Rozhovor – Ruská okupace Krymu a ještě před tím protesty na kyjevském Majdanu oživily mýty o Stepanu Banderovi, zavlékání neonacismu na Ukrajinu, antisemitismu a pogromech. A propaganda Moskvy toho podle historika a ukrajinisty Davida Svobody z Ústavu pro studium totalitních režimů šikovně využívá. Často s úspěchem. Následující rozhovor vyšel ve čtvrtečním vydání deníku Insider, jehož redakce jej poskytla Aktuálně.cz v plném znění.
Insider: Proč se najednou Stepan Bandera objevil znovu na "rusko-ukrajinské scéně"?
David Svoboda: Demonstrace na kyjevském Majdanu odstartovaly velmi napjatou a neurotizující situaci, v níž Ukrajina sehrává roli výrazně emancipující se – na Rusku nezávislé – země. Proto je užitečné vědět, že ruské – a já bych řekl dokonce sovětské – zaujetí Stepanem Banderou a banderovci se táhne už od druhé světové války. Přičemž banderovština a Bandera jsou pouhou mutací v démonologickém slovníku ruské propagandy. Před Banderou totiž Rusové obdobně strašili mnohem umírněnějším kozáckým atamanem Symonem Petljurou, který rovněž usiloval o nezávislost Ukrajiny.
V protiukrajinské propagandě Moskva využívá celý řetězec různých osobností z historie. A Stepan Bandera je podle nich jednoduše banditou, teroristou, antisemitou… a bůhví čím ještě. Nálepku Bandery tak mají i zcela geograficky a sociálně odlehlá hnutí. Za banderovce tedy Moskva považovala a považuje třeba pobaltské partyzány. A dokonce i ty rumunské v dnešní Moldávii, kteří stáli na zcela opačné straně než ukrajinští nacionalisté. V ruském slovníku se zkrátka jméno Bandera rovná banditovi.
A možná dosud i v tom českém, ne?
A víte, že ano? Vyznamenala se v tom zejména československá kinematografie. Ať již jde o snímek Stíny horkého léta či Akce B. V Akci B střílí dokonce v roli banderovce jedna z pozdějších velkých ikon disentu ze samopalu do dětí a žen. Jméno Bandera tak získalo postupně dvojí náboj: ten revoluční – vlajka -, ale i zločinecký – bandita a vrah. Avšak i mezi ukrajinskou nacionální krajní pravicí se názory na Stepana Banderu různí.
Tahle skupina není mimochodem nikterak silná, jak tvrdí ruská média, od nichž strašení banderismem přebírají západní i čeští novináři. Buď tu máme nekriticky oslavné, anebo naopak dehonestující publikace o Banderovi. A pak je tu pohled Moskvy: Bandera je pro ni symbolem nenávistné zvlčilosti, barbarských zločinů a nacistické okupace. A mám-li to říct ještě ostřeji – až zvířecí nenávisti k sovětským výdobytkům, k sovětským lidem, k sovětské Ukrajině.
Jak tedy vidíte Stepana Banderu vy?
Moderní ukrajinští historikové jej označují jako "romantického teroristu". Terorismus a romantismus se koneckonců často doplňují. Bandera byl ale především romantikem. Což vyplývalo z prostředí, v němž vyrůstal a dospíval. Šlo nicméně o mladého Ukrajince velmi rozčileného z toho, že jeho národ žije pod jařmem Polska, bolševického Ruska, Rumunska i Československa. Bandera snil o tom, že jeho národ heroicky povstane a setřese okovy. Tím měl být učiněn první krok ke vzniku jednotné a nedělitelné Ukrajiny. K povstání nespokojených mas měla přitom stačit maličkost – zažehnutí jiskry. Násilí bylo přitom v boji za suverenitu země preferováno.
K parlamentnímu způsobu boje se podle Bandery snižovali jen zdegenerovaní demokraté, anebo slaboši, kteří nikdy ničeho nedosáhli. On dokonce násilí v boji za osvobození vlasti heroizoval. Očistný osvobozovací účinek mělo podle Bandery pouze násilí a teror.
Zdá se, že od romantismu k fanatismu bylo v Banderově podání dost blízko…
Podle všeho to ani nerozlišoval. Dopouštěl se zločinů ve jménu světlé myšlenky či pohrdání umírněností. V meziválečném období Bandera zorganizoval sérii atentátů proti politikům, o nichž se domníval, že ustupují polským pořádkům. Přitom šlo o lidi, kteří viděli budoucnost Ukrajiny v polsko-ukrajinském smíření skrze kompromis a vzájemné ústupky. Jenomže takovou cestu romantik a terorista Bandera samozřejmě odmítal. Byl maximalistou, jenž se na svět díval a chápal ho černobíle.
A právě tyhle "temné" aspekty Banderových snah začala využívat ruská propaganda?
Vždycky to dělala. Teď ale hodně přitvrdila. Minulost banderovského či ukrajinského hnutí za nezávislost slouží teď Moskvě více než kdy jindy k oživování přízraků. Chcete-li: k aktualizaci historických událostí, na které Evropa tolik slyší. Hitler a nacismus vyvolávají automaticky v civilizovaných zemích znechucení a odpor… někdy až pověrečný.
Nacistických symbolů se proto ostýcháme, zatímco ty sovětské nám už tolik nevadí. A právě na tuto strunu Moskva teď zručně hraje: „Podívejte – na kyjevském Majdanu povstali nacisté! V ohrožení jsou tedy i Židé, ruské menšiny na Ukrajině! Vzniká tu krvežíznivý kráter, v němž zmizí civilizační hodnoty!“
Dnešní Rusko vyznává až ultrakonzervativní hodnoty. Tohle Putinovo Rusko ostrakizuje homosexuály. Tohle Putinovo Rusko ctí hrubou sílu, která nešetří ani ženy, jak o tom svědčily záběry ze Soči, kdy kozácká hlídka seřezala býkovcem protestující a nikoho neohrožující mladé dívky. Pokud bych to měl přehnat a použít Putinovy propagandistické finty, tak řeknu, že nacistické je Rusko, a nikoliv vzbouřená Ukrajina.
Lze Stepana Banderu vinit ze zločinů, které na Slovensku či v Polsku páchali po druhé světové válce takzvaní banderovci?
Je to stejné, jako kdybychom pobaltské lesní bratry zaměňovali s třetím odbojem v Československu.
To je právě to šílené. Vinou tragické a spletité ukrajinské historie se nám tu soustavně překrývají pojmy. Jedním pojmem je samotný Bandera a druhým pak banderovci. Přičemž Stepan Bandera spolupracoval s těmito svými soudruhy jen krátce, než ho nacisté uvěznili. Od té doby se s tímto "banderovským hnutím na Ukrajině" už nikdy nespojil. Ať již to byli banderovci v lesích Volyně, anebo ti, co po válce procházeli střední Evropou na Západ a později třeba banderovci v americkém exilu.
Jde o tři etapy ukrajinského ozbrojeného odboje, které se vzájemně od sebe velmi odlišují. Toto "banderovské hnutí" bylo navíc jen částí celkového boje Ukrajinců za nezávislost, který ztělesňovala zejména Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). UPA tudíž není totožná s banderovci, byť se to tak v poválečné sovětské, československé, polské či jiné propagandě prezentuje až dosud. Je to stejné, jako kdybychom pobaltské lesní bratry zaměňovali s třetím odbojem v Československu.
A je velkou chybou, že dodnes se i v Česku ztotožňuje ukrajinské hnutí odporu s libozvučnou nálepkou banderovci.
K té libozvučnosti: Když jsem mluvil s lidmi z Majdanu, tak i sami Ukrajinci neřekli prezidentu Janukovyčovi či expremiérce Tymošenkové jinak než banditi.
Někdy těžko říct, jak v tom mají jasno samotní Ukrajinci. Nicméně před časem jsem se v Německu zmínil, že studuji ukrajinské hnutí odporu. A oni v tom měli hned jasno – viděli ve mně experta na ukrajinský banditismus. Koneckonců i v záznamech norimberského tribunálu si můžeme přečíst, že Bandera byl typickým banditou. Potom se nedivte, že Moskva považovala demonstranty na Majdanu za fašisty a stejně tak demonstrující "majdanovci" přezdívali ukrajinskému prezidentu Janukovyčovi. Jako historika mě dnešní restaurovaná umanutost jménem Stepana Bandery, za níž se často skrývá neznalost dějin, nevzdělanost anebo snaha si dějiny přizpůsobit, docela fascinuje.
Ve své době byl Stepan Bandera ikonou hnutí odporu. Později možná už bezvýznamnou. Přesto ho ale KGB v mnichovském exilu zavraždila.
Příkaz k Banderově likvidaci už sovětský vůdce Nikita Chruščov dávat nemusel. Bandera se totiž stal v emigraci zcela izolovanou postavou. Nazval bych ho rytířem smutné postavy, který se s ukrajinskou politickou emigrací dávno rozešel. Byť jej jeho oponenti dál považovali za zaťatého, nesmiřitelného, nebezpečného a netolerantního snílka, který jejich boj za suverenitu Ukrajiny jen kazí. Ukrajinští nacionalisté považují ovšem dnes vraždu Bandery za potvrzení jeho velikosti a významu. Proč by ho přece jinak Sověti zabíjeli, pokud by byl natolik odepsanou figurou.
Pokud je mi ovšem známo, tak Bandera se ale až do své smrti jako "snílek – revolucionář“ od násilí a teroru v boji za svobodu Ukrajiny nedistancoval.
Velmi mu to zazlívali například Američané, kteří ho nakonec označili jako "netrpělivý a rozkladný živel, s nímž se špatně spolupracuje, protože je nesnášenlivý vůči svým oponentům". Své oponenty Bandera považoval za zrádce velké myšlenky svobody Ukrajiny. Sešli podle něj na scestí pochybné demokratizace. V tomhle směru chápu Banderovy kritiky, kteří mu zazlívají banditismus a zločinnost.
On totiž byl nesnášenlivým násilníkem. Z jeho popudu byly spáchány zločiny na Ukrajincích, ale i na lidech jiných národností, protože je Bandera považoval za neloajální a nedisciplinované. Za tyto poválečné vraždy jej nelze neoznačit za zločince. Polehčující okolností mu budiž alespoň to, že jeho nejhalasnější oponenti se v letech druhé světové války chovali stejně násilnicky. A to v letech, kdy už byl Bandera dávno v německém koncentračním táboře.
Vypadá to, že Moskva využívá Banderovo jméno docela hloupě, jenomže ono to podle všeho zabírá…
Pokud by tedy dnes Rusové oponovali heroizujícím pověstem či nacionalistické literatuře o Banderovi vyváženým pohledem na jeho život, dosáhli by toho ve své protiukrajinské propagandě mnohem víc než dosud. Mezi Majdanem a dávnými ukrajinskými radikály žádná spojitost jednoduše není.
Pro nás je možná dost senzitivní přechod banderovců či vojáků UPA přes Slovensko… ale možná jen díky komunistické propagandě.
Přítomnost jednotek UPA na Slovensku se datuje někdy od léta 1945. Území Slovenska využívali k oddechu, aby nabrali síly, než se zase vrátí do válečného kotle na polsko-sovětském pomezí, kde UPA bojovala proti polskému režimu i sovětskému komunismu. V roce 1946 pak UPA chtěla na Slovensku ovlivnit volby tím, že lidem vysvětlí, co je to ve skutečnosti ruský bolševismus.
Agitátoři UPA se proto řídili přísnými pravidly, jak mají s lidmi na Slovensku jednat: museli být například čistí a všemožně lidem na Slovensku pomáhat. V sedmačtyřicátém se pak jednalo o velký průchod jednotek UPA Slovenskem s tím, že UPA bude v boji proti Stalinovi pokračovat na Západě. Tehdy už šlo o desperáty, kteří bojovali proti všem. Marné byly jejich dopisy OSN či prezidentu Edvardu Benešovi, v nichž se snažili vysvětlit své cíle a poukázat na tragický úděl zotročované Ukrajiny.
Za tento svůj pohled si zřejmě užijete dost kritiky. A nejvíc možná od pamětníků.
Jakmile Rusové získají Ukrajinu, tak mají i nás.
To je docela možné. Je na míle vzdálený zjednodušené představě, že na Slovensko vpadli jacísi trhani a začali vraždit muže a znásilňovat ženy. Tohle vše bychom měli znát při posuzování dnešních událostí na Ukrajině. Ostatně i Československo posílalo tehdy armádní jednotky proti lidem, o nichž se nic nevědělo.
A přitom chtěli jen projít. Vyústilo to ale v nesmyslné boje a krveprolití, při němž hynuli jak Čechoslováci, tak vojáci Ukrajinské povstalecké armády. Smutné je, že se to odehrávalo ještě před komunistickým převratem. Že jsme už tehdy bojovali proti lidem, kteří měli s ruským bolševismem drsné zkušenosti. Nakonec prošlo asi sto padesát vojáků UPA z pěti stovek. Zahynulo několik desítek československých vojáků a policistů.
Zdá se, že národnost Ukrajinec se rovná politickému fenoménu…
Ale ono to tak opravdu je. Když dnes vidím, jak rozporuplně jsou v Česku vnímány protesty Ukrajinců na Majdanu či léčba zraněných lidí z Majdanu v pražských nemocnicích, tak s hrůzou sleduji – a to říkám bez nadsázky –, jak hluboké kořeny má u nás mýtus o banderovcích. Vnímám tu i nelásku k Ukrajincům jako k nezpochybnitelnému politickému fenoménu. Oni jím totiž po tragédiích, jimiž si prošli, jsou. Přitom nedělali nic jiného, než že bojovali s diktaturou.
V internetových diskusích zaznívá častá námitka – proč máme Ukrajincům pomáhat?
Jde o projevy naprosté lenosti a nevzdělanosti. Jakmile Rusové získají Ukrajinu, tak mají i nás. Budeme na řadě a budeme ztraceni. Budeme svědky obnovení jakéhosi Svazu sovětských socialistických republik.
