Blokáda města skončila 4. dubna a Rusové se stáhli zpět za běloruskou hranici. Zanechali však za sebou zkázu. Gubernátor Černihivské oblasti Vjačeslav Čaus uvedl, že podle předběžných údajů přišlo o život během náletů a ostřelování přes 700 lidí v ulicích Černihivu.
"Existují různé údaje o tom, nakolik je město zničené. Od čtyřiceti do sedmdesáti procent, přesné číslo nevím, ale škody jsou obrovské. Bomby nebo granáty spadly na čtyři nemocnice, včetně kardiologického centra a onkologické ambulance. Čtyři školy, dvě školky, budova pošty, knihovna, obchodní centrum, fotbalový stadion, komplex lyžařské reprezentace, část městské tržnice…" vyjmenovává Bojko, který několik let pracoval v administrativě města Černihiv a později začal podnikat.
"Nepřítel záměrně cílil na místa spojená se zásobováním elektřinou a vodou, aby přerušil dodávky. Zničil také most přes řeku Desnou a stejně tak most pro pěší, aby se lidé nemohli evakuovat. Na tento most Rusové pořádali doslova dělostřelecký hon, aby ho za každou cenu zničili," dodává.
Černihiv cítil hrozbu už před začátkem války. Dříve sem z 80 kilometrů vzdáleného Běloruska jezdili lidé na nákupy, v únoru tam však stály ruské tanky na údajném cvičení. K Černihivu dorazily v první den agrese, 24. února.
"Lidé začali opouštět město hned v prvních hodinách. Já jsem to ráno přijížděl do Černihivu z jihu, ve směru od Kyjeva. V opačném směru už mířil dlouhý proud aut," vzpomíná Bojko.
"Ještě horší to bylo o několik dní později po ostřelování obytných čtvrtí, postupně se ale možnost dostat se z města uzavírala. Na začátku března Rusové dobyli vesnice Jahidne a Ivanivka kolem dálnice na Kyjev, takže už nebylo možné používat tuto silnici. Lidé se vydávali přes pole, přes les nebo menšími cestami, ale to bylo velmi nebezpečné. Někteří tam zahynuli stejně jako ti, kteří se pokoušeli dopravit do města pomoc a jídlo," dodává.
Nakonec nefungovaly ani sirény
Život v obléhaném městě podle něj charakterizovaly hlavně zima a fronty. Stály se nejen na jídlo a pitnou vodu, ale také na dobíjení telefonů z generátorů.
"V prvních dnech jsme si zvykali na sirény, dunění dělostřelecké a raketové palby. Ze začátku lidé moc nechodili do krytů, málokomu se chtělo, ale postupně bylo úderů stále víc a silnějších, takže nic jiného nezbylo," vzpomíná na začátky invaze Černihivan.
"Do 9. března ještě vše fungovalo, což vytvářelo zvláštní situaci. Vidíte, jak se vaše město po kusech hroutí, jak jsou z důvěrně známých míst sutiny, a přitom si pořád můžete uvařit kávu nebo psát na laptopu. Pak ale Rusové začali záměrně ničit infrastrukturu. Nešlo světlo, topení, vodovod ani kanalizace. Lidé si připravovali jídlo na dvorech domů, v bytech byla teplota mezi šesti a deseti stupni. Když nešla elektřina, nefungovaly ani varovné sirény, takže nikdo nevěděl, že začíná další minometný nebo letecký útok," vypráví.
Zde se můžete podívat na facebookový účet Volodymyra Bojka.
Nejhorším dnem pro Černihiv byl 16. březen. Město ohlásilo celkem 53 mrtvých. Třináct z nich zemřelo dopoledne, kdy čekali ve frontě na chléb, zatímco na ně dopadl granát.
Mohou se kdykoliv vrátit
"V obležení a pod palbou strávíte nejvíc času sháněním základních věcí. Mně pomáhalo kolo. Ale samozřejmě pohyb ve městě byl sám o sobě rizikem, Rusové používali kazetové bomby. Záměrně stříleli i na opravárenské čety, které se pokoušely odstraňovat následky bombardování," uvádí Bojko.
A co bude podle něj dál? "Teď je nepřítel osmdesát kilometrů odtud. Takže když sednou do tanků, mohou být za necelé tři hodiny zpět. Nelze říci, že je konec a město je v bezpečí. Odešli, protože k tomu byli donuceni. Bohužel se ale mohou kdykoliv vrátit, protože jejich cílem je zničení samostatné Ukrajiny. Musíme si zvyknout na to, že máme úhlavního nepřítele."
