprvé v životě. "Měli jsme velké štěstí, protože tady nedošlo k žádnému incidentu. Lidé se zbraněmi nejprve neuměli pracovat," dodává Hryb.
Rusové nakonec do Chotivu, ležícího jihozápadně od Kyjeva, nikdy nepřišli. Zastavili se asi 15 kilometrů od vesnice. Místní teritoriální obrana to dnes z části připisuje i faktu, že se obyvatelé chopili zbraní. "Rusové tu měli rozvědku a viděli, že každý má zbraň a snaha dobýt Kyjev je marná."
Snaha místních Ukrajinců bránit svou zem ale neskončila, ani když se o několik týdnů později ruská armáda z okolí Kyjeva stáhla a boje se přesunuly hlavně na jih a východ země. "Začátek války byl děsivý. Bylo nám jasné, že potřebujeme výcvik, a proto jsme tu potom vybudovali střelnici," vysvětluje dobrovolník, který si říká Zojar, zatímco na stůl pokládá několik pušek.
Pomoc bratrům u Bachmutu
Hlavní zbraní, kterou tu dobrovolníci používají, je sovětská AK-74. Díky dodávkám ze Západu už ale mají i modernější, americké modely.
Terče stojí 50, 100 a 200 metrů daleko od střelců. Kromě hlasitých ran se vzduchem nese i zápach, který každou z nich doprovází. Střelbu skupina trénuje hned pod dráty vysokého napětí. Jak ale s omluvou vysvětlují, bylo to jediné místo v okolí, kde nebylo třeba vykácet stromy.
Vybudování střelnice i tak trvalo několik měsíců, teď tu dobrovolníci mohou trénovat každý víkend. Když jim přijde povolávací rozkaz, mají už naučené základy boje. Jurij, který má výcvik na starosti, nicméně přiznává, že je dokáže připravit asi z 60 procent. A to jen některé.
Síly územní obrany Ukrajiny jsou plně integrovány do armády, které pomáhají i mimo boj. Prapor v Chotivu například spolupracuje s vojáky u Bachmutu na východě země. "Musíme podporovat naše bratry, kteří tam bojují. Dovážíme jím zbraně a jídlo," vyjmenovává zástupce velitele chotivského praporu Anatolij Pochodňa, který se o víkendu z místa nejkrvavějších bojů vrátil.
Na telefonu ukazuje videa zachycující, jak kolegům předává dron. "Je to už úplně jiná válka než před rokem u Kyjeva. Bez dronů bojovat nejde. Stal se z nich spotřební materiál," vysvětluje.
Přímo do Bachmutu se ale Pochodňa nedostane, veškerou výbavu vojákům předává v nedalekém městečku Časiv Jar. "Je to sice od Bachmutu asi pět kilometrů daleko, ale už tam nikdo nežije, úplně všechno je zničené," říká. S autem tak nejezdí po silnicích, ale po zabahněném poli.
Po krátkém listování v telefonu ukazuje další fotografie, tentokrát je na nich auto plné sušenek. "Vozím na frontu drony a sladkosti," směje se. Hned ale zvážní, když vysvětluje, že vojáci nemají čas si vařit, a tak se spíš rychle posilní cukry nebo energetickými nápoji a pak zase bojují.
Část Pochodňovy rodiny kvůli válce utekla do Mariánských Lázní, manželka se už ale stejně jako mnoho místních žen a dětí vrátila. V civilním životě je Pochodňa tajemníkem obecní rady, jako dobrovolník se ale nadále účastní bojů. I když jiného typu, než na které se původně připravoval.
Domobrana nyní nebojuje tváří v tvář s ruskými vojáky, ale chrání kritickou infrastrukturu. U Chotivu je plynová rozvodna a velká transformační stanice, na které hlavně v zimě mířily ruské útoky. Dobrovolníci tak například sestřelují puškami útočné drony.
Když v boji pomáhá víra
K Bachmutu pravidelně jezdí i vojenský kaplan Mychajlo Predko, který bydlí v oblasti kolem Chotivu a slouží jako hlavní kaplan pohraniční služby. "Na východ Ukrajiny vozím dětem sladkosti. Když vidím, jak si tady stěžují, je to hrozné. Tam už opravdu nic nemají," říká.
"Když začala válka, odvezl jsem ženu a děti 10 kilometrů na dálnici, otočil jsem auto a hlásil se k boji," vzpomíná muž, který i přes neustálé rány ze střelnice mluví velmi klidným hlasem. Už od okupace Krymu v roce 2014 kaplan pomáhá vojákům na frontě, a to nejen dovozem humanitární pomoci nebo poskytováním psychické podpory, ale i dodávkami zbraní. Říká, že dělá cokoliv, aby pomohl.
Víra má pro Ukrajince velký význam. Predko vzpomíná na loňský incident u Severodoněcku, kde za ním přišel mladý muž, který už dva dny nespal. "Byl jsem tam jen na otočku, vezl jsem jim do zákopů jídlo. Když ale za mnou přišel, položil jsem na sedadlo auta kříž, položil mu ruku na krk a vyzpovídal ho. Nakonec jsem ho objal a řekl, že ho miluji. Poděkoval a odešel. Když jsem se do zákopů vrátil o 20 minut později, mávali na mě, ať jsem potichu, protože konečně usnul," vypráví.
Tvrdí, že podobných historek má desítky. Například když jednomu vojákovi prošla střela neprůstřelnou vestou a zastavila se o modlitební knížku, kterou měl v kapse. Jindy jen pár hodin poté, co kaplan odjel od jednotky, místo zasáhlo ostřelování a všichni zemřeli.
I vojenští kaplani se někdy zapojují přímo do boje a od začátku války jich už 15 padlo. "Naším úkolem je pomáhat v boji. Když je potřeba nabíjet zbraně, tak je nabíjím, když se musí pomoct raněným, ošetřím je," říká Predko. Kromě toho ale na frontě také křtí nebo oddává.
Malý zázrak u Bachmutu zachránil život i jemu. Před několika měsíci jel autem, když mu do cesty najednou vběhl pes, a tak rychle sešlápl brzdy. O pár sekund později na místo, kam chtěl jet, dopadly rakety Grad. "Ten pes nás zachránil. Takové jsou naše příběhy z války."
